Říjen 2016

Se začátkem října přišel podzim; je nevlídno, sychravo a větrno, průběžně prší nebo aspoň poprchává. Skoro pořád je mi zima, nejen venku, ale i doma. Závidím medvědům (těm skutečným) jejich zimní spánek. Ale na druhou stranu, některé okamžiky by bylo škoda prospat: když vykoukne sluníčko, dokáže přece jen ještě hřát a sychravý den promění v zajímavou hru světla a barev. Taky by bylo škoda nechat si uniknout akce, které se jen tak neopakují. Jsem přizvána účastnit se celkem výjimečného letu: Česká televize natáčí další díl dokumentárního pořadu Národní klenoty, průvodcem je opět Miroslav Táborský.
Včerejší šedivé nebe vypadalo téměř beznadějně… Sraz tradičně v Sedmihorkách, ráno v půl sedmé. Dolaďují se poslední detaily: kdo všechno ze štábu poletí a upřesňuje se lokalita. Přesuneme se k Borku a nepsaná dohoda opět funguje: po neskutečně modrém nebi se prohání jen pár obláčků :-).

V koši Artabanu poletí pan Táborský a s ním kameraman, zvukař, režisér a samozřejmě pilot. Magic ponese druhého kameramana pro snímání záběrů zdálky. Kamera je umístěná na stativu, ale ještě se tu najde místo pro tři samostatné fotografy. Předstartovní přípravy probíhají pozvolna, ale synchronizovaně. Je potřeba zajistit souběžný start a i po startu musí být balóny nějakou dobu ve stejné úrovni a relativně blízko u sebe. Kameraman má k natočení startu jen jeden pokus.

Vše se podřizuje filmařům: spolu s balónem potřebují mít v záběru i Trosky. Zkoordinovat pohyby dvou balónů je náročné, ale zkušení piloti si s tím hravě poradí. Spojení mezi štábem a druhým kameramanem zajišťují vysílačky. Při záběrech zdálky se zbytek štábu v koši balónu schová, aby to vypadalo, že je v koši s pilotem jen pan Táborský. Iluze je dokonalá! Škoda že neslyšíme průvodní slovo, které k záběrům patří.
Při pohledu na druhou stranu je vidět krásně osvětlený Rokytnický rybník, součást Podtroseckých údolí.

Na dohled máme Hrubou Skálu, stejným směrem, ale mnohem dál jsou zasněžené vrcholky Krkonoš. Pro mě už jsou na samé hranici rozlišitelnosti. Přímo před námi se vynořuje vrch Vyskeř. Ten naopak vidím dost dobře; po několika minutách prolétáme přímo nad kaplí. Bystrému oku pozorovatele neunikne hrad Kost a zámeček Humprecht; sice v dálce a v mlžném oparu, ale vidět jsou. Člověk se pomalu nestačí rozhlížet, kolik krásných míst je tu k vidění.

Potřebné záběry jsou natočeny, kameraman už může pořizovat libovolné záběry. S druhým balónem se vertikálně míjíme. Artaban míří směrem k rybníku Žabakor a postupně klesá. Nebo je to spíš tak, že my stoupáme. Ve výšce asi 1000 metrů nad zemí jsme se ocitli ve vrstvě oblačnosti. Jako kdyby během pár vteřin padla mlha. Všude kolem nás je bílá tma. Hodně zajímavý zážitek! Stačilo klesnout o něco níž a temná oblačnost je nad námi.

Sluneční paprsky se prodírají řídkou oblačností a tvoří pruhy světla poskládané do vějíře. Jen jen škoda, že rybníky u Žehrova jsou přikryté stínem.
Artaban přistane někde u Žďáru, my měníme směr k Příhrazským skalám. Pískovcové skalní město se nachází na plošině kolem vrchu Mužský; z výšky je vidět, že skalní věže a stěny jsou rozesety v lesích. Snad nejznámější je skalní útvar Kobyla, nazývaný i Kobylí hlava; při pohledu shora je nepřehlédnutelný. Pomalu se přibližuje vrch Mužský… nakonec proletíme téměř nad ním.

Vlevo vidím Valečov, před námi Mnichovo Hradiště a v dálce Bezděz. Těsně pod námi je zaniklý skalní hrad Klamorna a úplně vpravo Drábské světničky. Nezapomenutelný je přelet nad poslední skalní stěnou: nahoře krásně zelená a sluncem osvětlená plošina, pak zlom a prudký sráz. Při pohledu zpátky je vidět část Příhrazských skal, jak ji známe ze silnice. Teď začíná trochu foukat… Jsme těsně před obcí Dneboh, pilot vybral příhodné místo a klesáme.
Přistání v mírném větru jsme zvládli bez problémů, i televizní kamera to přečkala bez úhony :-).

V Sedmihorkách ještě filmaře čeká společný křest vzduchoplavců, my spěcháme do práce. Už teď se ale těším na vysílání nových dílů dokumentárního pořadu. Tenhle díl o Českém ráji si rozhodně nenechám uniknout.
Tady je video z dnešního letu.

---

Podzim je zatím nezvykle teplý, rtuť teploměru se drží kolem deseti stupňů. Přitom je krásně barevný; přesně v polovině měsíce se stromy nečekaně rychle, doslova přes víkend, vybarvily do zlatých podzimních odstínů. Jenom to modré nebe chybí. Sluníčko sice občas vykoukne, ale vždycky jen na pár minut.
Minulý víkend na žádný výlet nedošlo, ani na včerejší volný den jsme nemohli naplánovat výlet, a tak dnes, celí hladoví po pestrých barvách podzimního listí, hned po obědě vyrážíme do Příhrazských skal. Auto necháme v Příhrazích, nedaleko restaurace Pod kaštany, a vydáme se po žluté. Po pár minutách nás cesta dovede do skal, k zajímavé skalní bráně, odkud je krásný výhled na okolní lesy. Podzim se tu už barevně pěkně vyřádil!

Kousek od sebe je několik skalních vyhlídek. Na každé z nich obdivujeme tu barevnou nádheru. I uvnitř lesa je zvláštně barevno. Podzim voní na každém kroku… po spadaném listí a po houbách.

Kolem skalní věže Kobylí hlava vidíme neuvěřitelnou záplavu barev. Plná paleta všech podzimních odstínů je doslova pastvou pro oči.
U rozcestníku Hrázka odbočíme na modrou a pak už lesem kopírujeme zvlněný okraj skalních stěn.

Naše trasa opíše osmičku a znovu přicházíme ke kamenné hrázce. V tuhle chvíli na pár okamžiků vysvitlo slunce. Plně osvítilo jen úzký pruh lesa. Proti tmavému pozadí a se spoustou poletujícího listí vypadá celý výjev až neskutečně. Strmým kopcem sestoupáme dolů a z lesní cesty ještě odbočíme ke Kobylí hlavě. Projdeme těsně podle ní; zblízka je to naprosto nepřehlédnutelná skála.
Míjíme poslední skalní bloky a po lesních cestách dojdeme zpátky do Příhraz.

---

Dnes má být počasí ještě o poznání lepší než včera. Vzhledem k posunu času o hodinu zpět, do středoevropského normálu, bude brzy tma, musíme vyrazit co nejdřív. Oběd si dáme už v jedenáct a jedeme. Máme v plánu najít jedno nádherné utajené místo v Příhrazských skalách. Medvěd se velmi pečlivě připravoval, ale pro jistou si s sebou vezmeme člověka znalého zdejších skalních bran.
Výchozí místo je někde u Branžeže; počasí zatím nic moc, občas se ukáže pár slunečních paprsků. Nejdřív jdeme po turistické cestě, pak odbočíme po cestičce do stráně a pak už procházíme lesem. Než se vyšplháme k prvním skalním výběžkům, je nad námi modré nebe a slunce svítí ze všech sil. Snaží se dohnat, co v posledních dnech zameškalo.

Náš průvodce nás vodí po lese křížem krážem, hlubokým údolím i do stráně, podél skal i na vyhlídky, a ukazuje nám spoustu zajímavých a krásných míst. Mám podezření, že nás tak chce zmást, abychom úplně přesně nevěděli, kde jsme. V mém případě se mu to podařilo naprosto beze zbytku.

Vzhledem k tomu, že jsme v chráněné krajinné oblasti a tyhle pískovcové útvary jsou křehké a v případě zájmu nežádoucího množství turistů jim hrozí zkáza, na celém internetu nejde najít přesnou polohu těchto míst. Budu to tedy ctít i já a nezveřejním trasu, kudy jsme šli.

Cestou zpátky k autu si užijeme parádní výhled na Komárovský rybník. Zlaté odstíny listnatých stromů jsou ve slunečním světle ještě kouzelnější. Je to nádhera! Myslím, že je to letos poslední výlet slunečného a barevného podzimu.

---

© Dana Plaňanská - 2016 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz