Krušné hory 2015

Loni jsem vymyslela destinaci pro naši poznávací dovolenou, brzy na jaře jsem určila termín, medvěd zařídil ubytování v Kovářské a teď nastala realizace plánů.
Vyrážíme ráno po šesté hodině, sice s půlhodinovým zpožděním, ale pořád ještě dost brzy na to, abychom do cíle dojeli dřív, než teplota vystoupá k tropickým hodnotám. Letošní třetí vlna nadprůměrných letních teplot panuje už víc než týden a obdobný ráz počasí má podle podle odborníků vydržet až do konce srpna.

---

Město Klášterec nad Ohří leží na rozhraní mezi Krušnými a Doupovskými horami. Přijíždíme sem v 9 hodin ráno, teplota je ještě velmi přijatelná. Posledních pár kilometrů do cílového místa v Kovářské v odpoledním horku bez problémů zvládneme. Na Klášterec a jeden z blízkých hradů tak máme skoro celý den. Po návštěvě infocentra vede naše první cesta do zámeckého parku a do zámku.
Název města i zámku je odvozen od malého kláštera benediktinů, který tu stával kolem roku 1250. Majitelé obce se zpočátku střídali; rozhodující vliv měl rod rytířů z Fictumu, kteří vlastnili i nedaleký hrad Šumburk. Na místě dnešního zámku nejdříve stávala tvrz, Kryštof Fictum ji přestavěl na renesanční zámek; přestavba byla dokončena v roce 1590. Pro účast na stavovském povstání v roce 1621 byl majetek rodu zabaven a od roku 1623 jej vlastnil významný rod Thunů. V roce 1945 zámek připadl státu.

Klášterec nad Ohří je město porcelánu, proto je hlavní prohlídkový okruh spojený s expozicí historie porcelánu; my jsme si ale vybrali okruh Atraktivity. Okruh zahrnuje výstavu sbírky drahých kamenů, zámeckou knihovnu, vyhlídkovou věž a Thunskou hrobku. Na chodbách v prvním patře je umístěna sbírka kamenů a také ukázky z těžby a zpracování železné rudy. Z kamenů tu jsou k vidění různé variety křemene – chalcedon v podobě zajímavě proužkovaného achátu nebo neprůhledného jaspisu, čistý chalcedon a také neobvyklé podoby ametystu... Kamenů tu není moc, ale je to pastva pro oči.

I tady je k vidění na spojovací chodbě ukázka porcelánu se značkou THUN. Na chodbě se nachází i část zámecké knihovny s několika tisíci svazky. Většina knih je psána latinsky, případně německy, švabachem. Z chodby se vchází přímo do věže, kde jsou instalované postavičky z pohádkového světa – trpaslíci, lesní strašidla a víla.

Rozhled z vyhlídkové věže je nádherný, nepřehlédnutelné jsou blízké vrchy Doupovských hor s hrady Šumburk a Egerberk a také meandry řeky Ohře. Slunce už začíná neúprosně pálit, tak rychle někam do stínu.
Poslední část prohlídkového okruhu vyžaduje přesun kolem budovy sala terreny, která je v přední části vyzdobena sochami z dílny otce a synů Brokoffových. Sala terrena byla loni opravena a památkáři jí přisoudili prý neobvyklých pět barev.

Hrobka rodu Thunů je součástí blízkého kostela Nejsvětější Trojice; je v ní uloženo několik členů tohoto rodu a je tu umístěn i porcelánový rodokmen.
Zámek je obklopen rozsáhlým parkem. V druhé polovině 19. století ho nechal vybudovat Michal Oswald Thun, aby tak předešel případným dalším požárům, jako byl v roce 1856 požár pivovaru a hospodářských budov v těsné blízkosti zámku.

Autem popojedeme k lázním a kousek za město. Chvíli hledáme příhodné místo, kde by se dalo zaparkovat a nebylo to na přímém slunci. Po červené pak míříme vzhůru ke hradu Egerberk. Stoupáme pomalu, na zdolávání hradu je dost velké vedro. Trasa je dlouhá 2,5 km a naštěstí vede většinou ve stínu a lesem. Průběžně se na dohled objevuje nedaleký kopec Šumburk se stejnojmenným hradem na vrcholu.
Kolem hradu Egerberk jsou dobře znatelné valy a hradní příkop; do areálu hradu přes něj vede dřevěný můstek. Z obvodových zdí a z hospodářského předhradí nezůstalo skoro nic, jen nízké zbytky a hromádky kamení. Zato hradní palác je dost dobře zachovaný. Vypadá až neskutečně.

Nejstarší písemná zmínka o hradu je z první poloviny 14. století, kdy jej vlastnili páni z Egerberku. Hrad je ale možná mnohem starší… Vilém z Egerberku v roce 1350 prodal hrad Šumburkům, v další generaci už patřil pánům z Dubé. Majitelé hradu se dál velmi střídali; patřili k nim mimo jiné i Fictumové, Štampachové a Thunové. Poslední z nich, Thunové, jej získali v roce 1623; hlavní sídlo ale měli v Klášterci nad Ohří a tak Egerberk postupně pustl a stal se zříceninou.
Ve zdech obytného paláce jsou otvory pro okna a dveře; v jednom z oken dokonce zůstala gotická klenba – typický lomený oblouk. V malých otvorech byly dřevěné překlady. Z vnější strany zdí jsou v některých dokonce vidět zbytky dřeva. Palác byl třípatrový, se dvěma sály a několika místnostmi. Jak přesně vypadal a jak byl využívaný si dnes můžeme už jenom představovat.

Hrad získal svoje jméno podle německého názvu pro řeku Ohře: Eger. Druhý název hradu je Lestkov – podle obce ležící v podhradí.
Vnitřní hrad tvořily dvě samostatné části na protějších stranách nádvoří: obytná a obranná. Obytný palác je nejzachovalejší částí hradu. Obrannou část tvořila oválná věž, ze které zbyla jen torza. Je odtud překrásný výhled na vstupní bránu, na sousední hrad a daleko do krajiny.

Na hradě najdeme i zajímavou informaci, že tu koncem roku 1412 během svého pražského exilu pravděpodobně pobýval Mistr Jan Hus.
Hrad Egerberk rozhodně měl, jako většina ostatních hradů, svou pohnutou historii. Nejspíš je to ale místo nabité pozitivní energií – neumím si jinak vysvětlit fakt, že navzdory tropické teplotě je tady krásně.

Pěkně vyhřátým autem popojedeme do Klášterce; je čas na procházku po lázních.
V lázních se nacházejí tři minerální prameny; léčí se tu nemoci cévního ústrojí a pohybového aparátu. Nejstarší minerální pramen byl objeven v roce 1883. Po několika letech se stal jeho majitelem podnikatel František Fieber a pramen pojmenoval po své manželce Eugenii. V okolí pramene vybudoval lázně – nechal postavit potřebné budovy a vytvořil park. Druhý pramen, Městský, byl objeven v roce 1897. Od roku 1902 se oba prameny stáčely do lahví a prodávaly pod názvem Klášterecká kyselka. Od roku 1950 začaly lázně chátrat. K jejich celkové obnově došlo až v roce 1990, kdy byl také objeven třetí pramen, nazvaný Klášterecký.

Projdeme kolem lázeňských budov a zamíříme do lázeňského parku. Nechybí tu altánky a jezírko. Z jedné strany je park ohraničen řekou Ohře. V její blízkosti je k vidění vrt Kláštereckého pramene. Zajímavá je i dřevěná kolonáda, ale tady je všechno připraveno ke svatebnímu obřadu, tak si ji zblízka neprohlédneme. Chvíli posedíme na lavičce a než dolížeme zmrzlinu, můžeme poslouchat nácvik hudebního vystoupení čtyř saxofonů. Při odchodu zahlídneme kolonu několika svatebních aut; jako poslední je nevěsta v nablýskané černé limuzíně. Dneska je to už několikátá svatba, kterou jsme zahlédli, však je také zajímavé datum 8.8.
Všechny tři prameny lze ochutnat v lázeňském infocentru. Teprve dodatečně jsem zjistila, že socha, která neodmyslitelně patří k pramenu Evženie, je umístěna v původní stáčírně. I když jsme za pár dnů kolem lázní jeli znovu, k vyfocení sochy jsem se už nedostala. Možná někdy příště.

Na lázeňský park těsně navazuje zámecký park; podél řeky Ohře dojdeme k zámku a kolem novorenesanční radnice s osmibokou věží pak na náměstí. V centrální části mírně svažitého náměstí je morový sloup z roku 1694, ve spodní části pak Lví fontána z dílny Jana Brokoffa; až k ní jsme ale nedošli – nejkratší cestou spěcháme pryč z dosahu slunečních paprsků a k autu.

V cílovém místě dnešního dne jsme asi ve čtyři hodiny odpoledne. Ubytovaní jsme v penzionu Forest, na severním okraji obce. Medvěd opět vybral velmi dobře: usměvavá a sympatická paní domácí, hezký apartmán a klidné okolí.
Trochu se zabydlíme, uvaříme rychlou večeři a navečer, když už není takové vedro, se vydáme na okružní zjišťovací výlet po Kovářské. Jedeme kolem kostela až téměř na druhý konec obce k rybníku; zjistíme kde je muzeum a za šera se vrátíme zpátky.

Obec Kovářská je městys; nejstarší písemná zmínka o obci je z roku 1555. Zajímavé zbytky zdí, kolem kterých jsme sem přijížděli, je pozůstatek vysoké pece, která tu byla vybudována v roce 1594. Železárnu tvořil celý komplex budov – například hamr (kladivo poháněné vodním kolem), kovárna, brusírna. Podle železného hamru měla obec i původní jméno Schmiedeberg (Kovářská hora), které se používalo do roku 1947. Kromě železné rudy se tu v okolí těžilo také stříbro a kobalt.
Vysoká pec fungovala do roku 1869, objekty železárny pak byly používány k různým účelům, po roce 1945 všechny zanikly. Zůstalo jen torzo jediné budovy; někde se uvádí, že to byl hamr, ale vzhledem k velké vzdálenosti od potoka se pravděpodobně jednalo o uhelnou kolnu, uhelnu. Představovat si tu ale můžeme cokoliv – železárnu i kovárnu.

---

Na dnešek máme naplánovaný cyklovýlet. Odjíždíme až před desátou a je 20 stupňů, navíc fouká vítr, takže se hnedle zdá, že je chladno – v době tropických teplot je to příjemná změna.
Naše trasa vede kolem vodní nádrže Přísečnice. Je to nádrž na pitnou vodu, všude kolem je ochranné pásmo 1. stupně, do kterého se nesmí vstupovat. Okolní pruh lesů je hustý tak, že na vodní plochu ani není vidět.

Jen na několika místech si můžeme užít krásné výhledy. Celá vodní plocha je k vidění z hráze a blízkého okolí.
Vodní nádrž byla vybudovaná na počátku 70. let. Zatopeny byly tři vesnice a kdysi královské, později svobodné, horní město Přísečnice, po kterém získalo vodní dílo jméno. Nádrž dosahuje hloubky 20 metrů; slouží k regulaci průtoku vody v době povodní a funguje tu též malá vodní elektrárna. V prostoru pod hrází je umístěna rybí líheň.

Zbývající část okruhu podél nádrže projedeme po cyklotrase. Cesta vede nejdřív lesem, pak po místních cestách uprostřed luk; jedeme i chráněnou mokřadní oblastí a jen tu a tam probleskne hladina vodní nádrže. Ranní pošmourné a pozatažené nebe je pryč a slunce už zase neúprosně pálí. Zbývající část cesty teď vede po silnici. Před vjezdem do Kovářské máme velkou část obce před sebou jako na dlani.

Je nedělní odpoledne, máme jedinečnou příležitost navštívit v Kovářské Muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím 11.9.1944. Muzeum je věnované památce letců všech národností, kteří zahynuli nad tímto územím v jedné z nejtěžších leteckých bitev 2. světové války nad evropským kontinentem. Sestřeleno bylo asi padesát strojů a všechny dopadly na relativně malé území v oblasti dnešních hranic.
Muzeum je dílem party nadšenců a zdaleka se nejedná jen o výstavu dochovaných částí letadel. Za vystavenými exponáty se skrývá systematická a mravenčí práce při hledání i těch nejmenších úlomků, které po pádu bojových letadel zbyly, stejně tak jako při zjišťování osudů pilotů a jejich rodin.

Všechny ty známé skutečnosti najednou dostávají jiný rozměr, člověk si tváří v tvář hmatatelným předmětům najednou uvědomí, že všechny ty pokroucené a zkorodované části jsou zbytky z havarovaných letadel, drobné předměty jako přezky a knoflíky patřily letcům, Američanům i Němcům, kteří v mnoha případech právě tady přišli o život… V písemných materiálech jsou zdokumentovaná setkání po letech, osudy lidí, kteří dlouhá léta hledali, kde jejich příbuzný padl, jsou tu dopisy ručně psané piloty krátce před bitvou, dopis psaný pozůstalým po mrtvém pilotovi… byli to většinou mladí kluci, ve věku mých dětí… hodně silný zážitek…

Jak to tenkrát bylo? Spojenci chtěli zaútočit na řadu průmyslových míst, aby oslabili chod v Říši. Akce však byla brzy odhalena a došlo k tvrdému protiútoku. Během několika minut bylo dílo zkázy dokonáno; ztráty byly značné na obou stranách. Spojenečtí piloti, kteří se zachránili seskokem, byli v následujících dnech pochytáni a zajati.
V roce 1997 bylo otevřeno muzeum a na památku onoho „Černého pondělí nad Krušnohořím“ se každoročně druhý víkend v září koná vzpomínková akce – slavnostní setkání pamětníků a všech, kteří mají o tuto část historie zájem, protože některé události by prostě neměly být zapomenuty.

Autem ještě zajedeme do blízkého městečka Vejprty. Těsně před příjezdem do města mě zaujala zajímavá sakrální stavba: je to novogotická kaple na lesním hřbitově, z obou stran jsou symetricky umístěné hrobnické domky.
Ve Vejprtech zajedeme nejdřív na náměstí a hledáme infocentrum. Je neděle navečer, náměstí je prázdné a íčko tu už není. Druhý vejprtský kostel je Všech svatých, je jen kousek od náměstí a jeho vysoká věž je viditelná z širokého okolí.

Na kraji města v nákupním centru nakoupíme a jdeme se trochu projít. Uprostřed města je najednou konec obce a o kousek dál jsou německé nápisy. Už je mi to jasné: Vejprty tvoří s německou obcí Bärenstein (medvědí kámen) jeden celek, hranici tvoří potok Polava. Projdeme se tedy po německém území. Jako první vidíme moderní budovu společného infocentra; teď už je ale zavřeno. Na informačních panelech se můžeme dočíst zajímavosti z historie.

Už od 13. století tudy vedla obchodní stezka, kudy se převážela do Prahy sůl. Po roce 1400 se ve zdejší oblasti začali usazovat první osadníci.
V 15. století tu stával hamr na zpracování železné rudy, o sto let později se tu začalo těžit stříbro a také měď, kobalt, olovo a cín. V roce 1607 byly Vejprty povýšeny na horní město, o deset let později na královské horní město. Od 17. století se v obou obcích rozvinula výroba prýmků a paličkování krajek.
V roce 1938 se Vejprty staly součástí německé říše, po válce se německé obyvatelstvo, kterého tu byla většina, muselo vystěhovat. Hranice mezi oběma obcemi zůstala 47 let uzavřená… k propojení obcí došlo v roce 1991.

---

Nejvyšším vrcholem Krušných hor je Klínovec s výškou 1244 metrů nad mořem. Až nahoru vede asfaltka; Klínovec se tedy dá pohodlně zdolat na kole. Tentokrát auto nepotřebujeme – na kolech jedeme už z Kovářské. Vyrážíme ráno před devátou, nebe je bez mráčku, teplota zatím přijatelná. Jedeme mimo nejčastěji volenou trasu, po lesní silničce, hezky ve stínu. Navíc nás nečeká jen táhlé stoupání, ale pěkně na střídačku – kousek do kopce, kousek z kopce. Projedeme táhlou vesničkou Háj a pak se už před námi ukazují zajímavé vrcholy – nejdřív německý Fichtelberg, o něco později Klínovec. Z Loučné už jedeme po hlavním silničním tahu, s jednou zastávkou v útulně kousek pod vrcholem.

V letech 1838 – 1868 stávala na vrcholu dřevěná vyhlídka, která však vyhořela. Po několika letech došlo k realizaci stavby kamenné osmiboké rozhledny; věž vysoká 17 metrů byla otevřena v roce 1884, téměř po deseti letech k ní přibyl i horský hotel. Z důvodu těžby uranu na Jáchymovsku byla rozhledna v 50. a 60. letech minulého století veřejnosti nepřístupná a pomalu chátrala. Po roce 1991 se tu prostřídalo několik majitelů; před deseti lety byl při rozsáhlé opravě zjištěn havarijní stav věže. Rozhledna musela být celá rozebrána a znovu postavena s použitím co největšího množství původních stavebních prvků. Od roku 2013 znovu slouží veřejnosti. Rozhlednu a celý areál na vrcholu Klínovce má ve vlastnictví město Boží Dar. Na opravu hotelu zatím nejsou peníze… snad se to někdy v budoucnu změní.

Prostory na schodišti rozhledny a také na ochozu rozhledny jsou dost stísněné. Před některými hlučnými turisty raději spěcháme pryč… Krátký sjezd pod vrchol a hned za útulnou odbočíme vpravo na cyklotrasu. Později nás červená značka vede po kamenitých cestách, po lesních asfaltkách a většinou mírně klesáme. Jedeme lesem a nikde nepotkáme ani živáčka. Jenom tři starší paní, sběračky asi borůvek, se vracely k autům; ani jeden turista.
V Loučné aktuálně měníme plán trasy – dolů pojedeme po hlavní silnici – a byl to skvělý tah: dlouhé mírné klesání, cesta nám pěkně ubíhá, krásné výhledy na údolíčko poseté chaloupkami a mezi nimi plochy růžově kvetoucí vrbice.

Za chvíli jsme v obci České Hamry, poslední pořádné stoupání a přijedeme do Kovářské. Na základně přesedneme do auta a dojedeme do Vejprt nakoupit a také do infocentra v Bärensteinu. Přes České Hamry pak zase zpátky do našeho dočasného domova.

---

Krušné hory jsou krajem větrníků, kutání a také středověkých hradů. Na jeden z nich se dnes vydáme. Jmenuje se Hasištejn a údajně nejhezčí cesta k němu vede po žluté z města Výsluní.
Projíždíme krásnou chatovou oblastí a není kde zaparkovat. Nakonec se nám podaří najít šikovné místo ve stínu a se souhlasem paní, která zde bydlí, tu auto můžeme v klidu nechat. Žlutá značka nás vede prudkým klesáním, cestou plašíme roje much, občas utrhnu malinu a medvěd bručí, že zdržuju. Širší lesní cesta pak vede celkem po rovině, podél říčky – vlastně je to potok – Prunéřovský potok. Koryto potoka je kamenité, se spoustou vodopádků a peřejí, silně připomíná říčku Vydru na Šumavě. I v takovém zapadlém koutě světa je několik krásných chatiček… doslova zapomenutý ráj.

Turistické značení je tu zoufalé, žluté značky jsou hnedle na každém stromě, některé jsou dokonce v maxi provedení; značky jsou na jednom i na druhém břehu potoka, ale ne každá značka trasy je správná. Po jednom břehu dojdeme k soukromému pozemku, kudy není radno procházet, tak zase kus zpátky, přebrodit přes vodu (naštěstí po kamenech) a můžeme pokračovat dál. Ještě kus cesty lesem a brzy dojdeme k terénním nerovnostem, které zajisté patřily k vnějšímu ochrannému pásmu hradu. Předsunutá věž je přístupná k nahlédnutí i zevnitř.

Po pár desítkách metrů přijdeme na parkoviště a odtud už je vidět náš dnešní cíl. Na skalnaté vyvýšenině stojí hrad, jehož dominantou je vysoká válcová věž. Z hradního příkopu je po prudkém srázu vztyčeno několik žebříků; asi zbytky po nějaké novodobé rekonstrukci dobývání hradu. Pravda, žebříky už jsou mírně rozpadlé a začínají zarůstat křovinami, ale i tak celkem dobře navozují představu, že byl hrad dobytý právě teď a na nádvoří se budou potulovat dobyvatelé. Nic takového se ale nekoná. Na prostorném nádvoří je celkem pusto a prázdno, zakoupíme vstupenky a pak už se můžeme volně procházet po areálu hradu, míjet se s dalšími turisty a na informačních tabulích se dočíst spoustu zajímavých informací.
Gotickou bránou vstoupíme do prostor vnitřního nádvoří a najednou se ocitáme v úplně jiném světě: jsme v blízkosti starého paláce… Je neuvěřitelně zachovalý, všude kolem jsou mohutné zdi ze spousty kamenů; je tu několik malých podzemních prostor a věž s točitým schodištěm.

Dole pod věží je ukrytá kaple s krásnou žebrovou klenbou. Točitým schodištěm se dostaneme do bývalých obytných prostor. Horní plocha teď slouží jako vyhlídka s parádním výhledem na areál hradu i na opačnou stranu do údolí.
Hrad byl vybudován pravděpodobně na počátku 14. století, sloužil k ochraně obchodní cesty do Saska. Jan Lucemburský hrad zastavil Fridrichu ze Šumburka, Karel IV. ho později vykoupil a začlenil mezi královské hrady vyjmenované v zákoníku Majestas Carolina. Za vlády Václava IV. pak přešel hrad do držení rodu Lobkoviců, z nichž nejznámější byl humanista a básník Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, který na hradě od roku 1490 žil a nechal provést významné stavební úpravy a rozšíření hradu. Po jeho smrti v roce 1510 už hrad nebyl obydlen a po požáru v roce 1560 zpustl docela.

Nepřehlédnutelná válcová věž bergfritového typu je vysoká 25 metrů. U její paty byla vybudovaná cisterna na vodu (vypadá jako studna). V blízkosti věže byl přistavěn nový palác, z něho se dochovala jen jižní část obvodových zdí.
Věž je přístupná jako rozhledna; nabízí nevšední rozhledy po okolí, starý palác z ptačí perspektivy a za ním chladicí věže elektrárny Prunéřov… zajímavý kontrast výtvorů člověka v průběhu historie.

Stejnou cestou se po žluté vracíme zase zpátky; nejhorší je poslední úsek cesty: v úmorném vedru a do prudkého kopce… už na ty maliny ani nemám chuť :-(.

Městečko Výsluní má jednu výraznou dominantu a tou je římskokatolický kostel svatého Václava. Nenecháme si ujít alespoň krátké zastavení tady.
Věž kostela je přístupná jako vyhlídka. Teď je však zavřená a na uvedeném telefonním čísle to nikdo nebere. Bude to tedy bez vyhlídky, ale do kostela nahlédnout můžeme. Je zcela prázdný, bez vybavení. Pořád přemýšlím, co je na něm zvláštního…

První kostel ve Výsluní byl dřevěný, byl postaven v polovině 16. století. Výsluní (německy Sonnenberg, dříve česky Suniperk) se brzy stalo horním městem. V době třicetileté války, v březnu 1640, byla obec zapálena Švédy a až na několik chalup celé město lehlo popelem, včetně kostela.
Druhý kostel byl dokončen až v roce 1659. Byl z kamene a jílu a byl dlouhý 22 loktů (asi 13 nebo 17 metrů). V dalších letech se dočkal přístavby věže se dvěma zvony a vylepšení vnitřního vybavení; měl dokonce 5 oltářů. V roce 1843 blesk zapálil věž a celý kostel vyhořel.
Třetí kostel byl vybudován v pseudorománském slohu, opět o něco větší – loď dlouhá 35 metrů a široká 20 metrů. Byl dokončen v roce 1857; měl znovu 5 oltářů, nové varhany a tentokrát 3 zvony. Po druhé světové válce už kostel nebyl používán a postupně chátral. V roce 1981 vyhořel potřetí a dodnes jsou z něj jen ubohé ohořelé trosky.
Kostel je ve vlastnictví města Výsluní a v současnosti už má novou střechu, opravenou věž, vnější omítku a nová okna. Na víc zatím nejsou peníze. Město se společně s nadací na záchranu kostela snaží získávat finance, kde se dá. Točilo se tu několik filmů; například v roce 1996 film Zapomenuté světlo. Konají se tu výstavy, koncerty a dokonce i svatby.

Po přečtení informací o historii kostela je mi to jasné: vnitřní prostory jsou bez omítky následkem požáru. Kostel je od roku 1998 chráněn jako kulturní památka; se svou pohnutou historií si to rozhodně zaslouží. Je až s podivem, že tak malé městečko mělo tak velký farní kostel. Někde jsem zachytila informaci, že za tím stál jistý vlivný člověk, maltézský rytíř, který odsud pocházel a měl možnost nasměrovat sem finance. Možná je to jen legenda, ale hezká. Monumentální kostel je navíc skvěle umístěn nad svahem Krušných hor, takže je dobře vidět z dalekého podhůří.

Zbývá nám čas na návštěvu jednoho místa: rozhledna Málkov nebo hrad Šumburk… obě místa najednou nestihneme. Volím jednoznačně hrad.
Zaparkujeme na okraji obce Černýš u chatové oblasti s výhledem na řeku Ohře, na pomezí pole, kam vede jen úzká cesta sotva pro jedno vozidlo (a to tu jezdil traktor svážející kulaté balíky slámy). Je tu stín jen maloučko, ale lepší než nic.
Jdeme po červené cestou mezi poli, pak širokou lesní cestou, napojíme se na žlutou, nejdřív prudké stoupání kamenitým lesem a znovu širší lesní cesta. Asi v polovině výstupu si na mně smlsla vosa – to mám z toho, že jsem na Zelený čtvrtek ošidila konzumaci medu :-). V další části následují mírné serpentiny, prosadila jsem si zastávku na jídlo, i přesto, že za chvíli budeme nahoře a můžeme se najíst tam.

Těsně pod hradem vede cestička zdupanou trávou, ke hradu se musí přes můstek hrůzy. Za nádhernou vstupní bránou nás vítá rozsáhlé nádvoří zčásti zarostlé vysokou trávou. Zbytky budov po obou stranách se v té divočině ztrácejí jako šípkové království.

Uprostřed nádvoří je dávno vyhaslé ohniště, nikde ani živáčka a slunce neúprosně pálí. Jestli nám bylo při výstupu lesem celkem teplo, tak tady je vedro mnohem větší. Palba žhavých paprsků je k nevydržení. Přebíháme jen ze stínu do stínu; hlavně nezůstat na přímém slunci. Chvíli se schovám za vysokou kolmou zdí, pak vystoupám na horní prostranství k obytné věži, medvěd se schovává ve sklepení. Motýlům se ale na slunci očividně líbí, poletuje tu dokonce otakárek. Na nízkém zbytku zdí je vidět, že v obytné věži byla uvnitř omítka…

Hrad Šumburk, zvaný též Nový Šumburk nebo Šumná, založil Vilém ze Šumburka někdy koncem husitských válek (proto je taky umístěn na samostatném strmém kopci). Jméno hrad získal podle Vilémova rodového hradu Schönburg (v dnešním Německu). Nejstarší písemná zmínka o Šumburku je z roku 1435. Po několika letech hrad koupil Vilém z Illburka; pozdější majitelé, páni z Fictumu, hrad počátkem 16. století přestavěli a rozšířili (k obytné věži doplnili přístavky, v dolní části hradu vybudovali nový palác s kaplí, na protější straně pak hospodářské budovy a doplnili také hradby a dvě předsunuté brány). Po půl století ale hrad vyhořel a přestal být obýván. Počátkem 17. století už byl uváděn jako pustý.

Rozhled z obytné věže je parádní, i hrad Egerberk je vidět. Sluneční žár je ale neodbytný. Přeběhnu přes vyprahlé nádvoří a rychle za medvědem do lesního stínu. Cestou zpátky si pochvalujeme, jak jsme udělali dobře, že jsme jedli dole v lese; na hradě by to rozhodně nešlo.

Nedaleko pod hradem Šumburk leží zřícenina tvrze Šumná (nazývaná též podle hradu, tedy Šumburk). Počátkem 16. století tu stával poplužní dvůr a kolem něj osada. Po zpustnutí hradu nechaly dědičky posledního šumburského majitele dvůr přestavět na tvrz, která se tak stala panským sídlem. Po několika letech tuto tvrz koupil znovu rod Fictumů a budovy sloužily už jen pro správu hospodářství. V roce 1621 získali majetek Fictumů Thunové a osadu rozšířili. Po roce 1945 zde hospodařil státní statek a podle toho to tu dnes vypadá.

Budovy nemají střechy, jen na jedné zůstal vysoký štít; krásné křížové klenby stájí jsou většinou zřícené. Je jen otázkou času, kdy se zbylé části budov stanou jen hromádkou kamení.
Uprostřed dvora stojí nádherný rozložitý dub. Tenhle majestátně vyhlížející strom je mlčenlivým svědkem lepších časů; teď je kolem něj jen spoušť. Dvůr se v posledních letech stal terčem nájezdu zlodějů a vandalů a v nedávné době i útočištěm bezdomovců.

Pokud se v blízké době nestane nějaký zázrak, toto místo z mapy nenávratně zmizí… a to by bylo škoda. Jedná se totiž o zajímavou ukázku hospodářského dvora v neobyčejně zajímavé lokalitě, ze které i dnes sálá pozitivní energie. Možná je to tím stromem. Kdyby byl živým člověkem, mohl by vyprávět… stačí jen umět naslouchat.

---

Boží Dar je nejvýše položené město v naší republice (1028 metrů nad mořem). Zároveň je to třetí nejmenší město; žije tu jen asi 200 obyvatel. V 16. století tu božím darem bylo kromě stříbra a cínu také zlato, proto ten zvláštní název města. Dnes je tu centrum především zimní turistiky.

Parkujeme na velkém odstavném parkovišti a jdeme se trochu projít po obci. Nejdřív zamíříme do infocentra – je umístěno v budově radnice. Boží Dar je místo jako stvořené k tomu, aby tu bydlel Ježíšek. Před vchodem do íčka proto stojí dřevěná socha, která představuje Ježíška jako velké malé dítě. O podobě Ježíška mám dost odlišnou představu, ale budiž, každý si ho může představovat po svém.

Vymohla jsem si aspoň krátkou odbočku ke kostelu a pak už hledáme, kde se napojit na naučnou stezku Božídarské rašeliniště. Rašelina se tu těžila až do druhé světové války; od roku 1965 je rašeliniště (mimochodem největší v Krušných horách) prohlášeno přírodní rezervací.
Míjíme i jednu ze zastávek, která je společná na trasách Ježíškovy cesty. Obě trasy Ježíškovy cesty jsou určeny dětem; malí turisté se tu setkávají s pohádkovými bytostmi a mohou plnit různé úkoly. My ale odbočíme k rašeliništi.

Naučná stezka Božídarské rašeliniště je dlouhá něco přes 3 km a vede po dřevěném chodníku. Místy jsou ještě patrné terénní nerovnosti po ručním dobývání rašeliny (vyrýpávání kvádrů, tzv. borkování), jinde jsou hromady hlušiny (tzv. sejpy) jako pozůstatek po rýžování cínové rudy.
Celou cestu jdeme v protisměru, to by až tolik nevadilo, ale taky proti slunci, a to je ve spalujícím vedru úmorné.

Chodník naučné stezky se vine jen po malé části rašeliniště; z mnoha míst se nabízí výhledy na blízký vrchol Božídarského špičáku. Mírně zvlněná krajina je tu a tam protkaná koberci barevných květů. Je to pastva pro oči, ale tady se už před sluncem nedá nikam schovat. Městečko Boží Dar a tedy konec cesty je naštěstí už na dohled.
Pro úplné uzavření okruhu dojdu až ke kostelu sv. Anny a jen kousek od něj se nachází jeden z objektů historického centra města, ke kterému jsem chtěla dojít už na začátku cesty. Od prvního pohledu výjimečná budova. Hotel Zelený dům tu stál už v roce 1542. V roce 1808 řádil v obci velký požár a nejsou žádné záznamy o tom, zda byl tehdejší zájezdní hostinec poškozen nebo ne. V každém případě pak fungoval ještě dlouhé roky a staletí a jako hotel funguje i v současnosti. Obdivuhodné!

V infocentru Boží Dar od roku 1994 funguje Ježíškova pošta, kdy tu lidé mohou zanechat nebo sem poslat pohlednice s vánočním a novoročním přáním opatřené adresou a známkou. Pracovníci infocentra je pak před Vánoci orazítkují a rozesílají jako běžná pošta. Zvláštní a jedinečné je právě to razítko – je každý rok jiné; většinou s motivem Ježíška a hlavně s letopočtem. Pro milovníky turistických razítek je to zajímavý úlovek do sbírky. Každoročně tak počet rozeslaných přání stoupá a v Božím Daru je už počítají ne na kusy, ale na kila.

Pár kilometrů od Božího Daru leží město Jáchymov. Hornické město bylo v minulosti spojeno s těžbou stříbra a později uranu.
Město vzniklo v roce 1516 společně s těžbou stříbra na místě bývalé osady a neslo jméno Thal, Joachimsthal, Údolí svatého Jáchyma. Štěpán Šlik tu začal v roce 1519 razit stříbrné mince označované podle místa původu Joachimstaler, zkrácením a zkomolením tak později vznikl název tolar a jemu vděčí za své jméno i dnešní dolar.
V bývalém Šlikově domě je dnes radnice, hned vedle bývala mincovna; od roku 1528 patřila českému králi Ferdinandovi I. Během několika let byla postavena nová budova mincovny (dnešní muzeum). Jeden z potomků rodu, Jáchym Ondřej Šlik, skončil jako první z popravených pánů na Staroměstském náměstí v červnu 1621.
V 17. století začala těžba stříbra slábnout a postupně byla ukončena i ražba mincí. Na počátku 20. století byla těžba rudy obnovena; tentokrát to byla uranová ruda. Z uranu se vyráběly barvy používané ve sklárnách a porcelánkách. Do těžby uranu byli zapojeni političtí vězni.

Jáchymov je město položené v kopcích, i samotné náměstí má neobvykle svažitý terén. Střed města má tedy výrazný a dobře zapamatovatelný vzhled; v horní části je navíc vysoký kostel. A stačí vyjít na blízký vrch a část údolí máme před sebou jako na dlani.

V těsné blízkosti města na Zámeckém vršku stával hrad Freudenstein, Šlikův hrádek. Vybudovat ho nechal Štěpán Šlik před rokem 1520 k ochraně stříbrných dolů. Pravděpodobně je to nejmladší hrad na našem území. V jeho sklepení se začalo s ražbou stříbrných mincí a po několika letech byl poničen vzbouřenými horníky. Hrad později připadl králi a ve třicetileté válce byl pobořen Švédy. Dochovaly se jen dvě nárožní věže; vyšší věž pak sloužila jako hláska, nižší jako prachárna.
Středem bývalého hradního areálu teď vede silnice. Ve vyšší věži zvané Šlikovka jsou občas pořádány kulturní akce nebo výstavy.

Jáchymov je také lázeňské město. Léčivé účinky radioaktivní vody byly prokázány až na počátku 20. století. Lázeňství se tu tedy začalo rozvíjet později než ve většině našich lázeňských měst, proto i celkový vzhled lázní má mnohem modernější ráz. Lázně byly založeny v roce 1906; jsou to první radonové lázně na světě a léčí se tu především nemoci pohybového aparátu.
Radon je plyn, který vzniká při rozpadu radia, vyvěrá v hlubinách a rozpouští se v podzemní vodě. Prameny této radonové vody se nacházejí v bývalém dolu Svornost. Voda je jímána do nádrží a potrubím rozváděna do jednotlivých léčebných míst, kde se používá ke koupelím. Množství radonu ve vodě je tak nízké, že pro člověka není nijak nebezpečné, ale stačí k tomu, aby lidem postiženým nemocemi kloubů a svalů dlouhodobě ulevilo od bolestí.

Lázně jsou soustředěny v dolní části města a kromě velkých a honosných budov tu najdeme i klidné místečko v parku s lavičkami a jezírkem. V blízkosti parku je i místo připomínající nedílnou součást města – ukázka vozíků, které se používaly při těžbě uranové rudy.
Nejstarší dochovanou stavbou ve městě je kostel Všech svatých zvaný též špitální. Kostel pochází z roku 1516 a má zajímavý interiér (hrázdění, tabulový strop, oltář a původní krovy napuštěné volskou krví); nic z toho si ale neprohlédneme, protože v době naší návštěvy je kostel zamčený. U kostela stával hornický špitál a v půdních prostorách kostela měl skladiště potravin. Špitál se do současné doby nedochoval, kostelíku po něm ale zůstalo označení "špitální".

Kdo by chtěl na vlastní oči vidět, jak se staví hrad, má jedinečnou příležitost: Horní hrad, nazývaný též Hauenštejn, leží na úpatí krušnohorských kopců nedaleko Stráže nad Ohří; a není to hrad, ale zámek.
Parkujeme jen kousek od zámku, projdeme hezky opravenou vstupní bránou a po schodech vystoupáme do pokladny. Vstupenky nám prodává drobná stará paní, která je snad inventářem zámku. Do ruky dostaneme tištěného průvodce a sotva opustíme první místnost s trofejemi, je nám jasné, že podobný zámek jsme ještě neviděli.

Prohlídková trasa vede přes Rytířský sál, místnost nečekaně úzkou a dlouhou, s nádhernými okny a vysokým stropem, který je pokrytý původním dřevěným obložením. Další prostory ukazují neobyčejnou realitu: z chodeb a komnat zámku zůstaly jen holé zdi, bez omítky, někde chybí i stropy. Nikde žádná zasklená okna, pěkně tu protahuje. Všude je stavební nepořádek, kusy cihel, hromady suti, mezi tím jsou umístěné dřevěné sochy a jiná vystavená díla, v jedné místnosti obrazy a dokonce záclona, ale na každém kroku je vidět pracovní ruch.

Hrad založil pravděpodobně ve druhé polovině 13. století Přemysl Otakar II., aby střežil zemské hranice. Název byl odvozen ze dvou slov Haue (motyka) a Stein (skála nebo přeneseně hrad), která naznačují, že nedaleko probíhala těžba. Za vlády Jana Lucemburského byl hrad často zastavován nižším šlechticům. V 16. století pak patřil Šlikům, kteří ho přestavěli na zámecké renesanční sídlo. Ještě později, v 19. století, toto místo patřilo francouzskému rodu Buquoyů a ti mu vtiskli novogotickou podobu. V roce 1947 jim byl zámek zabaven a byla tu zřízena ubytovna jáchymovských dolů a později domov mládeže. Po deseti letech byl opuštěn a pak už téměř 50 let jen chátral. V roce 2000 koupil zříceninu soukromý majitel a od té doby kousek po kousku opravuje jednotlivé objekty.

Opravená je vstupní brána, bergfritová věž a interiér kaple na blízkém Zámeckém vrchu. Ale co je hlavní, zámek jen nečeká na opravu, ale aktivně žije. Na nádvoří je stánek s občerstvením a v areálu zámku se průběžně konají různé kulturní akce i noční prohlídky zámku; dá se tu dokonce přespat a zažít dobrodružnou noc. Kromě darů od sponzorů a mecenášů tak hradní pán aktivně shání peníze, kde se dá. Život jeho a jeho rodiny je s tímto místem silně provázaný; zapálení pro věc je víc než obdivuhodné. Spolu s týmem lidí se snaží obnovit pět paláců, sto třicet komnat a 750 let historie. Hrad a zámek téměř doslova povstává z popela jako Fénix v erbu, který je umístěný nad hlavní bránou.

Zvedá se vítr, pozatahuje se, spěcháme k autu; ještě že je to tak blízko. Cestou spadne pár kapek, ale na žádný velký déšť to nevypadá. Zato v Kovářské asi pršelo mnohem víc, na silnici jsou mohutné louže; ale už je po dešti a zase bude modrá obloha.

---

Včera navečer sprchlo, ale jinak se ráz počasí naprosto nemění – od rána jasno a zase bude tropický den. Tady v horách je ale ráno příjemně kolem dvaceti stupňů. Od penzionu vyrážíme na kolech směr Měděnec. Povětšinou je to sice do kopce, ale stoupání velmi pozvolné a navíc po krásně hladkém asfaltu.
Nejdřív zajedeme ke skalnímu útvaru Sfingy. Tento přírodní výtvor vznikl ve čtvrtohorách mrazovým zvětráváním, tedy působením vody a mrazu na horninu. Tou horninou je ortorula s obsahem světlých živcových ok. Sfingy u Měděnce získaly svůj název pro podobnost jedné ze skal se sochou Sfingy u egyptských pyramid.
Nedaleko od tohoto místa, v zatáčce na druhé straně silnice, kdysi stával výletní hostinec a později hotel s krásným výhledem do krajiny. Postaven byl v 70. letech 19. století, po roce 1945 se už nevyužíval, chátral a později byl srovnám se zemí. Dnes by se daly najít jen nepatrné zbytky zdí.

Měděnec byla původně osada v blízkosti dolů na měď. Existovala už v polovině 15. století, ale doly tu byly už mnohem dřív, pravděpodobně již v 10. století.
Zajedeme ke kostelu Narození Panny Marie z počátku 19. století a v místní restauraci si pak zakoupíme vstupenky do štoly, kde se dřív dolovaly rudy – měď, železo a stříbro. Ve skupině může být maximálně 8 lidí; mladý průvodce nás zavede po stráni až ke vstupu do štoly Země zaslíbená. Vyfasujeme helmu, plášť a vysoké holínky (v jedné části štoly je totiž po kotníky vody). Délka štoly zpřístupněná pro návštěvníky není nijak dlouhá, ale zajímavé je už jen být v těch místech, poslouchat vyprávění a představit si, jak se tu tenkrát žilo. Ruda se dobývala krušením – zahřátím ohněm a následným zchlazením vodou hornina popraskala. Z tohoto procesu je odvozen i název celého pohoří. Pro práci v dolech byly využívány hlavně děti, protože se svou malou výškou se dostaly i do nejhůře přístupných míst. Ve štolách byla tma, zima a vlhko... Je jasné, že tyhle děti se vysokého věku nedožívaly.

Vrch Mědník je od středověku provrtaný štolami skrz naskrz. Na malém území je na 70 štol a šachet, většina z nich je ale zavalená. Do nedávna bývala přístupná ještě štola Panny Marie Pomocné, na zpáteční cestě jdeme kolem ní, ale vchod je uzavřen a nevypadá to, že by ji někdo plánoval znovu zpřístupnit.
Vrátíme se na parkoviště ke kolům a vyjedeme až na vrchol kopce Mědník. Na úbočí vrchu stojí kamenná kaple z roku 1935, je jen kousek nad vchodem do štoly, kde jsme byli. O něco výš, na úplném vrcholu Mědníku stojí barokní kaple z roku 1674 a je od ní krásný kruhový výhled po okolí. Na plošině těsně pod vrcholem stály v letech 1873 až 1939 postupně tři hotely; všechny tři vyhořely a ke stavbě dalšího už nedošlo.

Z Měděnce se vydáme po červené zpátky do Kovářské. Nejhorší je dlouhé táhlé stoupání ve sluneční výhni. Zhruba po půlhodině odbočíme z hladké asfaltky na místní cestu vedoucí kolem luk a lesů. Asi tři kilometry od Kovářské se napojíme na zelenou a vzápětí přijíždíme ke zbytkům staré vápenky z poloviny 19. století. Zpracovával se zde vápenec z nedalekého lomu; vápenka patřila rodu Buquoyů. Dvě kamenné vápenné pece byly v provozu až do roku 1924; celá stavba vypadá mohutně a celkem zachovale a přitom je to nejstarší vápenka u nás.

Projedeme kolem železniční stanice Kovářská. Na první pohled vypadá zchátrale a opuštěně, ale nějaké vlaky tudy snad přece jen jezdí. Do Kovářské přijedeme ze směru, kudy jsme jeli na Klínovec.

Navečer ještě procházka na druhý konec Kovářské do penzionu Avionika na výbornou pizzu.

---

Na poslední krušnohorský výlet vyrážíme brzy ráno, směr Kadaň. Rozhledna Svatý vrch stojí na Svatém kopečku v těsné blízkosti města. Od silnice vede k rozhledně cesta do prudkého svahu, prašný povrch je místy nestabilní a kluzký; na zpáteční cestě to medvěd náležitě prověřil.
Rozhledna je hezká a udržovaná. Původní osmiboký altán byl v roce 2003 zvýšen o vyhlídkový ochoz, který umožňuje dostatečný rozhled přes zalesněný vrch. Nejhezčí výhled je na řeku Ohře v místě přehradní nádrže; na obzoru se rýsují vrcholy Krušných hor.

---

© Dana Plaňanská - 2015 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz