Květen 2008

---

Je první májový den a od rána počasí nic moc. Teprve odpoledne se začalo vyjasňovat. Kolem páté se vydáváme hledat nějakou rozkvetlou třešeň. Ani tučňák s námi nechtěl jet. Jedeme na Horku, téměř najisto. Po docela náročném výstupu je nám odměnou překrásný výhled do okolí – Drábské světničky, Mužský i Valečov máme jako na dlani. Pod jednou rozkvetlou třešní byla tatranková i líbací zastávka.

Pokračujeme dál, přes Lhotice, Boseň, Kněžmost, okraj Býčiny a Buda. Jedeme směrem k Bakovu, ale kousek před dálnicí uhýbáme doprava na místní asfaltovou cestu. Asi slouží pro přesun zemědělské techniky a určitě už něco pamatuje, protože mi tak trochu připomíná tankodrom: v asfaltu je spousta děr a kamenitých kráterů..., ale zase se můžu dobře pocvičit v slalomové jízdě mezi překážkami. Jedeme těsně podél dálnice a v porovnání s rychle jedoucími auty je naše šnečí tempo docela uklidňující: jsme na čerstvém vzduchu, nemusíme nikam spěchat a je nám nádherně.

Po několika kilometrech, u Veselé, cesta končí. Podjíždíme pod dálnicí a těsně před železničním přejezdem se dáváme doprava na další místní cestu. Ta už určitě vede až do Hradiště; v jednu chvíli to ale začalo vypadat docela zoufale – to když se najednou změnila jen na travnatou cestu a pak cestičku a zdálo se, že skončí kdesi v polích...
Nakonec se ale zase rozšířila do dvou vyjetých kolejí, pak se změnila zpátky na asfaltku a dovedla nás k vlakovému nádraží.

---

Dnešní cesta začíná kousek od Hrubé Skály – na parkovišti u motorestu Zavadilka. Králík a ani tučňák s námi dnes jet nechtěli.
Přejíždíme hlavní silnici a železniční trať a za chvíli projíždíme kolem obecního úřadu Hrubá Skála. Tak tady jsme si před patnácti lety řekli ano. Je to krásné místo obklopené zelení. A taky je super počasí, stejně jako tenkrát... (jenomže tenkrát byl duben).
Ještě chvíli do kopce a za pár minut už před sebou vidíme zámek Hrubá Skála. Tradičně zastavujeme na místě, odkud je ideální výhled. Následuje stoupání po silnici se spoustou zatáček. Za několik minut jsme na parkovišti před zámkem – turistické rušno už nás nepřekvapí. Moc se nezdržujeme a pokračujeme po silnici dál. Jen kdyby tu všude nebylo tolik lidí! Kličkujeme mezi nimi jak se dá a kličkují i auta, která občas projíždějí. Ale příroda kolem je nádherná; vybrali jsme si skvělý čas, kdy čerstvé lístečky stromů mají ten úžasný odstín zelené.

Jedeme lesem a přijíždíme k první vyhlídce na skalní město. Druhá zastávka je už na Mariánské vyhlídce – klasický pohled a přesto nevšední a úchvatná podívaná. Navíc je skvělé počasí; hra světla, stínů a barev.
Další vyhlídku, U lvíčka, skoro nepoznáváme. Před těmi patnácti lety to byla samostatná skalní část s obtížnějším přístupem. Teď sem vede lávka se zábradlím a na centrální ploše je deska s vyobrazením výhledu a popisem. Dominanta vyhlídky – skalní útvar Sfinga – je ale pořád stejně krásná. Překrásný je i rozhled do krajiny...
Je tu i dost turistů, přicházejí další a všichni patří do jedné skupiny; navíc jsou docela hluční – tak rychle ještě pár fotek a zpátky ke kolu.

Pěších turistů je tu spousta; v jednom klesání dojíždíme ke skupině lidí, kteří jdou pomalu a roztažení přes celou cestu. Asi si myslí, že když jdou po turistické značce, že tu cyklisté nemají co dělat a že je můžou zcela ignorovat. Jaksi nehodlali vzít na vědomí, že my dva cyklisté je tak moc neohrozíme a že stačí jen úplně maloučko tolerance. Asi v polovině klesání (když si myslím, že se určitě zvrátím naplacato :-), protože pomaleji už jet neumím) zrovna v protějším směru nikdo nejde a tak se mi tu skupinu přece jen daří bezpečně předjet. Pak už pořád jedeme po lesní cestě, většinou rovina a jen místy je kamenitý terén.
Přijíždíme na slunné prostranství před hradem Valdštejn. Přesouváme se k přístupovému mostu s pískovcovými sochami. Ze samotného hradu toho moc vidět není; kousek stranou ale nacházím docela dobré místečko, odkud se dá dobře fotit. Následuje tatrankové občerstvení a pokračujeme dál lesní cestou na skalní vyhlídku Hlavatice. Ale i tady je docela rušno a hlučno, výstup na vyhlídku tentokrát absolvovat nebudeme; i tak je odsud krásný rozhled. Vracíme se kousek cesty zpátky a na lesní křižovatce odbočujeme na Kacanovy. Cesta vede opět lesem, ale potkáváme tu daleko míň turistů. Po výjezdu z lesa vede cesta kolem Kopicova statku. Začíná foukat docela silný vítr. Vybíráme si další pauzu, na vyhřátých kládách. S každým poryvem větru se vzduchem nesou bílé lístečky odkvétajících stromů; jako když sněží...

Přijíždíme do Kacanov a na křižovatce u restaurace se rozhodujeme, kterou cestou pojedeme dál. Zvítězila varianta po silnici a dobře jsme udělali – nejdřív krátké stoupání a pak dlouhý a úžasný sjezd do Mašova. Doslova s větrem o závod.
V další obci Podháj jsme uviděli čarodějnici, jak nezvládla svůj let a skončila připláclá na sloupu :-).
Přijíždíme k obci Všeň. Tenhle týden se tu koná tradiční pouť – krásně jsme si to naplánovali..., ale zdrželi jsme se jen chviličku.

Za Ploukonicemi přejíždíme Jizeru a těsně před Příšovicemi zastavujeme u Písečáku. Nalevo Malý Písečák, napravo Velký. Na první pohled to vypadá spíš obráceně, ale na mapě je to jasné.
V Příšovicích je další minizastávka. Je slunečno, ale docela chladno; vyhříváme se na sluníčku a sbíráme energii na poslední kilometry.

Jedeme přes Svijany a Březinu a jako odchylku od přímé trasy odbočujeme na Honsob – odsud je hezký výhled na zasněžené Krkonoše a kousek dál je vidět kostelík na Všeni, kde jsme dnes byli. S Drábskými po levé ruce míříme k Hradišti.

---

Tučňák a obzvlášť králík s námi jedou pod podmínkou, že první zastávka bude na zmrzlinu u letadla. V našem plánu cesty s tím tedy počítáme. Jedeme do Bakova, až na Trenčín, uhýbáme pod dálnici a stoupáme cestou, která vede k letadlu. Zmrzlina byla jako vždy výborná! Pokračujeme po modré pořád do kopce. Jedeme lesní cestou – no jedeme, docela často kola jen tlačíme. Cesta je místy pěkně rozbahněná. Tučňák jede jako první a protože je správný „bahňák“, nedělá mu problém takové bahniště jednoduše projet. Králík jede až poslední a takováto místa projde, nebo spíš přebrodí. Podle toho taky vypadají jeho boty :-). Cesta je místa docela krkolomná a všichni se naoko zlobíme, kdo že to tuhle trasu vybral...

Přijíždíme pod vrchol Baba; kola necháváme dole a stoupáme na vyhlídku... Moc velký rozhled tu tedy není, ale zato je tu nádherně a jarně voňavo. Po kratší pauze pokračujeme po modré...

– z kopce, po rovině i do kopce – až k vyhlídce Dědek. Místo vypadá docela nenápadně; zanechávám kolo u stromu a poslední kousek zdolávám pěšky. O to větší překvapení je nahoře – úžasný výhled. Okolní barevná krajina tu je jako na dlani. Krkolomnost cesty je zapomenuta, pořizuji několik fotek a nasávám jedinečnou atmosféru provoněnou sluncem.

Pokračujeme po modré do Horních Stakor. Cesta je nejdřív lesní, kola tlačíme; stihli jsme prozkoumat i jeskyni ve skále. Za chvíli nás čeká už jen klesání. Cesta se mění v úzkou pěšinku a vede mezi nějakými trnitými keři. Nedbám na obavy a doháním zbytek rodiny. Cesta po louce mezi ovocnými stromy vypadá daleko přívětivěji. To už jsme v Horních Stakorách a vydáváme se po silnici směrem na Studénku. Z jasného nebe najednou spadlo pár kapek, ale trvá to jen pár okamžiků.

Jedeme přes Násedlnice a Zájezdy, uhýbáme na Buda a pak jedeme po cestě souběžné s dálnicí až k Veselé a pak cestou-necestou až do Hradiště, k vlakovému nádraží. Celou cestu je nad námi modré nebe a překrásné mraky; za námi se začíná docela zatahovat, ale to v pohodě stihneme, jenom kdyby nefoukal tak silný protivítr... Ale i tak, dnešní výlet byl špičkový.

---

Odpoledne je nádherné a skoro letní počasí; od zítřka mám do konce týdne volno, tedy prodloužený víkend. Dnešní cesta je až po práci, jen takový místní okruh. Z Hradiště vyjíždíme směrem na Hněvousice, kolem jezu. Na Vostrově jsme zahlédli plnění horkovzdušného balónu... Silnice vedoucí k Mohelnici už začíná být obklopená zelení. Nádhera...
Projíždíme Mohelnicí, směrem na Koryta. Ale najednou prudce uhýbáme do pole. Nejdřív minizastávka – je odtud vidět zřícenina hradu Zásadka, ale jen tak v náznacích. Nad Káčovem vidíme balón, ten co v Hněvousicích plnili. Už je tedy pěkně vysoko!
Musíme na druhou stranu pole. Roste tu cosi zeleného a napříč polem vede jen uzoučká pěšinka. Ono rostlinstvo je natolik vzrostlé a husté, že kdykoliv se odchýlím od ideální stopy, bujná vegetace mi zasahuje do obou kol a snaží se mě stáhnout z cestičky. Musím se děsně soustředit, abych tudy zdárně projela... To ale ještě netuším, co přijde za chvíli!
Jedeme po zelené turistické značce, kolem ostrova. Cesta vede smíšeným lesíkem, na úbočí kopce; tráva je tady už docela vysoká a zase jen uzoučká cestička. Tentokrát mám obavy, nejen jestli se trefím na střed cestičky, ale taky, jestli neskončím někde dole ve křoví. (Ty stromy opravdu rostou nakřivo, přesně tak, jak je to na fotce.)

Samým soustředěním se nestačím moc dívat okolo a najednou je vpravo dole mezi stromy vidět vodní plocha a na ní opravdický ostrov. Vlastně jsou dva, úplně maličké a zarostlé zelení. Ráj pro vodní ptactvo a možná i jiné živočichy, protože do těch míst moc lidí asi nepřijde...
Ještě kousek a jsme na daleko solidnější cestě, která vede do Hubálova.

V Hubálově chvíli jedeme po silnici a pak projíždíme místními zkratkami, takže se ani nesnažím zjišťovat, kudy vlastně jedeme a kde vyjedeme :-).
V Loukovci jedeme kolem barokního kostela z poloviny 18. století a na křižovatce odbočujeme na Loukov. Jedeme kolem voňavého jabloňového sadu a známou silnicí lemovanou bílými a zelenými korunami stromů. Zastavujeme na tatrankovou pauzu s výhledem na Jenišovice. Je vlahý téměř letní podvečer (je půl osmé); slunce nízko nad obzorem osvětluje kraj měkkým světlem. Vzduch neuvěřitelně krásně voní... Ale nedá se nic dělat, musíme domů.

Za chvíli už sjíždíme do Loukova; uprostřed toho úžasného sjezdu zastavuji, abych vyfotila další kostel; ten v Loukově je goticko-renesanční a je z počátku 17. století. Jedeme podél Jizery, ale dnes nezastavujeme, je dost hodin. Tak jen fotící minizastávka. Jizera je v tom zlatém protisvětle kouzelná.
Poslední kostel, který mi chybí „do sbírky“, je ve Březině. Je to gotický kostel sv. Vavřince a pochází z přelomu 13. a 14. století; v 16. století byl renesančně přebudován. Na první pohled se odlišuje od ostatních – najdeme na něm spoustu dřeva. Kostely ve Březině, Loukově a Loukovci jsou takové tři dominanty blízkého okolí. Teď už se nikde nezdržujeme a z Březiny spěcháme nejkratší cestou domů.

---

Je státní svátek a krásné počasí vyloženě láká ven, do přírody. Na dnešní cyklovýlet jsme s koly na střeše auta trochu popojeli. Po obědě vyrážíme z Jenišovic (sami dva, jak jinak :-)) do terénu.
Tak touhle cestou jsem před spoustou let chodila každý den do školy. Připadá mi, že je pořád stejná.

Jedeme směrem na Roudný a Voděrady; silnice se postupně mění v úzkou silničku... Přijíždíme na Záborčí – už z dálky nás vítá známá silueta Suchých skal. Silnička se vine po úbočí kopce, podél celého údolí; je odtud překrásný rozhled – nejen na protější svahy, ale i široko do okolí. Nádhera...
Je to jedno z míst, kde je krásně v každém ročním období. Podél silnice jsou roztroušeny domky a chatičky a nepřehlédnutelná je péče jejich majitelů, kterou svým zahradám a zahrádkám věnují. Zastavuji na známém místě, odkud je nejlepší výhled na Suché skály; i zasněžené Krkonoše jsou vidět. Rozestupy mezi domky jsou čím dál větší, jedeme kousek lesem a nakonec sjíždíme táhlým lučním sjezdem s několika zatáčkami.

Napojujeme se na hlavní silnici a následuje další sjezd – tentokrát silniční – do Dolánek. Jedeme s větrem o závod. Míjíme silniční hlídku; jen tak se po nás podívali, ale zastavovat nás nechtěli.
Dole pod kopcem v ostré zatáčce odbočujeme na místní cestu, která nás přivádí k Dlaskovu statku. Najednou je všude spousta turistů; pokračujeme dál a přejíždíme na druhou stranu Jizery. Jedeme kolem takové užitné parkové plochy určené k aktivnímu trávení volného času – prolejzky pro děti, perfektně střižený trávník a všude spousta slunce. Někdo má kolečkové brusle a někdo jen tak odpočívá v trávě. Moc hezké místo!

Přejíždíme přes slepé rameno Jizery a jedeme doleva, lesní cestou podél Jizery až k hostinci Zrcadlová koza. Kromě běžných turistů je tu také spousta vodáků. Pokračujeme dál podél Jizery, pak se napojujeme na silnici a to už nás čeká i nějaké to stoupání. Jedeme přes Rohliny; krajina vypadá docela známě a vzduch překrásně voní čerstvým senem. Chvíli jedeme po červené a měla by nás dovést až do Turnova. Nevíme úplně jistě kde vyjedeme, ale po chvíli je to jasné (Turnov přece trošku znám :-)). Projíždíme Šetřilovskem (zahlédla jsem černou veverku, ale byl to jen okamžik), pak přes náměstí, Hlubokou dolů, Skaličkou nahoru a na Hrubý Rohozec. Míjíme dvě památné lípy. Jedna z nich už je v docela zdevastovaném stavu, ale ještě se drží. Už několik let tu jsou vysazené další dvě lípy, aby tradice mohla pokračovat.

V parku u zámku Hrubý Rohozec zařazujeme tatrankovou zastávku. Ještě si trošku pofotím (je tu i moje oblíbená magnólie) a už zase jedeme. Projíždíme přes docela dlouhý Malý Rohozec. Na konci obce začíná dost velké stoupání.
Za pár minut už jsme nad Mokřinami (tady jsme přece byli nedávno). Cestou podél lesa a tentokrát pořád rovně až na Freidorf a ke kostelu; odtud dolů na Trávníka a to už přece známe :-).

---

Dnes je naše fotocesta zcela výjimečná. Naplánovali jsme si cestu autem do Prahy a při té příležitosti zajedeme i na Petřín. Nejdřív rozhledna, pak zrcadlové bludiště, procházka petřínskými sady – prostě klasika a romantika. A navíc – nádherné počasí a vzhledem k prodlouženému víkendu je Praha téměř vylidněná. Prostě super výlet, který neměl chybu.

---

Je nádherný skoro letní den. Brzy po obědě vyrážíme (sami dva) na již delší dobu plánovanou trasu. Po silnici do Bakova; v Malé Bělé za mostem uhýbáme doleva. Míjíme Zvířetice a za chvíli jsme v Debři. Přejíždíme přes hlavní silnici vedoucí do Kosmonos. Pak už jedeme podél Jizery, kterou máme těsně po pravé ruce; projíždíme zahrádkářskou kolonií. Spousta zahrádkářů si užívá venku pohodu slunečného dne. Odsud už máme náš dnešní cíl na dohled. Za železničním přejezdem zbývá vystoupat poslední strmou část cesty. Domky stojící po obou stranách cesty jsou vlastně v podhradí a nejde přehlédnout, jak jsou pečlivě udržované a ozdobené kvetoucími květinami.
Vstupujeme do areálu hradu; z hlídací budky vychází hlídač, pokladník nebo průvodce (možná je to všechno v jedné osobě); svérázný pán s hlasitým projevem a hovoří s návštěvníky – no co, aspoň je veselo :-). Zaplatíme symbolické vstupné, kola necháváme na místě a postupujeme ke hradu.

Celkem snadno lze dojít až ke hlavní věží. Její naklonění je až překvapivé. Na druhé straně, hned pod věží, je příhodná travnatá plocha.
Na věži si všímáme tabulky připomínající návštěvu Karla Hynka Máchy v roce 1835. Od věže, ale i z celé travnaté plochy je moc pěkný výhled do krajiny. Všude okolo spousta zeleně; svět voní sluncem a jarním větrem...

Za chvíli stoupáme nahoru na věž – nejdřív po vnějším schodišti a pak po vnitřním točitém, historicky zachovalém. Je tu tma jak v pytli, ale citelně vnímáme naklonění věže. Nahoře mě překvapuje rovná plocha (tedy relativně); pěkně tu fouká, ale zato ten překrásný výhled do okolí! Zdržujeme se tu jen chvíli a pak už dolů a ještě posledních pár fotek... Dole pod hradem ještě pohodová tatranková pauza na lavičce.
Jméno má hrad podle typické válcovité věže, která opravdu připomíná putnu. Naklonění věže způsobili hledači pokladů, kteří tu kdysi kopali a také stavba železnice dole pod hradem. Věž se naklonila, rozštěpila se a sesunula o celé jedno patro.

Naše zpáteční cesta vede přes Mladou Boleslav; v Kosmonosích uhýbáme doprava na Horní Stakory. Silnice tu je pro auta na nějakou dobu uzavřená – pro nás se to jeví přímo špičkově: můžeme jet vedle sebe a neomezuje nás žádný okolní provoz. Ve Studénce padlo rozhodnutí, že jedeme k Bakovu na zmrzlinu :-), odtud už pak po hlavní silnici až do Hradiště.

---

Na dnešní cestu jsme zase trochu popojeli autem s koly na střeše – tentokrát do lesa v blízkosti Bělé pod Bezdězem. Vyrazili jsme brzy po obědě, ale než stačíme připravit kola k jízdě, začíná drobně pršet. Šestý smysl ale radí, že určitě dlouho pršet nebude. Vydáváme se tedy na cestu – je to docela dobrodružné: projíždět se v dešti po lesních cestách. Skutečně, po několika minutách přestává pršet. Přijíždíme k Valdštejnsku – tráva je po dešti až neskutečně krásně zelená. Míjíme sochy dvou granátníků, kteří stráží cestu. Pokračujeme odbočkou směrem k Bezdězu.

V obci Hlínoviště už svítí sluníčko, jedeme tedy ještě dál, trochu blíž k hradu. Ale čím víc se blížíme, tím víc se stahují mraky. S prvními kapkami deště se otáčíme a rychle zpátky :-).
Počasí jako by se měnilo každým metrem. Dole pod kopcem je už zase slunečno.

Silnice vede lesem, mezi poli, i kolem daňčí obory do obce Březovice. Následující obec – Březinka – mě mile překvapila vzhledem i umístěním. Je pozoruhodné, jak jsou některé obce už na první pohled přívětivé, jako by měly zvláštní kouzlo. V lesíku za obcí uskutečňujeme tatrankovou zastávku.

Teď už je skoro jasno, a tak se v Plužné rozhodujeme, že si cestu ještě trochu prodloužíme – opisujeme takovou smyčku přes části obcí Čistá a Bělá, podjíždíme pod vysokým mostem s hlavní silnicí, pak táhlý kopec a pak už lesní cestou až k místu, odkud jsme vyrazili.
Počasí je nakonec úplně letní a byl to super lesní výlet.

---

Tučňáka jsme dnes odpoledne vypravili na týdenní školní akci na Branžež; jeli stylově, na kolech. Celý den jsem kmitala, abych stihla udělat všechno, co jsem měla naplánované, že jsem si ani neuvědomovala, jak se udělalo venku krásně (konečně, po týdnu deště a chladna) a teď, když jsme byli na kolech u nádraží coby doprovod, by mi přišlo docela škoda nikam nevyrazit. Co na tom, že mi zbyla ještě nějaká práce – něco stihnu, až se vrátíme a něco počká do zítřka. Škoda každé krásné chvilky, kterou člověk nevyužije...
Tak rychle domů pro pití a rezervní baterie do foťáku a jedeme. Narychlo vymýšlím dnešní cíl – kopec Mužský. Začátek trasy je stejný, jako měla ta školní výprava; žádné odpadlíky v kopci u Dobré Vody jsme ale nenašli :-). Před Bosní uhýbáme doleva jako na Valečov. V Zásadce pak jedeme rovně, směrem na Mužský.
V místní části Skalka objevujeme odbočku na Zápudov – tudy určitě povede jedna z našich dalších cest! O chvíli předtím jsme projížděli krásným, sluncem a senem provoněným místem...
Projíždíme obcí Mužský a stoupáme pořád k vrcholu. Jde to pomalu, ale docela v pohodě. Zanedlouho odbočujeme na travnatou cestičku, která se vine mezi stromy a vede až k památníku. Ještě nezbytné tatrankové posilnění; poslední úsek cesty kola jen vedeme a pak je zanecháváme na příhodném místě.

Na samém vrcholu je památník připomínající prusko-rakouskou válku v roce 1866. Jenomže před chvílí se tu usadili tři turisté, povídají si a nevypadá, že by chtěli odejít. Z focení tentokrát nic moc nebude. Obhlídneme tedy trochu okolí – do všech stran je překrásný výhled! Krajina je osvětlena odpoledním sluncem a vyniká tak spousta odstínů zelené...

Za chvíli se už vracíme z vrcholu na silnici; ještě zajedeme k restauraci Na Krásné vyhlídce. Vyhlídka do krajiny je tu opravdu krásná. A teď už rychle zpátky! Jak šlo stoupání pomalu, tak sjezd stojí za to – je naprosto špičkový. Cesta je sice docela hrbolatá, ale to až tak nevadí; relativně rovná stopa se najít dá.
V Zásadce vyšlapeme menší kopeček a zase další sjezd. Prolétnu se mojí oblíbenou topolovou cestou do Dnebohu; tentokrát téměř doslova. Při dojezdu do Dnebohu mám na tachometru 41 km/h. Protože patřím do kategorie pomalých cyklistů (a to jak do kopce, tak z kopce), považuji to za slušný úspěch...
Kousek za Dnebohem uhýbáme doleva a do Hradiště to tentokrát vezmeme přes Honsob.

---

© Dana Plaňanská - 2008 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz