Březen 2017

Podle předpovědi počasí nás čekají dva slunečné dny; v práci si bereme dovolenou a na první den plánujeme předjarní výlet za rozkvetlými květinkami. Na internetu jsem našla blízkou lokalitu, kde rostou a v těchto dnech už kvetou bledule. Tou lokalitou je přírodní rezervace Čtvrtě u Mcel a bledule tu prý jsou jen pár metrů od silnice.
Zaparkujeme na malé odstavné ploše a jdeme neznačenou cestou krásným listnatým lesem. Jenom ty bledulky nikde nejsou vidět!
Dojdeme na konec lesa k vesničce Studce; naši trasu stočíme k rybníku a po samém okraji přírodní rezervace se vracíme zpátky k autu.

Studecký potok je přítokem stejnojmenného rybníka a je to docela nenápadný potůček. Nejdřív jsme zahlédli několik samostatných bledulek a asi tři kvítky jaterníku. O pár desítek metrů dál tvoří potok na mnoha místech bahnité plochy, ve kterých se bledulím velmi daří. Bledule jarní je ohrožený a chráněný rostlinný druh a tady jich jsou celé koberce. I zblízka stojí za to obdivovat tu křehkou bílou krásu. Nádherně voní.
Je to tu takový zapomenutý ráj rostlin kousek od civilizace.

Podél celého toku potoka se vyskytují větší či menší bíle kvetoucí plochy. Ty poslední trsy bledulí jsou skutečně pár metrů od silnice.

Druhým dnešním cílem budou sněženky u Mělníka. Stejně jako loni se vydáme do přírodní rezervace Úpor, která leží v prostoru vymezeném koryty řek Labe a Vltavy těsně před soutokem. Projedeme obcí Obříství a pak polní kamenitou a prašnou cestou kolem téměř zaniklého velkostatku Úpor. Auto zanecháme tak, aby nepřekáželo na cestě, a dál pokračujeme pěšky. Sotva přicházíme k lesu, vidíme sněženky; v celém lese je sněženkově bílo kam až oko dohlédne.

Sněženky patří mezi ohrožené a částečně chráněné rostliny; jsou mírně jedovaté. Tady je jich tolik, že se pohodlně dají fotit z cesty. Vůbec není nutné do těch hustých bílých porostů vstupovat a riskovat nechtěné pošlapání nebo uválení jednotlivých květinek nebo celých trsů. Stačí se k nim sehnout, vybrat si dobře osvětlené místo, ponořit se do do jejich světa a obdivovat ladnou dokonalost a křehkou krásu bílých kvítků.

Sněženky tu jsou všude kolem, tisíce rostlin. Cestou, asi projetou traktorem, se dostaneme až k Labi. O něco dál se pak napojíme na lesní cestu, která nás dovede zpátky. Docela náhodou se mi při jednom zastavení podařilo najít sněženkovou raritu, která má místo tří dlouhých okvětních lístků dokonce čtyři. Takový sněženkový čtyřlístek.

---

Na dnešní odpoledne je hlášeno postupné zatahování a od západu má přijít déšť. Musíme tedy na východ, nejlíp někam do okolí Pardubic. Mám jeden tip…
Zřícenina hradu Oheb se vypíná na skalnatém ostrohu vysoko nad vodní nádrží Seč. Zaparkujeme na odstavné ploše u lesa, jdeme neznačenou lesní cestou a napojíme se na modrou, která nás dovede až ke hradu. Z návrší v blízkosti hradu je pěkný výhled na část vodní nádrže; přímo před námi je zalesněný ostrůvek.

Hrad byl vybudován před rokem 1405. Kdo ho nechal postavit se už nejspíš nedovíme, pravděpodobně patřil k vilémovskému klášteru, ale v roce 1405 byl jeho vlastníkem Ješek z Popovce a Ohebu. Po jeho smrti se hrad stal majetkem krále Václava IV., který ho následně zastavil. Majitelé se pak celkem střídali; v roce 1436 k nim patřil i král Zikmund. Nejvýznamněji se do historie hradu zapsal rod Trčků z Lípy; vlastnili jej od roku 1455, ale po necelých sto letech už je hrad uváděn jako pustý.

Hrad Oheb je prý jedno z nejkrásnějších míst Železných hor. Nezbývá než souhlasit: parádní středověký hrad kromě tajemnem opředené historie nabízí i neobyčejné výhledy do údolí zatopeného řekou Chrudimkou. Bystrému turistovi nemůže uniknout nápadné načervenalé zbarvení hornin, které je způsobeno oxidem železa. Kdysi se tu těžila železná ruda a dokonce už Keltové u nedalekých Nasavrk dokázali železo využívat.

Hrad získal své jméno podle řeky, která v těchto místech tvoří mohutný oblouk čili oheb. Však se taky řeka Chrudimka kdysi jmenovala Ohebka. Tehdejší obyvatelé by se nejspíš podivili, jak vysoko je teď hladina vody.

Od hradu Oheb pokračujeme po modré směrem k silnici a po silnici dojdeme až k hrázi vodního díla Seč. Oblouková přehradní hráz je vysoká 42 metrů a dlouhá 165 metrů. Šířka hráze necelých 7 metrů umožňuje bezpečný silniční provoz. Přehradní nádrž slouží jako ochrana před povodněmi, má energetické a rekreační využití. Výstavba přehrady na řece Chrudimce trvala 10 let, dokončena byla v roce 1934. V roce 1946 byla k přehradě doplněna elektrárna.

Voda je do elektrárny vedena z manipulačního objektu na hrázi. V případě povodně je nadbytečná voda vypuštěna okolo – přes povodňový přeliv a kaskádovým přepadem do odtokové části řeky.

Hrad Vildštejn stával na menším a těžko přístupném skalnatém ostrohu. Prvním majitelem byl Hrabiše z Paběnic už v roce 1251. Po něm loupeživý rytíř Ješek z Popovce a pak hrad, stejně jako protější Oheb, připadl králi. Další majitelé se rychle střídali a hrad chátral. Býval připojen k větším panstvím: Žleby, Lichnice, Nasavrky. Na konci 15. století už je uváděn jako pustý. V novodobé historii musely zbytky hradu částečně ustoupit výstavbě přehrady Seč. Ve skále přímo pod hradem byl vyražen tunel pro silnici, která vede po hrázi.
Zřícenina hradu není přístupná, protože leží na soukromém pozemku, ale je viditelná z přehradní hráze.

Na odpoledne jsme ještě naplánovali krátkou zastávku v Lázních Bohdaneč. Dominantou města je zdálky viditelný kostel, na náměstí je nepřehlédnutelná renesanční radnice s barokním průčelím. Do prostoru náměstí patří i kruhový objezd s nápaditou fontánou; teď je ale zazimovaná a vypadá celkem nenápadně. Navíc prostor nad kruhovým objezdem je celý zadrátovaný trolejovým vedením. Panuje tu čilý dopravní ruch, až chaos; přesuneme se tedy do míst, kde je mnohem větší klid.

O obci existuje písemná zmínka už v roce 1343; tehdy to byla osada a patřila pánům z Cimburka, později Pernštejnům. V roce 1897 tu Jan Veselý založil slatinné lázně; využil tak zdejší přírodní zdroje – výskyt slatiny, tedy rašelinné bažiny, a minerální vody. Léčebné účinky slatiny totiž byly v té době už dobře známé. Lázeňská část navazuje na náměstí; tvoří ji několik budov a rozlehlý lázeňský park. Vstupní budova nese jméno po zakladateli lázní, pavilon Veselý. V parku jsou k vidění zajímavé sluneční hodiny, kde je pro zjištění času potřeba stín člověka, stojícího na příslušné značce uprostřed. Slunce už ale nesvítí tolik, aby vznikal stín, tak si hodiny nemůžeme vyzkoušet. Hlavní lázeňská budova je dílem architekta Josefa Gočára, který zde strávil část dětství.

Budova nese významné stopy kubismu, byla otevřena v roce 1913 a po několika letech byla zvýšena o jedno patro. Lázeňský park teď v zimě vypadá opuštěně, ale až se stromy a tráva zazelenají, určitě je to velmi příjemné místo k procházkám nebo k posezení. V centrální části lázeňského areálu stojí vysoký komín obrostlý břečťanem, na kterém hnízdí čápi. Tady býval lihovar, ze kterého vznikly první lázeňské budovy. U malého vypuštěného bazénku vidíme sochu Venuše, která stráží artéský vrt. Zajímavostí je, že všechny lázeňské budovy jsou navzájem propojeny krytou vyhřívanou kolonádou. Lázně jsou zaměřeny na léčbu pohybového ústrojí a i když jsou rozsahem celkem malé, podle toho, kolik tu vidíme lázeňských hostů, jsou to lázně čile fungující.

Předpověď počasí se tentokrát nemýlila: nebe se pomalu a postupně zatáhlo nenápadnými mraky a sotva jsme nastoupili do auta, začalo dokonce drobně pršet.

---

© Dana Plaňanská - 2017 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz