Lipno 2016

Těsně před Vánoci medvídě začalo plánovat pracovní výjezd; nejdřív to vypadalo, že do Českých Budějovic. Paráda, tam bych taky chtěla. Později se ukázalo, že to bude do Frymburku a že mě opravdu vezme s sebou. Dvouhodinová montáž bude doplněna turistikou a tenhle výlet bude na dva dny. Termín připadnul na poslední dva dny před Silvestrem. Budu mít skvělou příležitost otestovat nový foťák.

---

Odjíždíme ráno v 6:00; jsou 3 stupně pod nulou a na temném nebi není vidět jediné světýlko. Cestou, jako už tradičně, dospávám krátkou noc. V oblasti České Sibiře jsem probuzena – je tu sníh!. U nás není po sněhu ani památky a tady je krásně bílo. Inu, Sibiř.
Pomalu se rozednívá; po pár kilometrech zasněženou krajinu střídá hustá mlha, pak zase sníh a k tomu modrá obloha a slunce. Ve Frymburku máme být až odpoledne, na dopoledne je tedy naplánovaná procházka po Českých Budějovicích.

Před devátou jsme na místě. Sníh ve městě není, zato je tu mlha. Auto necháme kousek od centra a jako první zamíříme na náměstí. Překvapuje mě, že je tu celkem liduprázdno.
Náměstí nese jméno Přemysla Otakara II. a je to druhé největší čtvercové náměstí v ČR (to úplně největší je ve Vysokém Mýtě). Rozměr náměstí je téměř 2 ha (přesně 1,82) a plocha je to úctyhodná! Mlha tomu prostoru dodává zajímavou hloubku a magický vzhled.

Nepřehlédnutelná je barokní radnice z roku 1730 a uprostřed náměstí Samsonova kašna (z roku 1727). Průměr kašny je 17 metrů a kdysi bývala součástí městského vodovodu. Dominantou a symbolem města je Černá věž, která měla původně strážní a hlásnou funkci. Mimo sezónu je ale nepřístupná; píšu si ji na seznam, kam se musíme vydat někdy v létě. Procházíme ulicemi centra, obdivujeme měšťanské domy, často s podloubím, pečlivě udržované, aby i pro další generace uchovávaly paměť města. Jdeme směrem k městskému opevnění a po stopách historie.

Město leží na soutoku Vltavy a Malše, nechal ho založit Přemysl Otakar II. v roce 1265. Sloužilo k upevnění královské moci v jižních Čechách, hlavně proti moci rodu Vítkovců. Na Piaristickém náměstí mě zaujala budova Solnice. Správně jsem odhadla, že to bývala sýpka. Postavena byla v roce 1531 a později sloužila jako zbrojnice a ještě později jako sklad soli (proto ten název). Dnes je tu motocyklové muzeum. Nejstarší budovou města je gotický klášterní kostel Obětování Panny Marie; v době založení města už stál. Přilehlé budovy dominikánského kláštera byly po požáru počátkem 18. století barokně přestavěny a dnes je tu základní umělecká škola. Součástí kláštera je i Bílá věž. V sezóně je přístupná křížová chodba i kostel. To jsou další tipy na letní období.
Na chvíli se zahřejeme v blízké kavárně a pak projdeme Solní bránou k slepému rameni Malše.

Chvíli váháme, kterým směrem jít; vybrali jsme si cestu podél části městských hradeb a podél Mlýnské stoky. Projdeme tak kolem kláštera dominikánů a zadní strany klášterního kostela – nejstarší stavby ve městě. Od budovy bývalého mlýna (nyní hotel Budweis) se táhne Mlýnská stoka, vodní příkop, který tvořil část opevnění města. Souběžně s vodním příkopem vede Hradební ulice; podle jejího vzhledu lze snadno poznat, že vznikla v dávné době – je místy docela úzká a domy jsou namačkané těsně vedle sebe. Hradební ulice a vodní příkop obepínají téměř celou severní polovinu historické části města a dovedou nás až k Senovážnému náměstí, kde máme auto.

Ve zbývající části historického centra je druhá část městských hradeb a několik věží, které byly součástí opevnění. Na ně nám už čas nezbývá, ale rozhodně se sem chci ještě někdy vrátit.

Hned za Budějovicemi se mlha rozplynula. Silnice jsou holé, ale všude okolo leží sníh. Sice jen malá vrstvička, ale je to souvislá bílá plocha. Nad tím vším neuvěřitelně modrá obloha. Lepší počasí jsme si ani naplánovat nemohli. Krajina už silně připomíná tu šumavskou… skupiny stromů roztroušené v táhlých svazích. Miluju tyhle pohledy, v modro-bílé kombinaci jsou barevně dokonalé.
Jak se blížíme k Lipnu, přibývá i vrstva sněhu. Připadá mi, jako bychom vjeli do zimní pohádky. Sníh drží i v korunách stromů, i na těch nejmenších větvičkách. Podél silnice se tvoří hotové tunely ze zasněžených a ojíněných větví. Po nevlídné a šedé zimě u nás je to nečekaný zážitek.

Před polednem jsme ve Frymburku. Nahlásíme se v hotelu Leyla a protože máme ještě čas, projdeme se po Frymburku.
Koncem 13. století tu stávala osada, později z ní vzniklo trhové městečko. Uprostřed táhlého náměstí je park a umělý potok, který napájí kašnu. Teď je ale kašna zazimovaná a náměstí je vylidněné, ani vánoční stromek tu nemají. Dominantou Frymburku je kostel sv. Bartoloměje v dolní části náměstí. V blízkosti kostela uhneme do průjezdu mezi domy, který vede k vodě. Hladina Lipna září jako křišťálové oko. Na zasněženém nábřeží postává několik rybářů a užívají si chvíle volna. Podél břehu se vydáme směrem k přívozu.

V blízkosti Frymburku kdysi býval přechod přes řeku Vltavu, později tu stával most. V roce 1959 byla dokončena vodní nádrž a dopravu na druhý břeh teď zajišťují čtyři přívozy. Ale jen v letních měsících; v zimě, pokud mrzne a je dostatečně silný led, jezdí se po zamrzlém Lipně.

Od přívozu projdeme ke kostelu a druhou stranou náměstí nahoru, k autu. Přejedeme znovu k hotelu Leyla. Než přijede dopravce, máme asi hodinu čas; v teple restaurace si můžeme hezky v klidu vypít kávičku.
Jen co má medvěd splněny pracovní povinnosti, přesuneme se dál. Na okraji Frymburku si dáme teplé jídlo, něco mezi obědem a večeří; venku se mezitím docela setmělo (však už je taky 17:00). Na dnešek už je naplánovaný jenom přesun do místa ubytování.

Do Dolní Vltavice přijíždíme skoro za tmy. Podle doporučení medvěd zařídil přenocování v penzionu Maják. Objekt patří do areálu Hotel resort Relax; centrální budovou je Hotel Relax, kam si jdeme vyzvednout klíč. Tlapeme ve sněhu a v neosvětleném prostoru staveniště hledáme nejkratší cestu k hotelu. Na druhý pokus jsme našli a stejně tak na druhý pokus hledáme vchod k našemu pokoji a způsob, jak rozsvítit :-). Pokoj je maličký a útulný, zařízený jako kajuta na lodi. Krátká obhlídka ale stačí a hned vyrážíme na noční procházku k Lipnu a po Dolní Vltavici.

Přímo proti penzionu je přístavní molo, žádné loďky tu teď v zimě ale nejsou. Molo je osvětlené, ale na konci je už jen černočerná tma. Hladinu vody jen tušíme; z Lipna není vidět vůbec nic. Můj nikon právě získal velké plus: dokáže vyfotit hvězdy na noční obloze. V automatickém režimu, foceno z ruky a souhvězdí Orion jako vyšité!
Projdeme ještě malý okroužek kolem rekreačního areálu, s výhledem na přívoz, podél hotelu Relax; a pak už rychle do tepla naší modré kajuty.

Osada Dolní Vltavice byla založena v roce 1265; jejím majitelem byl královský purkrabí na Zvíkově, Hirzo. Ten, který se podílel na založení Českých Budějovic (minimálně jako lokátor, to znamená, že vyměřil území, kde mělo vyrůst město a zajistil přesun osadníků). Původní obec Dolní Vltavice ale skončila pod hladinou Lipna. Dnes jsou v této oblasti na břehu Lipna především rekreační objekty.

---

Je mrazivé a mlhavé ráno. Z pokoje výhled na Lipno nemáme, stejně by přes mlhu nebylo hnedle nic vidět. Slunce se ale už tou mlhovou clonou pomalu začíná prodírat. V centrální budově hotelu máme zajištěnou snídani a hned po ní už budeme odjíždět.

Během té asi hodiny nebe nádherně zmodralo, poslední zbytky mlhy jsou už jen nad vodou. Počasí je naprosto ideální.

Po pár kilometrech zastavujeme na místě, odkud je pěkný výhled na zimní krajinu kolem Lipna. Dolní Vltavice je částí obce Černá v Pošumaví a právě v těchto místech teď jsme: Černou v Pošumaví máme na dohled. V obci už zastavovat ale nebudeme, jen projedeme a budeme pokračovat směrem k jižnímu cípu vodní nádrže.

Projíždíme obcí Lipno nad Vltavou, po pravé straně se ve slunci leskne plocha lipenské vodní nádrže, po levé straně vidíme parkoviště u dolní stanice lanovky, která vede ke sjezdovce. My ale nepojedeme lanovkou, auto necháme na poslední odstavné ploše, která je až na jedno auto zcela prázdná, a nahoru půjdeme pěkně pěšky; po žluté, která společně s naučnou stezkou vede k rozhledně. Nad námi je dokonale modrá obloha a na zemi leží vrstva čerstvého sněhu. Jdeme cestou, která vede i k lesnímu hřišti Království lesa, a je to pohodová cesta; navíc tu jsme úplně sami.

Během čtvrt hodinky vystoupáme do míst, kde se křižují méně frekventované sjezdovky. Najednou se před námi otevřel výhled do údolí a na protější stráně. Jen o kousek dál, na hlavní sjezdovce je lyžařů jako naseto. Není divu v tomhle krásném počasí. Nevím, jestli se stíhají rozhlížet po krajině, ale výhled ze sjezdovky je opravdu parádní. Přes jednu část sjezdovky, kde přece jen pár lyžařů průběžně projíždí, vede i naše žlutá značka. Pak ještě kousek lesem a najednou před námi stojí šroubovice rozhledny.

Vstup na Stezku je mírně stranou, mezi nízkým porostem smrků. Cesta vede po dřevěném chodníku, nejdřív jen mírně stoupá, pak se napojí na věž rozhledny a do nejvyššího parta jej pětkrát obkrouží. Po celé trase jsou umístěny informace, jak jsme vysoko a jaké stáří smrků odpovídá téhle výšce. Je tu několik odboček s mírně adrenalinovými úkoly a také spousta zajímavých otázek a správných odpovědí. Kdo má zájem, může se dozvědět, že rozhledna byla postavena v roce 2012, celá trasa Stezky je dlouhá 675 metrů, průměr vyhlídkové věže je 24 metrů, jejím středem v dolní části vede 52 metrů dlouhý tobogán. Vyhlídkovou věž tvoří 9 opěrných sloupů, na stavbu celé Stezky bylo použito milion šroubů a stavba trvala pouhé dva měsíce...

Výška vyhlídkové věže je 40 metrů, této výšky dosahují smrky staré 150 let. K předposlední otočce trasy dosahuje jen několik statných smrků a úplně nahoře už jsme nad korunami. Nádherný rozhled, i Alpy jsou v dálce dobře zřetelné. Ve všech patrech byla cesta suchá, tady nahoře leží sníh. Pár turistů tu je, ale v létě musí být zalidněnost rozhledny mnohem větší. Ještě chvíli si jen tak užíváme sluníčka a modrých výhledů…

Rozhledna možná není tak adrealinová, jako ta na Moravě, ale přesně odpovídá tomu, co její název nabízí: pohybujeme se opravdu v korunách stromů. A navíc: byla to první stavba tohoto typu u nás. Moc se mi tu líbilo. Vůbec nevadilo, že je sníh, i v zimě tu je kouzelně. A stejně kouzelná byla i cesta zpátky k autu.

Na odpoledne máme naplánovanou zastávku v Českém Krumlově. Auto necháme na parkovišti na samém okraji historické části města a kolem věže bývalého městského opevnění a kolem pivovaru míříme do centra. Projdeme městskou bránou a vzápětí další, označovanou jako Červená brána.

Ocitli jsme se na prvním nádvoří zámku. Nad námi se vysoko vypíná známá krumlovská věž. Proti dokonale modré obloze a v průhledu mezi holými korunami stromů vypadá jako přízrak, jako stavba z jiného časoprostoru. Je vysoká, barevná a nádherně zdobená.
Zámek je mimo letní turistickou sezónu nepřístupný, ale dá se procházet přes všech pět nádvoří. Ani na věž nemůžeme; je přístupná celoročně s výjimkou vánočních prázdnin. Mezi prvním a druhým nádvořím nahlížíme do zámeckého příkopu, který je vyčleněn pro medvědy. Nezahlédli jsme ani jednoho, nejspíš se schovali někam do závětří.
Společně s houfy dalších lidí procházíme postupně od jednoho nádvoří k druhému. Budovy kolem III. a IV. nádvoří tvoří Horní hrad. Všechny stěny jsou pokryty sgrafity a nástěnnými malbami. Obě nádvoří působí stísněným a temným dojmem, ale výjimečnost a zvláštní kouzlo se těmto místům upřít nedá.

Pod oblouky Plášťového mostu projdeme na V. nádvoří. V celém areálu zámku je spousta turistů, tady na mostě jich je nejvíc a snad každý má v ruce selfie tyč. Fotit se tu moc nedá, tak aspoň jeden pohled na město a na most přes Vltavu. Na V. nádvoří je o poznání volněji a navíc ten výhled! Zimní město obklopené řekou. Paráda.
Území v oblasti vltavských meandrů bylo osídleno už hluboko v historii, minimálně v době bronzové 1500 let před naším letopočtem. Ve 13. století už na skalnaté vyvýšenině stál hrad, který vybudovali páni z Krumlova, jedna z pěti větví rodu Vítkovců. Po nich majetek zdědili Rožmberkové. O 300 let později připadl rodu Eggenbergů a po nich Schwarzenbergům. Na přelomu 18. a 19. století sídlo začalo ztrácet na významu a po druhé světové válce se hrad a zámek stal vlastnictvím státu. V roce 1992 byl celý historický komplex (areál hradu a zámku a středověké centrum města) zapsán na Seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Zámecká zahrada navazuje na V. nádvoří, ale v zimních měsících je také uzavřena. Nachází se v ní i slavné otáčivé hlediště a k němu se dnes tedy nedostaneme. Už teď je mi jasné, že si Český Krumlov zařadíme na seznam míst, kam se chceme vrátit v nějakou příhodnou dobu uprostřed letní turistické sezóny.
Projdeme zpátky na I. nádvoří. Celý areál hradu a zámku je opravdu rozsáhlý, po Pražském hradu druhý nejrozsáhlejší hradní komplex u nás. Jednotlivé budovy dokládají stavební vývoj od 14. do 19. století a postupné rozšiřování a dostavbu panského sídla. Nejstarší částí hradu je Dolní hrad, budovy II.nádvoří. Nejvýraznější z nich je Hrádek; budova je zdobená nástěnnými malbami a její součástí je válcová zámecká věž. Z I. nádvoří vedou Zámecké schody k dřevěnému Lazebnickému mostu a pak už se můžeme toulat v uličkách historického centra.

Podél Vltavy a po mostě pro pěší dojdeme až k Plášťovému mostu. Je to nádherná stavba o několika podlažích; tvoří nezbytný spojovací článek mezi Horním hradem, zámeckým divadlem a zámeckou zahradou. Lávka pro pěší nás pak znovu dovede do uliček města. Moc se mi líbí, jak je celé město vyzdobené. V ulicích jsou rozmístěny vánoční smrčky jednoduše ozdobené několika červenými mašlemi. Prosté a hezké. I tak to ale muselo být dost pracné. Nápad a snahu snad oceňují i zahraniční turisté. Třeba mladé Japonce jsme tu dnes potkávali na každém kroku.

Procházíme přes náměstí Svornosti; právě tu probíhají vánoční trhy. Pod vysokým vánočním stromem nechybí betlém, je tu spousta stánků a spousta lidí; skoro celé náměstí je nepřehledně zaplněno. Záměrně si hledáme málo frekventované a úzké uličky, kde bude trochu klidu a pár takových jsme skutečně našli. Na hlavní trase ve čtvrti Latrán si pak koupíme trdelník – pro chuť a pro zahřátí. Než ho sníme, zastavil se nad ulicí s davy proudících turistů malý zvídavý dron. Chvíli pozoroval a frr, byl pryč.

Město získalo své jméno z německého označení pro nerovný terén, něco jako křivý luh nebo křivá louka. Označení čtvrti Latrán znamenalo postranní, tedy část města přiléhající k hradu. Z původního středověkého městského opevnění se dochovala jediná brána – Budějovická. Až k ní už ale nepůjdeme. Určitě by se tu dalo najít ještě spousta krásných a zajímavých míst, ale je mi fakt zima. Kolem bývalého knížecího pivovaru spěcháme k autu a další objevování Českého Krumlova si necháme na někdy příště. Na kraji Krumlova se ještě stavíme na teplé jídlo a pak už nás čeká cesta domů; se západem slunce, se zasněženou krajinou a místy s mlhou.

---

Tenhle dvoudenní výlet byl opravdu povedený. Z velké části za to mohlo počasí: nachystalo nám ty pravé zimní barvy, které jsme v našem kraji už dlouho neviděli: modrou na nebi a bílou na zemi.
Testování mého nového miláčka (nikona) dopadlo na výbornou. Skvěle mi padne do ruky, výborně se mi s ním fotí a focení si doslova užívám.
Tímto děkuji Honzovi, že nám umožnil tenhle výlet zrealizovat. Nezapomenutelné zážitky byly zdrojem pozitivní energie, ze které jsem pak čerpala celou zimu.

---

© Dana Plaňanská - 2016 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz