Duben 2020

Koronavirus ochromil celý svět, ve městech nejsou davy lidí, život se zastavil, přestalo se vyrábět. Ve stavu nouze je doporučeno zůstat doma; kdo nemusí, ať ven nechodí. Do přírody se sice může, ale než být ve strachu, koho a co potkám, je líp moc nevycházet. Práce mám víc než dost a jen občas s trochou lítosti a smutku z okna pozoruju, jak všechno kvete a zpívá. Zdá se, že příroda má nad civilizací zase jednou značnou převahu. To zoufale krásné jaro, na které jsme se tak těšili, teď máme zakázané. Moje vnímání času se zastavilo někdy na konci zimy.


Kuřívody

Neděle 12.04.2020

Už skoro celý měsíc jsem nevytáhla paty z domu a nějaký ten výlet už mi doopravdy chybí. Přitom je tenhle týden venku tak krásně; pravé jarní počasí s teplotami těsně pod 20 stupňů. Stav nouze pořád trvá, ale zdá se, že nebezpečí není tak akutní; někam do přírody bychom snad mohli. Zítra se má silně ochladit, a tak i přesto, že přijel tučňák na Velikonoce, padlo při obědě rozhodnutí: jedeme na výlet. Pár dnů už platí, že cyklisté můžou jezdit bez roušky. Abychom se vyhnuli nežádoucí koncentraci lidí a mohli dodržovat sociální odstup, potřebujeme místo, kde je velká rozloha a hodně cest. Takovým místem je třeba bývalý vojenský prostor Ralsko.
Auto necháme na parkovišti na kraji městečka Kuřívody. Připravíme kola a můžeme vyrazit.
Asfaltová silnička nás vede mírně zvlněnou krajinou připomínající step. Nad hlavou modré nebe a hřejivé slunce, teplý vítr ve vlasech a kolem nás vzduch vonící jarem. Příroda! Je bezva, být zase venku; zvolna se pohybujeme prostorem a neskutečně si to užívám.

Projíždíme oborou Židlov; na vysvětlující tabuli se píše, že obora je určena k chovu a lovu zvěře jelení a od roku 2011 tu probíhá záchranný chov zubra evropského. V místě bývalé tankové střelnice vznikla oplocená klidová zóna, kam se vstupovat nesmí. Nezahlédli jsme ani jednoho zubra, ale podél Ploužnického potoka dojedeme až k Ploužnickému rybníku a na chvíli se tu zastavíme. Po cyklostezce pak pokračujeme směrem na Skelnou Huť.

Označení Skelná Huť nese areál Vojenských lesů a statků. Kdysi tu doopravdy bývala huť na zpracování skla, teď je tu hájovna a rekreační zařízení uprostřed lesů. Jen o kousek cesty dál přejedeme přes hlavní silnici a pokračujeme podél přírodní rezervace Hradčanské rybníky až na hráz jednoho z nich. Vavrouškův rybník patří do soustavy čtyř rybníků propojených potokem. Po hrázi rybníka vede zelená turistická trasa a je to kouzelné místo… Na hladině rybníka se zrcadlí modré nebe, bezlisté koruny stromů dodávají místu klid a rozvahu. Můžeme na chvíli zastavit a ohlédnout se; část hladiny rybníka je zarostlá rákosím a někde za ním a za nedalekým lesíkem se rýsuje nezaměnitelná silueta vrchu Ralsko.

Dál jedeme lesem až k rozcestníku U kaliště. Občas mezi tmavými barvami lesa problesknou bílé kvítky prvních kvetoucích stromů a keřů. Asfaltová cesta se postupně mění na štěrkovou, a pak na travnatou pěšinu, která nás dovede až k sídlišti na okraji Kuřívod.

Přes malé parkoviště a rušnější část obce přejedeme v rouškách, dojedeme na okraj obce, kola do auta a zpátky do klece :-).


Valečov

Středa 22.04.2020

Od neděle mám slíbeno, že pojedeme na Valečov; třešně jsou totiž v plném květu. Ve všední den tam bude určitě mnohem míň lidí než o víkendu. Odpoledne po práci můžeme vyrazit. Myslela jsem, že pojedeme na kole, ale medvěd už má připravené auto. Tak jo, aspoň se budeme moci projít až pod kvetoucí stromy.
Denní cesty do práce mi chybí, viděla bych, jak se příroda postupně probouzí. Takhle se nestačím divit, jak už je všude zeleno. Je 17 stupňů, což tedy není kdovíjak závratně velké teplo, ale na sluníčku je velmi příjemně, líp než doma. Nebe je dokonale modré a čisté, není na něm jediná stopa po letadle.
Myslím, že jsme si to načasovali přesně: třešně jsou ještě úplně bílé a ostatní listnaté stromy pod Valečovem už jsou krásně zelené. Projdeme sadem v podhradí; když zafouká vítr, bílé okvětní lístečky se snášejí k zemi jako sníh.

Hlavní příjezdovou cestou vystoupáme k hradu. Schodiště vedoucí na nádvoří je uzavřené a důvodem je, jak jinak, koronavirus. Druhou cestou dojdeme na zadní nádvoří a odtud pak směrem k bývalým skalním světničkám. Nejdeme ale nijak daleko; lesíkem proběhneme na dolní cestu a po ní se vrátíme na parkoviště k autu.

Na rozcestí pod hradem ještě kratičká zastávka u dokonale symetrického kvetoucího stromu. Kromě bzučení čmeláka zaslechnu i nadzvukové letadlo. Po chvilce hledání ho očima najdu a jsou dokonce dvě těsně za sebou, v jedné lince… nejspíš to bude nákladní přeprava. Dřív bych si sotva viditelných letadel nejspíš nevšímala, ale teď je to křehký důkaz toho, že se svět přece jen úplně nezastavil.

Za celou procházku jsme potkali dva páry lidí a jednu malou skupinku cyklistů, ale vlastně jsme se nepotkali: pokaždé někdo uhnul tak, abychom se míjeli ve velké vzdálenosti, tedy s dostatečným sociálním odstupem.