Říjen 2018


110 let GyTu

Sobota 13.10.2018

Dnešní výlet bude tak trochu do minulosti – návrat na střední školu. Gymnázium Turnov slaví 110. výročí založení a při této příležitosti se koná den otevřených dveří pro všechny absolventy. Kolem deváté ráno jsme tam; medvídě se chce jít do školy podívat se mnou; aspoň mu tak ukážu místa, kde jsem strávila čtyři roky života.
Hned u vchodu, a pak i ve všech prostorách školy, postávají dvojice studentů; kluci v obleku, děvčata v šatech; všichni se usmívají a jsou připraveni návštěvníky nasměrovat do jednotlivých tříd, případně odpovídat na zvídavé dotazy. Jsou milí, vstřícní a odvážní; organizačně tuhle akci škola zvládla na jedničku.
První kroky většiny návštěvníků vedou k registraci; zaplatím příspěvek, obdržím almanach a pak zamíříme do prvního patra. Vedle schodiště je třída, která nám patřila ve čtvrtém ročníku. Teď je tu učebna němčiny.

Absolventi se tu mohou dozvědět zajímavosti o způsobu výuky; škola například organizuje výměnný týdenní pobyt studentů ve Švýcarsku spojený s návštěvou některých známých míst a s ubytováním v rodinách. Takový učební program mi připadá velmi lákavý! Porozhlédnu se po třídě: vypadá úplně jinak než tenkrát, jiný nábytek, jiné vybavení. Co se ale nezměnilo, je důvěrně známý výhled z okna na turnovský kostel.
Teď zamíříme o poschodí výš; v mezipatře stávala busta libuňského jemnostpána… jediný pohled mě ujistil, že některé věci se nemění… pořád tu je; můj „starý známý“ Antonín Marek. Čas se i na té soše trochu podepsal, ale je fajn, že je pořád tady. Zdejší významný představitel národního obrození, kněz, překladatel a jazykovědec, přítel Josefa Jungmanna. Antonín Marek se zasloužil o založení knihovny v Turnově, druhé nejstarší v Čechách, a jako školní dozorce pozvedl úroveň školství na Turnovsku.

V době, kdy jsem tady studovala, bývalo druhé patro centrem všeho dění; byla tu sborovna i ředitelna. Hned vedle ředitelny jsme měli první tři roky naši kmenovou třídu. Dnes je jako snad jediná učebna pro návštěvníky nepřístupná. Před deseti lety jsme tu mohli obdivovat interaktivní tabuli; možná proto sem teď nemůžeme. Do třídy, ke které se mi váže nejvíc zážitků, se tedy nepodívám; vzpomínky na ni tak zůstanou dál pěkně schované.
Z bývalé ředitelny jsou teď učebny fyziky. Obdivuji vybavení na sebe navazujících tříd a setkávám se tu s mým nejoblíbenějším profesorem fyziky. Ukazuje zájemcům některé pokusy a já si znovu vybavuji jeho nezapomenutelné hodiny. Všechny ty roky jsou najednou pryč: je mi zas patnáct a prožívám ty úžasné chvíle ve světě techniky.

Pokračujeme hlavní chodbou. Tady jsou změny vidět na první pohled. Tenkrát tu bývaly drátěné šatny z šedého vlnitého pletiva, teď je tu odpočinkový prostor se stolky a židličkami. Tenkrát bývala chodba temná a ponurá, teď je prostorná a světlá. Dlažba v průchozí části chodby je ale původní, tu poznávám.
Procházíme jednotlivé třídy; překvapilo mě, že každá učebna má specializaci na některý z předmětů, takže přesuny studentů mezi třídami probíhají každou hodinu. V těchto třídách jsme se tenkrát vyskytovali nejčastěji, teď je tu učebna zeměpisu, matematiky a chemie. V chemické laboratoři si prohlédnu místo, které patřilo mé skupině; vzpomínám si zcela přesně: v levém zadním rohu laboratoře.
Na konci chodby se nedá přehlédnout provizorní nástěnka s černobílými fotkami. Chvíli si je prohlížím a hledám známé tváře; je tu dokonce i fotka s naším tablem.

Z prohlídkové trasy nemůžeme vypustit třetí patro. Tady, v nejvyšším patře, bývaly dvě učebny; vlevo jazyková učebna se stolky uspořádanými do dlouhých lavic a s výhledem na plochou část střechy – teď je tu učebna biologie. Vpravo je laboratoř biologie vybavená mikroskopy; tenkrát tu bývala menší třída pro půlené hodiny. První dva roky jsme tu měli třeba kreslení, můj nejoblíbenější předmět; fyzika a matika byly ale v těsném závěsu :-).
Živě si vybavuji, jak jsme sedávali (vlastně sedávaly) na schodišti mezi druhým a třetím patrem při čekání na odpolední vyučování; na zem jsme si pokaždé daly sešit A4, abychom nenachladly. Povídaly jsme si nebo se učily a přitom jsme měly přehled, co se děje na chodbě. Málem jsem už zapomněla, jak velkorysý je prostor hlavního schodiště a jak skvělý výhled má libuňský jemnostpán: teď na podzim je za oknem záplava zlatého listí.

V prvním patře si prohlédneme učebny jazyků a společenských věd; v těchto prostorách jsme tenkrát nepobývali tak často (nebo si to aspoň moc nepamatuji). V pravé části chodby je místo šaten vybudovaná kantýna. V přízemí (které tenkrát celé patřilo základní škole) jsou učebny pro dnešek přeměněny k registraci návštěvníků; tam jsme už byli. Teď zamíříme do suterénu, do jídelny, odkud se line vůně připravovaného oběda. Jídelna je ve stejné podobě, jako byla už před deseti lety, nicméně oproti stavu, jak vypadala tenkrát, je to obrovský rozdíl. V místech, kde je teď kuchyň a výdejní prostor, bývala oddělená část jídelny pro střední školu, hlavní část jídelny byla určena pro základku. Tam, kde je teď zadní část jídelny, tehdy bývala kuchyň. V jídelně jsou moderní stolky a židličky; nenávratně pryč jsou plastové ubrusy z mé doby. Vzpomínám si, tak jsme stávali frontu na oběd a studenti v dvojstupu tvořili řadu, která se jako had obtáčela po schodišti směrem vzhůru. Služba (dvojice žáků určených pro každý týden) tento dav usměrňovala a pouštěla do jídelny po skupinách.

Procházíme prostorem, který tvoří šatnu. I tenkrát tu byly šatny; v horních šatnách jsme měli bundy a kabáty, tady v suterénu byly boty; šatny byly všude stejné, drátěné, teď tu jsou plechové miniaturní skříňky. Obdivuji, jak se studentům sem vejde oblečení třeba v zimě. Další prostory suterénu jsou spojené s tělesnou výchovou; moc to tu ale nepoznávám. Na úplném konci je tělocvična, právě tu probíhají volby, takže sem můžeme aspoň nahlédnout.
Téměř v závěru naší prohlídkové trasy jsem v jedné z učeben potkala naši skvělou třídní profesorku; chvíli jsme pohovořily a bylo to moc milé setkání. Dala nám do života nejenom vědomosti, tedy to, co nás naučila, ale i kus ze svého já, moudrý a lidský pohled na život. Doteď se mi stává, že si vybavím něco, co nám říkala; a dávám jí za pravdu.

Trochu mě zarazilo, že jsem ve škole nepotkala nikoho z mých spolužáků; je možné, že někteří dorazí později; však jsme tu byli docela brzy. Ráno tu aspoň bylo téměř prázdno, zato teď se prostory pořádně zaplnily. Ještě jednou projdeme chodby a nahlédneme do učeben, ale nikoho známého nevidím.
Musím pochválit výzdobu a vůbec hezké prostředí; líbilo se mi tu. Scházíme po schodišti směrem k hlavnímu vchodu; je čas vrátit se ze světa vzpomínek do reálného života. Byl to ale hezký návrat a vzpomínání na dobu mládí a na školu, která nám poskytla široký záběr vědomostí, ze kterých je možné čerpat po celý život. Dnešek se jednoduše vydařil; setkání se známými místy a s milými lidmi vždycky zahřeje na duši.