Duben 2010

Konečně jaro...

---

Konečně! Letos poprvé vyrážíme na cyklovýlet; dnes a zítra mám volno, tak toho přece musíme využít...
Jedeme přes Klášter, Novou Ves a Klokočku do Bakova... pro turistickou známku Zvířetic, kterou minule neměli. Občas vysvitne sluníčko; teplota se drží kolem 12 stupňů. Docela mě zebou ruce, opravdu by mohlo být o něco tepleji :-).

Známku jsme koupili a můžeme jet zpátky.
Na kraji Bakova ještě krátká zastávka a pak už nejkratší cestou do Hradiště. Ve Veselé dokonce začíná krápat, ale v pohodě to stihneme domů.

---

Je slunečno, i když trošku chladno...dnešní výlet bude autem na Hlavatici.
Cestou po dálnici k Turnovu najednou vidíme, jak se kolem Ještědu i Kozákova mračí. Vypadá to docela děsivě – že bude pršet a že jedeme naprosto zbytečně :-(. Dokonce spadlo i pár kapek.
Přijeli jsme až k restauraci Pod Hlavaticí, koupili TZ a jdeme nahoru na Hlavatici; je to jen půl kilometru. Teď už začíná být jasné, že pršet nebude.
Mile nás překvapilo, jak je okolí vyhlídky vykácené. K vyhlídce vede 47 betonových schodů a 36 točitých železných schodů. Nahoře to pěkně fouká, ale škoda, že není lepší viditelnost!

Seběhneme dolů a protože počasí teď už vypadá docela nadějně, jdeme až na Valdštejn. Vždyť je to po červené jen kilometr. Když míjíme rozcestník (a u něj dřevěný kříž), kde žlutá (která vede z Valdštejna) odbočuje do Kacanov, je mi divné, proč byla žlutá namalovaná i na zábradlí k Hlavatici...

Za chvíli jsme na prostranství u hradu Valdštejn. Jak jsou listnaté stromy ještě holé, vypadá celá ta plocha mnohem větší a je krásně vidět hrad – přístupová brána i kaple.
Paní u vchodu turistickou známku nemá, že snad kastelán, ať chvíli počkáme. Jdeme se projít po okolí a můžu si v klidu fotit. Najednou vysvitlo sluníčko a svítí čím dál víc. Budovy hradu i celé okolí je mnohem krásnější. Prošli jsme pod přístupovým mostem a jdeme podél úpatí skály, na které hrad stojí. V těchto místech jsem ještě nikdy nebyla, je to tu překrásné, naprostá bomba.

Snad nejvíc jsem nadšená ze skály na samém konci, je pískovcová a krásně plastická, tedy zvětralá… O kousek blíž, pod skalním přístřeškem jsou vidět naplaveniny kamínků ve vodorovných vrstvách.
Teď už sluníčko svítí z plných sil. Přicházíme zpátky na přístupovou cestu se sochami a chvíli čekáme; na druhý pokus se nám už podařilo turistickou známku koupit.

Teď už můžeme jít zpátky směrem k Hlavatici. Tenhle výlet se tedy vydařil. Na kolo by asi byla zima, i takhle mě zebou pacičky. Část trasy jdeme záměrně jinou cestou – vyjdeme pod Hlavaticí a pak už jen seběhneme k restauraci a k autu a můžeme jet domů.

---

Vyrazili jsme něco po druhé, svítí sluníčko, teplota asi 21 stupňů. V Březině uhýbáme doleva, jedeme k Jizeře – hladina je pěkně vysoko. Jedeme do Loukova a jsem překvapená vykáceným lesíkem u mostu; teď je tedy krásně vidět na kostel...

Projedeme Loukovem a jedeme směrem k Loukovci, tady je druhá zastávka, tentokrát tatranková. Začíná poprchávat; to máme tedy co dělat, abychom nezmokli. Sjedeme kopcem do Koryt a na chviličku ještě zastavíme v Mohelnici. Teď už zase neprší. Až při cestě podél Jizery znovu drobně začalo; to už opravdu na nic nečekáme a jedeme co nejrychleji k Hradišti.

Citelně se ochladilo, ale 14 stupňů ještě pořád docela jde. Zvládli jsme to právě včas; však to taky nebyl žádný pořádný déšť, ale jen takový aprílový rozmar počasí.

---

Obchodní cesty nás zase zavedly na kraj Jičína. Když už jsme tady, chceme zajet na nedaleký kopec Veliš. Auto jsme nechali u kapličky a jdeme po žluté. Poslední kousek cesty až na samotný vrchol je pěkně do kopce, místy se jde velmi obtížně a než nahoru, spíš kloužu zpátky.
Počasí je ale víc než přijatelné. Už dopoledne se vyjasnilo a jen občas nějaký mráček přikryje sluníčko.

Konečně jsem se vyhrabala nahoru. Paráda – s úžasem sleduji členitost skal, která je způsobena dávnou těžbou čediče. Vpředu pod námi se otvírá úžasný pohled – jako dračí sluj... nahoře jen úzké cestičky, třešně s pupeny budoucích květů... Jdeme ještě kousek cesty do kopce – k nivelačnímu sloupu odkud je překrásný výhled na Český ráj.

Tentokrát jsem si dopředu zjistila, že nivelační sloup sloužil kdysi pro mapové měření republiky... Z větší vzdálenosti vypadá jako malá rozhledna nebo nějaká mohyla, ale skutečnost je daleko prostší.
Z vrcholu je opravdu pěkný rozhled do okolí, ale nejúžasnější jsou skály pod námi. Těžbou byly vytvořeny široké chodby a skály tak získaly zvláštní až bizarní tvary. Na některých místech jsou patrné zbytky hradu a části opevnění. Seběhneme kousek níž na zadní plošinu; i tady jsou všude pod námi skály... celý kopec je vykutaný kolem dokola.

Nejednou se zatáhlo a také je už docela chladno, s menšími obtížemi sestupujeme dolů a ještě se jdeme podívat do skalní soutěsky. Chodby jsou docela zarostlé a každou chvíli se ozývá zvuk padajícího kamení. Místo jako stvořené pro výskyt nadpřirozených bytostí – může tu bydlet třeba drak a skalní skřítkové.
Dál už raději nepůjdeme…

Turistickou známku si budeme muset koupit někdy příště, teď už je dost hodin a na obecním úřadě už jistě mají zavřeno. Tak rychle domů – ještě čeká nějaká práce... tentokrát ale ne na mě.
Jednoznačně můžu říct, že skály na Veliši ve mně zanechaly zvláštní mystický pocit a tenhle krátký výlet rozhodně stál za to!

---

Počasí je přímo ukázkové. Hned po obědě vyjíždíme autem z Jenišovic na nejbližší rozhlednu – jedeme do Sekerkových Louček, přes obec Kvítkovice až na Dubecko. V posledním domě až u lesa půjčují klíče od rozhledny. Koupili jsme si i turistickou známku a pohledy; pohledy jsme si mohli i orazítkovat.
Jdeme kousek lesem a po chvíli už rozhledna prosvítá mezi stromy. Je to štíhlý vysoký telekomunikační sloup se schodištěm ve tvaru šroubovice.

Na rozhlednu vede 176 schodů a pořád se jde točitě; slabší povahy můžou mít problém dostat se až nahoru. Skrz mřížkované schody je vidět až na zem a v téhle výšce je to přinejmenším zvláštní pocit :-).
Viditelnost tedy nic moc (možná i vlivem sopečného popílku z Islandu), ale zážitek je to skvělý!
Všechny blízké kopce jsme identifikovali: Kozákov, Trosky, Vyskeř, Bezděz, Ralsko a Ještěd. I jenišovický kostelík jsme našli – však je taky teď, po vykácení mohutných lip, které rostly na hřbitově, v té holé pláni nepřehlédnutelný...

Pomalu jsme sestoupali dolů, vrátili klíč a protože jsme jen kousek od hradu Rotštejn – zajedeme ještě tam. Chybí nám totiž do sbírky turistická známka...

Jedeme nějakou zkratkou: cestou – necestou..., pak vyběhneme cestičkou nahoru k hradu. Tentokrát je mezi holými větvemi stromů dobře vidět i ono překrásné skalní okno. Hrad jsme si i prošli, ale známku neměli :-(, tak snad zase příště.
Uvnitř hradu se chodí po dřevěných chodníčkách, proto je hrad přístupný jen v době pěkného počasí (za deště totiž hrozí uklouznutí). V horní části hradu se můžeme kochat krásnými výhledy...třeba na Trosky; i rozhledna Dubecko je vidět.

Pokračujeme Klokočskými skálami až k průchodům. Cestou samozřejmě nezapomeneme místy odbočit na vyhlídky po Českém ráji. Projdeme pískovcovým skalním městem, Klokočskými průchody seběhneme dolů (je tu citelně chladněji a všude kameny, i nad hlavou :-)); v restauraci jsme pak ulovili další TZ.
Zpátky jdeme po silnici vedoucí pod hradem a za chvíli jsme u auta.

---

© Dana Plaňanská - 2010 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz