Jeseníky 2012

Druhý sváteční den jsem tentokrát využila k přípravám k odjezdu a k balení. Večer tak mám hezky v klidu zabaleno; záměrně si s sebou neberu hodinky, klíče, ani peníze. Nic z toho nepotřebuju - stačí, že mám vedle sebe ty správné lidi :-).

---

Vyrážíme krátce po sedmé; u nás je jasno, těsně před Jičínem se zatáhlo nízkou oblačností – ideální počasí na cestování.
Naše první zastávka je kousek za Kostelcem nad Orlicí, u hradu Potštejn. Od té chvíle je už zase jasno.
Hrad Potštejn se tyčí na kopci nad stejnojmennou obcí, je vidět hodně zdaleka. Přístupová cesta k hradu je lemovaná několika zastaveními křížové cesty. Hrad byl založen na konci 13.století, do dnešní doby se dochovalo opevnění s několika branami a také části obytných budov; nejmohutnější z nich má nedávno rekonstruovanou střechu.
Volně přístupná je jen malá část nádvoří, dál jsme se nedostali; naše drobné zvířectvo odmítá hodinový výklad a stejně tak půlhodinové čekání na začátek nejbližší výpravy. Tak snad někdy příště.

V obci, proti kostelu, se nachází barokní zámek z poloviny 18.století; v zámeckém parku proběhne svatební obřad pod širým nebem. Zámek působí zachovalým dojmem, park je udržovaný a moc pěkný, jenom mi přijde na podobnou událost dost rušný. Dokonce jsme zahlédli i nevěstu a jako doprovod skupinu motorkářů – teď nastává ten správný chaos, tak rychle pryč odsud.

Popojedeme kousek dál – tentokrát nejedeme přes Králíky, ale serpentinami na Červenou Vodu a přes Šumperk. Další zastávka je na zámku Velké Losiny. Na nádvoří panuje neskutečný chaos a zase další svatba – už je mi to jasné, může za to dnešní magické datum se dvěma sedmičkami.
Exkurze do čarodějnických procesů nám nehrozí, projdeme se tedy po relativně klidné části zámeckého parku a zase zpátky do extrémně vyhřátého auta.

V centru Velkých Losin si dáme nejdřív oběd a pak zajdeme do areálu Ruční papírny; kvanta lidí, neskutečné vedro a dva různé okruhy nás spolehlivě odradily od exkurze do místa, kde se papír vyrábí ručním způsobem. Do tajů této výroby aspoň nahlédneme v dílničce, kde si zájemci můžou vyrobit vlastní výrobek. Ve vzorkové prodejně jsou k vidění také zajímavé předměty z ručně vyráběného papíru – třeba dopisní papír, originální přání nebo mapy ve starém stylu.

Nedaleko od Velkých Losin, v Maršíkově, je k vidění dřevěný kostel svatého Michaela. Roubený kostel byl postaven v roce 1609 a je to sakrální skvost. Zajímavě členěná stavba s vysokou šindelovou střechou a s věžičkou zakončenou střechou cibulového tvaru. Otevřenou předsíní můžeme nahlédnout přes dřevěnou mříž dovnitř. Vůní starého dřeva na mě dýchne historie. Jedním slovem: nádhera!

Dál pokračujeme přes Červenohorské sedlo; poslední zastávka je v Jeseníku na zmrzlinu a bleskový nákup. Naším cílem je – jako každoročně – Horní Lipová.

---

Naše letošní první ráno v Jeseníkách! Nahoře v podkroví je krásně teploučko, dole o poznání chladněji, ale plně to vyvažuje tradiční pohled z okna směrem ke Lví hoře – nebe se tváří celkem modře. Náš první výlet bude cyklistický a nenáročný.
Autem dojedeme do Písečné (kousek za Českou Vsí). Potřebné vybavení (techniku, oblečení a jídlo) naložíme na kola a už to začíná: včera jsme (ještě v Jičíně) zjistili, že tučňák s sebou nemá malý batoh, dneska nemá pití. Na co vlastně myslí?
Ještě že mám docela velké zásoby, klidně se s ním budu dělit.
Jedeme směrem na Supíkovice, první zastávka je u jeskyní Na Špičáku (pro chybějící turistickou známku, jak jinak). Paní v pokladně se nás snaží nalákat dovnitř na nedávno zrekonstruované chodby. Kdepak, jedině v případě, že bude pršet. Za chvíli pokračujeme dlouhým táhlým sjezdem přes Supíkovice, dokonce nezvládám ani fotit. Zato ve Velkých Kuněticích nás zaujaly neobvyklé kamenné stavby. Následuje zastávka na prozkoumání – jsou to dvě bývalé vápenky z poloviny 19.století (modernější pec vznikla kolem roku 1861).

Podle přednastavené trasy v navigaci uhýbáme na konci obce doprava – auta sem nesmí (o něco později zjišťujeme, že důvodem je vyfrézovaný dlouhý úsek silnice). Tím líp, je tu minimální provoz a skvěle se tu jede. Jen co zdoláme mírné stoupání, otvírají se před námi výhledy do malebného údolí kolem Velkých Kunětic. Informační tabulky upozorňují na blízkost státní hranice; kde ale jsou ty hraniční kameny? No jasně, na levé straně cesty, v příkopě, pěkně schované v trávě. Lán dozrávajícího obilí po levé ruce je tedy už polský.
Ty necelé dva kilometry jsou naprosto kouzelné: klidná a milá krajina a vzduch prozářený sluncem... Opět výjimečné místo, kde se mi moc líbí.
Silnička pak uhýbá směrem do vnitrozemí, přes pastviny a část osady Terezín...

Přijíždíme do Mikulovic; čekali jsme větší pohraniční město, čilý turistický ruch a možnou vidinu občerstvení v podobě zmrzliny. Mikulovice jsou ale jen městys a krátce po poledni je tu pusto a liduprázdno; občerstvení nebude :-(. Silnice vede podél koryta řeky Bělá, před námi nepřehlédnutelná dominanta – kostel svatého Mikuláše.

Dál jedeme dlouhým sjezdem po hlavní silnici, pak uhneme přes můstek na druhý břeh Bělé a po zelené se proplétáme po místních silničkách mezi domky. Sluneční paprsky teď neúprosně pálí. Poslední delší sjezd je do Písečné.

Chvíli pauza ve stínu a jedeme do nedalekého westernového městečka Ranč Orel. V jednu chvíli trochu váháme, jestli vůbec jedeme správně – farma vypadá docela opuštěně, ale šipky nás neomylně navigují. Docela slušný kopec, kamenitá cesta a úmorné vedro vykonaly své – tučňák s králíkem vypadají značně znaveně; marně je lákáme na prohlídku westernového městečka. Ono ale zase není tak moc co prohlížet; zajdeme do hostince pro turistickou známku a obsluha v podobě dvou slečen (asi brigádnic) měla do šikovnosti, rychlosti a ochoty hodně daleko. Máme známku a pohledy, tak pryč odsud! Sem mě dobrovolně už nikdo nedostane! Zato výhledy při sjezdu směrem k Písečné jsou parádní.

Po návratu do Horní Lipové ještě musíme podniknout cestu do Lesního baru – na jednu zelenou, na pivo chlazené v potoce a dokonce byla i výborná uzenka z udírny :-).

---

Od rána je docela zataženo; to je dobře – na sluníčku by naše opálené tlapky asi trpěly. Autem jedeme kousek za Bruntál; naplánovali jsme několik zastávek s krátkými pěšími výlety.
První zastávka je u vesničky Mezina. K vidění je tu přírodní památka Lávový proud u Meziny. Geologický útvar vzniknul výlevem lávy z nedaleké Venušiny sopky; láva zaplnila koryto tehdejšího potoka. Lávový proud je dlouhý asi kilometr, široký 700 metrů a dosahuje výše 14 metrů.

Čelo lávového proudu odkryl bývalý lom. Jedná se vlastně o dvě vrstvy nad sebou, oddělené jsou dobře rozlišitelnou hranicí. U spodní vrstvy bylo určeno stáří necelé dva milióny let. Nepředstavitelné!
Ve spodní části lávového proudu pozorujeme sloupcovitě odlučný čedič, ve vrchní části je vidět balvanitá odlučnost. Rozdílnost je způsobená tím, jak láva tekla v různě členitém terénu; překonávala překážky a při ochlazování zůstávaly například sloupce kolmé k svému podloží.

Jen o pár kilometrů dál už zahlédneme část vodní plochy nádrže Slezská Harta. Jedeme ale až k její jižní části, zaparkujeme a projdeme se po hrázi. Údolní nádrž na řece Moravici je poměrně novodobá – dokončena byla v roce 1997; rozlohou je devátá největší v naší republice. Přehrada se využívá pro výrobu energie, jako ochrana před povodněmi, pro chov ryb, rekreaci a také dodává pitnou vodu pro Ostravsko.
Nízko zavěšené mraky vytvářejí chladnou až ponurou atmosféru. Můj názor: velkorysé řešení prostoru a spousta betonu a asfaltu; přehrada působí poněkud neosobně. Hezká a zajímavá, ale jakoby cizí a vzdálená.

V těsné blízkosti vodní nádrže leží obec Roudno, nad ní se vypíná nevysoký, o to ale strmější kopec Velký Roudný. Je to nejvyšší ze všech nízkojesenických sopek (vznikly koncem třetihor, asi před 4 milióny let). Je to stratovulkán, navrstvená sopka; naposledy byla činná před jedním až dvěma milióny let.
Už z úbočí kopce se nabízejí působivé výhledy po krajině, které dominuje členitá vodní plocha Slezské Harty. Těsně pod vrcholem je v nedalekém křoví schovaná místní přírodní rarita: Boží nebo Čertův kámen. Kámen vznikl zpevněním částic vyvržených sopkou. K rozlomení bloku došlo při následující explozi vulkánu. Podle pověsti se na kameni přetahoval Pán Bůh s Luciferem, prohlubeň vpravo představuje otisk boží nohy, údajné škrábance vlevo pak drápy ďábla. Bůh zvítězil a hodil Lucifera a ostatní čerty do země dírou, která zbyla po původním jícnu sopky, díra pak byla zaházena balvany, aby čerti nemohli ven.
Na vrcholu kopce stojí dřevěná rozhledna (postavená v roce 2007) a kamenná kaplička z roku 1933. Pohled z rozhledny na lesklou hladinu vodní nádrže je dostačující odměnou za namáhavý výstup do strmého kopce.

O pár kilometrů dál, směrem po proudu řeky, najdeme vodní nádrž Kružberk. Nádrž slouží jako zásobárna pitné vody a zajímavostí je, že se tu natáčel seriál Velké Sedlo.
Po hrázi vede silnice, zaparkujeme v obci Kružberk a pěšinou vedoucí podél Moravice dojdeme přímo ke hrázi. Stavba betonové hráze byla dokončena v roce 1955 a hned na první pohled je patrný rozdíl oproti Slezské Hartě. Půlkulaté pilíře hrázi dodávají nezaměnitelný výraz.

Na zpáteční cestě se na chvíli zastavíme v lázeňské obci Karlova Studánka. Chvíli dokonce i drobně poprchává, ale nevadí, projdeme si aspoň část hlavní lázeňské trasy – musíme přece sehnat turistickou známku.

Svůj dnešní název lázně získaly v roce 1803 po nejslavnějším habsburském vojevůdci Karlovi, který jako první evropský válečník porazil Napoleona (v roce 1809). Lázeňské budovy pochází povětšinou z 19.století a mají své neopakovatelné kouzlo. Při jejich podrobnějším sledování rozhodně je na co se dívat.
My už toho ale dnes moc nestihneme; čeká nás cesta domů, na základnu, a mimo jiné naplánovat trasu na zítřek.

---

© Dana Plaňanská - 2012 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz