Duben 2008

Rozkvetlé cesty...

---

Několik dnů to moc jarně nevypadalo. Proto teď, když se udělalo konečně hezky, neváháme ani chvilku – po návratu z práce po páté hodině nasedáme na kola (sami bez dětí). Naším cílem je místo nedaleko od Hradiště, tak trochu ukryté a tajuplné – zřícenina hradu Zásadka. Vypíná se na vyvýšenině nad obcí Mohelnice a od jara do podzimu je schovaná v korunách stromů.
První část cesty je stejná jako minule: úvozem dolů, letňákem nahoru a u kaple sv. Anny doprava na Podolí. Kousek za Podolím vidíme kolem cesty právě rozkvétající keře; kvítky jsou jako bílé perličky.
Na Sychrově, v jedné ze zatáček, uhýbáme ze silnice. Značená cestička přes louku nás dovede ke zřícenině Zásadka. Cesta i louka okolo ještě nestačily po zimě vyschnout, jsou bahnitě měkoučké.

Zásadka mě překvapuje svou rozlehlostí a relativní zachovalostí. Na informační tabuli se můžeme dočíst, že původně to byla tvrz, zmínky o ní jsou už z druhé poloviny 14. století. Na konci 15. století byla přestavěna na hrad a na přelomu 16. a 17. století byla přebudována na zámek. V průběhu 19. století zpustla a po požáru se změnila na zříceninu. Do dnešní doby se zachovalo hlavně zdivo hradu.

Na hlavním prostranství kvetou fialky a orseje; vytvářejí úplné kvetoucí koberečky.
Prošla jsem se v místech, která bývala uvnitř budov – zvláštní pocit... Ale naprosto mě dostal úžasný výhled do krajiny. Jizera se klikatí mezi stromy, které se ještě nestačily zazelenat v plné kráse. Z té krajiny jako by sršela pozitivní energie. Škoda, že je všude takový mlžný opar. Sem se určitě musíme vydat ještě jednou, za pár týdnů, až bude všechno zelené!

Po tatrankové a odpočívací pauze (prodloužené o čas potřebný k focení) pokračujeme v cestě po zelené značce. Sbíháme lesem směrem k Jizeře. Cesta je lehce rozmáčená; v jednom místě kola dokonce kousek poponášíme (to ještě netušíme, co bude následovat). U lesního potoka jsme zahlédli párek kachen. Přemýšlíme, jestli jsou divoké nebo domácí, ale u Jizery jsou další (asi moc divoké nebudou). Z cesty podél Jizery je zajímavý pohled nahoru na zříceninu. Vypadá docela mysticky.
Zelená turistická cesta nás dovedla k soukromému hospodářskému stavení. Neuvěřitelné: vede přímo přes dvůr. Nalevo budovy, napravo budovy, podél cesty jsou různé zemědělské stroje. Kolem nás prošla ovečka se dvěma jehňátky, kočka a několik slepic. Zkontroloval si nás velký chundelatý pes (nebyl přivázaný, ale tvářil se přátelsky). Všude na dvoře je mohutná vrstva bláta. Kola sotva tlačíme a jsme rádi, když se ocitáme zase na silnici – kousek před Mohelnicí. Bláto máme na botách i na kolech. Ještě foto Jizery (a taky nás trochu zdržel kačer na valníku). Za chvíli už ale spěcháme domů. To bláto z nás padalo celou cestu až do Hradiště :-).

Po dnešku jsem ale přesvědčená: jaro už je konečně tady!

---

Ještě odpoledne těsně před odjezdem jsme neměli úplně jasno, kam vyrazíme. Počasí vypadalo dost nestále, tak budeme trasu případně korigovat až v průběhu cesty. Je docela teplo (14 stupňů), ale mírně zataženo. Jedeme přes náměstí na Veselou, Bakov a Kosmonosy. U Bakova je fotící minizastávka – nenápadné keříky u kmenů stromů tak nádherně kvetou – jen se podívejte na foto. Všude kolem je docela zataženo, jen v jednom místě se mraky docela rozestupují, a právě tam jedeme :-). V Kosmonosích na náměstí uhýbáme na Debř (jasně že jsem nezapomněla zachytit nevšední pohled na Boleslav přes rozkvetlé keře; jen škoda, že byl takový mlžný opar, fotky nejsou nic moc).
V Debři u autobusové zastávky je super výhled na zříceninu Michalovická Putna (tu musíme také někdy navštívit).

Přejíždíme přes Jizeru a před tratí uhýbáme doprava. Jedeme údolím podél Jizery; to už se začíná ukazovat i sluníčko – je to nádhera. Pod zastávkovým přístřeškem byla tatranková pauza a taky fotící, jak jinak :-). Krajina podél Jizery už začíná hýřit spoustou odstínů zelené.

Projíždíme přes Dalešice a v Podhradí už vidíme vlevo vysoko na horizontu rozvaliny hradu Zvířetice – to je náš cíl. Lesem do strmého kopce kolo pouze tlačíme (tučňák se dokonce občas dožaduje pomoci). Po náročném výstupu nás ale čeká odměna, která stojí za to – překrásné prostředí a moc hezké výhledy do kraje (přiznávám: šli jsme najisto). Nejdřív jsem pořídila celkové foto ze zachovalejší strany hradu a pak jsme po lávce vstoupili dovnitř areálu. Měli jsme štěstí – je tu minimum návštěvníků, tak si můžu nerušeně fotit :-). Prozkoumali jsme všechny části bývalého hradu a s tučňákem jsme dokonce vystoupali až nahoru na věž.

Po necelé hoďce pokračujeme dál – přes kamenný most do Bakova. Po průjezdu Bakovem projíždíme pod dálnicí a stoupáme do kopce cestou, která vede k letadlu – tady je nám odměnou točená zmrzlina. Protože se udělalo dost hezky, ještě se nám nechce přímo domů; pojedeme tak trošku oklikou; výsledná trasa opíše osmičku... Tučňákovi jsme nejdřív zamlčeli, že je to ta delší varianta, jak se dostat domů – když to zjistil, tak už bylo pozdě na protesty :-). Místo po hlavní silnici do Hradiště jsme se vydali méně frekventovanějšími silnicemi na Kněžmost (přes obce Studénka – Násedlnice – Koprník). Z Kněžmosta nás čeká ještě dlouhý a táhlý kopec do Bosně, a pak už je sjezd do Dobré Vody (na to se tučňák těšil, jak bude překonávat rychlostní rekord).

Za chvíli jsme v Hradišti a na tachometru skoro 42 km – super; to už je docela slušný cyklovýlet. Zítra má být ještě lepší počasí, tak už víme, kam pojedeme.

---

Od rána blankytně modré nebe se spoustou kupovitých obláčků, odpolední teplota 19 stupňů – plánujeme opět takovou delší trasu :-). Dobrá Voda – Boseň – Kněžmost. Uhýbáme doleva na Branžež, za chvíli míjíme Komárovský rybník. Za pár minut je lesní tartanková zastávka a pak už míříme ke hradu Kost. Těsně u hradu mezi stromy probleskne Černý rybník, na pohled stejně tak trochu zelený.

Defekt na mém kole v podobě zaseklého řetězu si vyžádal rychlý zásah rodinného servismana; tento čas vyplňuji pořízením několika fotek. Projíždíme kolem hradu a proplétáme se mezi návštěvníky hradu, mezi turisty a cyklisty. Na silnici nad parkovištěm jsme dokonce viděli pána v historickém kostýmu, kterak se projížděl na historickém vysokém kole. No ale vyfotit jsem ho nestihla :-(.

Na rozcestníku jsme si ujasnili další cestu a kolem kolem hradu projíždíme ještě jednou. Zabíhám na přilehlou louku v údolí Plakánek, abych ulovila několik fotek s klasickým pohledem na hrad Kost a už můžeme pokračovat v cestě. Za Černým rybníkem zabočujeme do lesa, kde jsme našli docela novou cyklotrasu – tady má zase zaseklý řetěz tučňák, ale náš servisák je už dobře cvičený :-). Cesta je bahnitá, písčitá, plná kořenů, kamenů a chvojí, takže jsem neustále ve střehu, kdy se zvrátím „naplacato“. Naštěstí k tomu nedošlo, ale králík i tučňák se na zemi jednou ocitli :-). Chvíli nám trvalo než jsme ty dva kilometry zdolali, ale pak už jsme konečně na silnici – v Dobšíně. Následuje Kamenice, Drhleny a Suhrovice. Tady se zastavuji u překrásného výhledu na místní rybník; skvěle nasvícený odpoledním sluncem.

Po drobném občerstvení pokračujeme do Kněžmosta a protože králík dostal chuť na zmrzlinu, uhýbáme na Buda (na rybníku Pátek jsem zahlídla párek labutí, ale foto jsem fakt nestihla). Jedeme doleva na Horku a napojujeme se na hlavní silnici do Bakova. V zatáčce opět odbočujeme, projíždíme pod dálnicí a známou cestou do kopce stoupáme k letadlu. Jenomže před chvílí stánek právě zavřeli; tak jsme bez zmrzliny. Po chvíli, když jsme se z této skutečnosti vzpamatovali (tedy hlavně králík), vydáváme se na cestu do Hradiště. Teď už žádné odbočky; jedeme nejkratší cestou, po silnici. Po chvíli začal foukat docela silný protivítr. Kromě jedné fotící zastávky se nikde nezdržujeme; pilně šlapeme, abychom byli co nejdřív doma.

Po zahradě jsem ještě jedno kolečko provedla kolo jako zpěněného oře, abych tak překročila onu magickou hranici: 45 km. Jestli to včera byl hezký výlet, tak dneska to bylo super – počasí nám přálo; mráčky na modré obloze a spousta vonících rozkvetlých keřů a stromů.

---

Už od rána bylo nádherně modro – podle předpovědi takhle mělo být v neděli. Později odpoledne se ale začalo zatahovat a foukal docela silný vítr. To nás ale neodradilo od plánované cesty na Valečov (v dalších dnech už to nebudeme stíhat a co kdyby v sobotu už byly třešně odkvetlé!)
Vzhledem k silnému větru volíme cestu opačně než jindy: Hoškovice – Dneboh – Zásadka – Valečov. V Hoškovicích jsme odbočili z hlavní silnice, ale ještě kousek cesty byl vítr docela silný, až teprve kousek za Dnebohem jsme se ocitli v závětří.
Stoupání k obci Zásadka nezklamalo: všude okolo jsou kvetoucí třešně. Využívám toho, že do kopce se jede pomaleji, a můžu tak každou chvíli zastavit a hledat ta nejlepší místa pro focení. Je to pastva pro oči... a navíc ta omamná vůně květů. I když jet tudy v obráceném směru, kopcem dolů, to tedy také není špatné; z kopce se to docela pěkně rozjíždí, vítr sviští kolem uší, každou chvíli někde poblíž zavoní třešňové květy; jako by člověk létal nad zemí – no úžasný pocit! Tak to si zase užijeme určitě někdy příště. Na vrcholu stoupání ještě pořizuji jedno foto...

a za chvíli už vidíme Valečov obklopený kvetoucími stromy. Jenom se mi zdá, že dřív tu těch stromů bývalo víc. Ale je docela dobře možné, že některé teprve rozkvetou. Na chvíli zastavujeme dole pod hradem; třešeň, která tu stojí, je dobrým objektem k focení pěkně zblízka. Ke slovu přišly i tatranky a došlo i na výměnu baterií ve foťáku :-(.

Je docela oblačno a tak už se pomalu začíná šeřit. Rychle, rychle, spěcháme domů. Jedeme přes Dobrou Vodu – nejdřív dlouhý sjezd a pak skoro rovina, cesta dobře ubíhala; stihli jsme se vrátit ještě před sedmou večer.

---

Podle předpovědi mělo být už od rána hezky, místo toho ale bylo zataženo, chladno a nevlídno. Teprve až navečer se vyjasnilo – aktuálně jsme vytvořili plán cesty a kolem páté vyjíždíme – směr Klokočka. Jedeme přes Klášter a uhýbáme na Maníkovice. Ale ještě před nimi odbočujeme doprava; jedeme dubovou alejí, podél hranice obory a pak už přímo oborou Klokočka až k údolí potoka Rokytka.
Červenobílá kaple sv. Prokopa se ukrývá mezi stromy, cesta k ní se stáčí kousek nazpět. Kaple je známá také pod jménem Klokočka. Na informační tabulce si můžeme přečíst, že byla postavena nad pramenem s léčivou vodou už v roce 1724. Jméno dostala podle mohutného klokoče, který kdysi rostl nad pramenem.
Potok pod kaplí tvoří krásné meandry; protože už je ale navečer, moc slunečního světla sem tedy neproniká; údolí působí docela ponuře.

Po krátké tatrankové zastávce pokračujeme dál po červené turistické značce přes Velký Rečkov, Dolánky a Malou Bělou. U spousty rodinných domů kvetou třešně a sladce voní...
V Malé Bělé přejíždíme přes Jizeru a za chvíli jsme v Bakově. Jedno foto na náměstí a projíždíme po okraji města a kolem koupaliště na samý okraj Bakova. Odtud po staré silnici do Veselé.

Cestu místy lemují rozkvetlé třešně a k tomu teď už úplně modré nebe – nakonec to byl krásný jarní výlet. V Hradišti na náměstí si neodpustím zastávku u rozkvetlých magnólií. Ta záplava květů má pro mě už spoustu let zvláštní kouzlo...

---

Dnes nastala menší změna: na fotocestu jsme nevyrazili na kolech, ale pěšky, a navíc ne z Hradiště, ale z Jenišovic. Byli jsme na pouti (no letos tedy nic moc), ale počasí se letos o pouti opravdu vydařilo, tak jsme toho museli využít. Králík s tučňákem měli jiné aktivity, tak to byla pro nás taková klidná a nenáročná procházka ve dvou.
Vydali jsme se směrem k lesu; v lese pak horní cestou. O něco později podél lesa až na velkou lesní křižovatku „za vilou“ a dál po cestě vlastně až k Malému Rohozci.

V dálce jsou vidět Trosky. Uhýbáme do lesa – sluneční paprsky krásně osvětlují mladé zelené lístečky stromů...

Cesta se mírně svažuje a vede do údolíčka, kde je rozmístěno několik domků. Vesnička se jmenuje Mokřiny a je tu nádherně. Jarní slunce ještě podtrhuje malebnost tohoto kraje; zapomenutý kousek světa stranou od civilizace...

Asfaltová silnička se vine mírně do kopce, k lesu. Míjíme několik rozkvetlých třešní a za chvíli se luční cesta mění v cestu lesní. Slunce si hraje ve větvích listnatých stromů. Trasa vede kolem dalších dvou domů – to jsou „malé“ Mokřiny. Tohle místo vypadá docela tajuplně. Lesní cesta dělá čest jménu Mokřiny – je poseta menšími i většími loužemi a je to tak po celý další úsek až k samotnému okraji lesa v Jenišovicích.

---

Odpoledne se vydáváme hledat nějaké čarodějnice, jak se chystají na večerní slet.
Naše trasa vede na Valečov; přesněji jen k Valečovu. Začíná tu být podezřele rušno jako předzvěst večerního čarodějnického ohně. Tak rychle pár fotek a pryč odsud :-).
Sjíždíme „topolovou“ cestou do Dnebohu; třešně ještě kvetou a voní, ale pomalu odkvétají a za pár dnů už bude po vší té nádheře. Kousek za Dnebohem jsme potkali zaběhlého pejska, který vypadal jako ten ze Seznamu.cz – asi taky hledal nějaké čarodějnice. Projíždíme Olšinou, pod Drábskými světničkami a přijíždíme do Březiny. Na chvíli se zastavujeme u rybníka Žabakor – právě na tatrankovou zastávku.

Žabakor objíždíme zadem, směrem k Příhrazům. Po pravé straně máme lesnatý svah s Příhrazskými skalami. S úžasem sleduji to nepřeberné množství odstínů zelené! V jednom místě vidíme podivný dým – to asi čarodějnice zatopila ve své sluji :-).

Po nezbytném posilnění pokračujeme přes Žďár a Doubravu na kraj Loukova. Na lesní křižovatce odbočujeme na cestu vedoucí kolem Jizery. Louka i blízké stromy jsou zaplaveny září zapadajícího slunce. Cesta vede po rovině, možná se maličko svažuje, takže projet po ní trvá jen chvilku; ty okamžiky jsou pomíjivé jako štěstí...

Od Jizery je to jen kousek do Březiny a odtud jedeme po silnici směrem k Hradišti.

---

© Dana Plaňanská - 2008 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz