Duben 2014

Cestou z tučňáčího rodičáku máme v Jičíně chvíli čas na krátkou zastávku u místního rybníka. Rybník Šibeňák je součástí Valdického předměstí a je začleněný do volnočasového areálu v těsné blízkosti sídliště.
Oproti včerejšku se značně ochladilo, občas drobně poprchává. Na nebi se prohánějí temné mraky a na hladině zase barevné kachny.

Na travnaté ploše je umístěno několik prolézaček a dřevěných objektů, uprostřed se klikatí uměle vytvořený potůček.

Při výjezdu z Jičína najednou vysvitlo slunce – pro nás je to pokyn odbočit na silnici vedoucí k vrchu Veliš. Sice jsme tu už jednou byli, ale ne v době, kdy je celý vrch doslova zaplaven rozkvetlými třešněmi.
Opět zůstáváme v úžasu stát nad monumentálním vzhledem vykutaných čedičových bloků s nepatrnými zbytky bývalého hradu. Původně královský hrad nechal postavit kolem roku 1300 Václav II. Ale také je možné, že byl založen mnohem dřív, už v době Přemysla Otakara II. Jan Lucemburský ho v roce 1316 zastavil, pak vyplatil a znovu zastavil, a pak už Veliš střídal majitele – patřil do vlastnictví rodu Vartemberků a Valdštejnů, majitelem byl i syn Jiřího z Poděbrad Boček z Kunštátu a také Mikuláš Trčka z Lípy. Po Bílé hoře získal panství Albrecht z Valdštejna a po něm hrabě Šlik. V roce 1660 už byl hrad zpustlý. Zdivo hradu bylo později použito ke stavbám v okolí a dílo zkázy dokonal v 19. století čedičový lom.

Dnes už nikdo s určitostí neví, jak hrad přesně vypadal. Kdysi ale patřil k nejvýznamnějším českým hradům a pyšnil se nedobytností. Pravděpodobně měl tři věže a dva paláce. Zato dnes tu najdeme jen nepatrné zbytky obvodových zdí. Na vrcholu se tyčí nivelační sloup – pilíř postavený v roce 1942 v místě trigonometrického bodu. Díky tomuto bodu byla zastavena těžba čediče a pilíř tak je charakteristickou součástí vrchu Veliš. Společně tvoří nezaměnitelnou dominantu kraje viditelnou z dalekého okolí.

Za dobré viditelnosti je z vrcholu skvělý rozhled, pohled do čedičových propastí je ale neméně působivý. Tentokrát si rozeklaný vrchol ještě obejdeme i z druhé strany. Sem vede daleko schůdnější cesta, ale k nivelačnímu sloupu se tudy nedostaneme, zůstal na druhé straně propasti. Ale i tady jsou ponurá torza skal v silném kontrastu oproti bílé barvě rozkvetlých stromů. Navíc se pomalu začíná šeřit, je čas k návratu.

---

Počasí je pravé aprílové – chvíli zataženo, chvíli svítí slunce. Teplota je průměrná jarní, tedy celkem chladno. V předchozích dnech jsme se pěkně namlsali nezvykle teplého jarního počasí a teď se nám zdá, že je zima.
Jedeme směrem na Hoškovice, ale uhneme k Dnebohu, táhlým stoupáním podél spousty kvetoucích třešní se přibližujeme k Valečovu. Dokonce už začínají rozkvétat i jabloně. Škoda že právě teď nesvítí slunce! Ale čekat na lepší světlo rozhodně nebudeme, taky bychom se ho dnes už nemuseli dočkat.
Pohled na Valečov obklopený rozkvetlými třešněmi je kouzelný jako každý rok. Jenom mě překvapuje, že třešně jsou ještě v plném květu – za to může to ochlazení.

Projdeme na zadní prostranství za hradem a po žluté se vydáme do lesa, kola jen vedeme, místy dokonce i poponášíme. Zcela nesouhlasím s chováním některých zdatných cyklistů, kteří lesem jedou cestou-necestou, ohrožují pěší turisty a ničí terén. Je otázkou, nakolik takový sportovec může obdivovat zajímavou krajinu a jestlipak vůbec ví, že je tu okolo spousta krásných skalních světniček.
Místnosti vytesané do skal snad vznikly už ve středověku. Bydlelo tu služebnictvo a stráž z hradu. Později skalní byty sloužily jako opevněné tábořiště a zimoviště pro husitské vojsko – v té době byli majiteli Valečova bratři Bartoš a Bernard, velcí přívrženci Jana Žižky. V roce 1439 Jindřich z Vartemberka hrad dobyl; po několika letech se sem rod Valečovských znovu vrátil, ale v 16. století hrad rychle střídal majitele, naposledy patřil Valdštejnům. Počátkem 18. století byl už hrad opuštěný, ve světničkách se usadila místní chudina, tzv. „skaláci“, většinou drobní řemeslníci. Ke konci 19. století tu žilo sedm několikačlenných rodin.

Skalní obydlí na sebe navazovala, uvnitř bylo ohniště nebo kamna. Byla tu okna a dveře, některé místnosti sloužily jako spižírny, jiné jako chlévy pro domácí zvířata. Hlavně to ale bylo útočiště před zimou a před divokou zvěří. Skaláci byli násilně vystěhováni v roce 1892 a byli přesídleni do okolních obcí.
Není to zas tak dávno, co jsme tudy šli a přesto jsme nově objevili pár dalších světniček, které jsou uprostřed léta schované listnatými stromy. Teď jsou větve ještě skoro holé a navíc právě začalo svítit slunce. Jeho zlaté paprsky kouzelně proměňují obyčejný les v zářivou hru barev; i ty skalní bloky vypadají teple a útulně.

Žlutá značka vede pořád lesem, ale tady už se dá na kole jet bezpečně. Na prvním rozcestníku na okraji lesa uhneme na luční cestu; slunce už zase přikryly neprostupné mraky. Kousek před Kněžmostem se napojíme na celkem nově zřízenou cyklostezku vedoucí lesoparkem Důně a z Kněžmosta už pak jedeme po silnici do Hradiště. Jak se zatáhlo, ještě víc se ochladilo, a ke všemu začalo i nepříjemně foukat, ale pořád mám v paměti skalní světničky zalité sluncem.

---

Předpověď slibuje na čtvrtek hezké počasí, v práci si bereme dovolenou a plánujeme výlet. Ale nemůžeme do hor, tam teď leží čerstvě napadlý sníh, musíme někam na jih. Cíl výletu jsem určila na poslední chvíli, zato na první pokus; a není to ani tak úplně na jih. Hrad Kostomlaty pod Milešovkou leží v Českém středohoří, kousek za Litoměřicemi; k vidění je ve filmové pohádce Nejkrásnější hádanka.
Cesta přes Mělník nebyla nejlepší volbou – celkem hustá doprava a každou chvíli nějaké zdržení. Ale nevadí, nakonec přece jen dorazíme na plánované místo. Zaparkujeme v obci Kostomlaty a nenápadnou uličkou a následně lesem po zelené se vydáme ke hradu. Do poslední chvíle zůstává ukrytý za stromy, zato po dosažení vrcholu ho vidíme v celé kráse. Skládá se ze dvou částí: vstupní bránu střežila hlásná věž a o kousek výš se tyčí zbytky obytného paláce. Celý areál hradu je obklopen mohutným hradním příkopem.

Hrad je někdy označovaný jako Sukoslav; byl založen před rokem 1333 pány z Oseka (tedy z Rýzmburku). Dalšími majiteli v historii hradu byl i moravský markrabě Karel (pozdější císař Karel IV.), rod Žerotínů, Škopkové z Dubé a páni z Vřesovic, kteří podle hradu přijali jméno Kostomlatští z Vřesovic (zakladatelem rodové linie byl husitský hejtman Jakoubek, jehož duch podle pověsti dodnes bloudí hradem). Po roce 1618 hrad koupili Černínové z Chudenic. V polovině 19. století tu byla dokonce vybudovaná výletní restaurace.
Z vnitřní strany vstupní brány jsou umístěny erby rodů, k jejichž majetku hrad patřil. Z dolního nádvoří je vstup do horní části hradu a do obytného paláce uzavřený, ale z druhé strany hradu se sem může a je to nádhera. Rozsáhlý prostor opticky ohraničený zbytky zdí vyvolává představy, jak hrad vypadal, když byl obydlený. Součástí paláce je i bergfritová věž, která v době napadení sloužila jako poslední útočiště. Věž je typu „máselnice“; je v ní dřevěné schodiště, ale věž je nepřístupná. (Dodatečně jsem zjistila, že v říjnu 2014 byla věž zpřístupněna; má teď střechu a dřevěný ochoz se zábradlím.)

Od roku 2010 probíhají postupné stavební úpravy na záchranu poničených zdí hradu – zpevnění zdiva, doplnění chybějících částí a také dostavba vstupní brány a oprava věže. Doplněné zdivo vypadá nenápadně, aby nově provedené úpravy nenarušily podobu hradu. Zamezí ale rychlému chátrání, které by jinak zříceným částem hrozilo. Snaha víc než chvályhodná: zachovat hrad i pro další generace.
Jarní slunce postupně přilákalo na hrad několik skupinek turistů a rodinu s dětmi; je čas vrátit se. Sestoupáme zpátky na nádvoří v předhradí, nahlídneme do sklepa a po zelené se vracíme zpátky k autu.

Projdeme obcí až k zámečku, kde je výchovný ústav čili pasťák. Barokní zámek zdálky vypadá moc hezky, ale zblízka z něj moc vidět není. Nedaleko jsou zchátralé budovy bývalého hospodářského statku, kostel sv. Vavřince, škola a malý parčík. Úplně malá obec působí klidným až ospalým dojmem.

V Litoměřicích je naše první zastávka u rozhledny na vrchu Mostná hora. Restaurace, se kterou je vyhlídková věž propojená, je opět zavřená, tak se nahoru ani tentokrát nedostaneme. Snad někdy příště.
Sjedeme do města, zaparkujeme u městských hradeb a vydáme se do centra. Na náměstí je čilý dopravní ruch, ba dokonce chaos.

Královské město Litoměřice vzniklo někdy na počátku 13. století na místě slovanského hradiště. Město si dlouhou dobu udržovalo výsadní postavení mezi městy na severu Čech. Svědčí o tom řada práv a privilegií – například v době Karla IV. mělo město právo skladu (obchodníci, kteří pluli po Labi, museli svoje zboží vyložit a tři dny ho ve městě nabízet k prodeji) a právo mílové (v okruhu míle, tedy asi 10 km, nesměla být provozována žádná výdělečná činnost).
Původně bylo centrum města na Dómském vrchu, kde dnes stojí katedrála sv. Štěpána. V polovině 11. století tu kníže Spytihněv II. nechal postavit románský kostel. V roce 1655 bylo v Litoměřicích zřízeno biskupství a brzy byla původní stavba nahrazena důstojnou katedrálou. Stavba ani předchozí kostel původně neměly věž; ta byla přistavěna až koncem 19. století na místě nízké zvonice a byla spojena s katedrálou mohutným spojovacím obloukem. Štíhlá věž původní zvonice je v sezóně přístupná a určitě z ní musí být krásný rozhled, protože sama věž je viditelná z dalekého okolí.

Vracíme se znovu přes náměstí, kolem bývalé radnice. Na kostel Všech svatých navazuje městská věž. Před polovinou 14. století byly kostel i věž součástí městského opevnění. Gotické hradby se dochovaly v délce necelé dva kilometry. Ulicí Dlouhou scházíme k jedné z kratších částí hradeb. Tahle část patřila k vnějšímu opevnění z doby kolem roku 1513 a teď je nedílnou součástí moderního města.

Poslední dnešní zastávka je v Úštěku. Oproti ruchu a chaosu v Litoměřicích je tady na náměstí úplná oáza klidu. Naše první kroky vedou ke hradu, nejdřív se ale zastavíme u Pikartské věže. Bývala součástí městského opevnění. Vybudována byla v roce 1428 za husitského hejtmana Václava Cardy z Petrovic. A proč takové jméno? Pikarty byli hanlivě označováni husité (podle skupiny lidí, kteří přišli z francouzské Pikardie a měli podobné názory jako husitské hnutí – svobodu božího slova), takže je to vlastně „husitská“ věž.
V pizzerii Čertovna si dáme výbornou čertovskou pizzu a pak už pokračujeme v cestě ke hradu.

Městský hrad založili počátkem 15. století Škopkové z Dubé V roce 1426 ho koupil hejtman Václav Carda a městem se vzápětí přehnaly husitské boje. Po Bílé hoře získali město jezuité a koncem 18. století nechali měšťané přeměnit hrad na pivovar. V současnosti hrad přístupný veřejnosti není, příležitostně je otevřeno jen hradní nádvoří – v době městských slavností tu probíhá divadelní nebo hudební vystoupení.
Území města bylo osídlené už v 10. století a dokonce i dřív, v pravěku. V roce 1361 byl Úštěk (toho času ještě ve správě pánů z Michalovic) povýšen na město. Z té doby se dochovala na náměstí spousta krásných měšťanských domů.

V dolní části náměstí nemůžeme minout místo, kde kdysi stávala západní městská brána s věží (západní byla česká, východní německá). Česká brána tu stála od roku 1525 do roku 1830 a vybíralo se tu clo za převážené zboží.
Pomalu projdeme náměstím nahoru. Za kostelem, ve východní části náměstí, nás pod podloubím láká Úštěcká šatlava s tajemným podzemím. To už ale nestihneme, za chvíli budou zavírat. Máme tedy tip na jeden z příštích výletů. Sem se určitě někdy vrátíme; Úštěcké náměstí má kouzelnou atmosféru, zvlášť v paprscích odpoledního slunce.

---

Je slunečno, ale docela větrno, počasí ideální pro pěší výlet a nejlíp někde lesem, kde tolik nefouká.
První a původně neplánovaná zastávka je v obci Lobeč. Obec existovala už v roce 1323; majitelé panství se často střídali, patřil k nim i Albrecht z Valdštejna. Po jeho zavraždění se ves dostala do majetku jednoho z jeho vrahů, a právě Robert Geraldini na místě zchátralé tvrze vybudoval ve 2. polovině 18. století zámek. Dnes zámek funguje jako penzion. Leží v nejvyšší části obce a je od něj krásný rozhled po okolí.

Obrovská informační tabule nás dovedla na obecní úřad, kde je muzeum Eduarda Štorcha. Eduard Štorch v Lobči od roku 1933 pobýval a pracoval. Byl to učitel, většinu svého času věnoval práci s mládeží. Byl také spisovatel a archeolog. Archeologické výzkumy prováděl právě v blízkosti Lobče. Svoje poznatky a nálezy pak používal ve svých literárních dílech. Na konci života si přál zřídit v Lobči archeologické muzeum. Tenkrát se to nepodařilo, až teď, v nedávné době – v roce 2010.

První část expozice v muzeu je věnována osobnosti Eduarda Štorcha. Je tu jeho pracovna a ukázky korespondence. Jsou tu i názorné modely ze života v pravěku – lov mamuta, improvizované obydlí, způsob pohřbívání a nástěnné kresby. Ve druhé části muzea jsou vystaveny nálezy mamutích kostí a opracovaných pazourků z okolí Lobče a jsou tu také ukázky Štorchových románů.

Teď konečně do toho lesa!
Výchozím místem je parkoviště u Mšenských pokliček. Po modré se vydáme údolím pod nimi – je to rokle, kam odpoledne moc slunečního svitu nedopadá, je temná a zvláštně ponurá. Nahlídneme do rokle Apatyka – pojmenování dostala podle léčivých bylin, které tu rostou. Zajímavá je i vegetační inverzí: drží se tu chladný vzduch, protože sluneční paprsky sem moc neproniknou, chladnomilné rostliny rostou pěkně uvnitř, hluboko v rokli, v nízkých nadmořských výškách, zatímco teplomilné druhy rostou vysoko nad roklí. Všude kolem jsou mohutné skalní bloky nejrůznějších tvarů, u Faraona se napojíme na místní žlutou a vystoupáme o pár metrů výš.

Cinibulkova stezka nás dovede ke skalnatým útvarům, které svým tvarem připomínají hlavu obra a hned vedle sedící žábu.
Nedaleko se nachází Průsečná skála. Podle legendy cestu v pískovcových skálách vysekali Švédové v době třicetileté války, aby se dostali s vozy až ke svému tábořišti.

Nenáročnou lesní cestou se vracíme opět po modré k Pokličkám. Kousek před nimi objevujeme úžasné skalní brány malých rozměrů. Od Pokliček seběhneme po schodech k parkovišti a tím jsme uzavřeli modrý okruh.

Poslední dnešní zastávka je ve Mšeně. Konečně si koupíme turistickou známku; hned vedle obecního úřadu prodávají zmrzlinu. Prohlédneme si hezky upravené náměstí – v centrální části je umístěno sousoší a moderní kašna – a projdeme se po městě.
Mšeno bylo městem už ve 14. století. Původně tu stávala tvrz a kolem ní ves, kterou v roce 1306 král Václav III. daroval Hynku Berkovi z Dubé. Po smrti Hynka Berky se ves vrátila do královského majetku a císař Karel IV. v roce 1367 povýšil Mšeno na město.

Nepřehlédnutelný je kostel sv. Martina s vysokou novogotickou věží. Kostel vévodí dolní části náměstí; obě části náměstí jsou propojeny nezvykle do pravého úhlu.
Dalším zajímavým objektem jsou městské lázně využívané jako koupaliště. Původní budova lázní je z roku 1932, vybudovaná ve stylu art deco. Přilehlý areál lázní i velké koupaliště jsou teď v dubnu zcela prázdné. Při pohledu z dálky vypadají až neskutečně, jako z jiného světa, ze snové reality nebo přinejmenším z dávných časů.

---

Den jako korálek láká k aspoň kratičké procházce. V Jenišovicích je můj nejoblíbenější okruh k lesu a dolení cestou zpátky. Na relativně krátké trase potkáváme několik roubenek. Jedna hezčí než druhá...

---

Aprílové počasí nepřeje dlouhým výletům; je po dešti, odpoledne jako stvořené pro návštěvu jeskyní.
Bozkovské dolomitové jeskyně byly zpřístupněny 2.5.1969, za pár dnů to bude přesně 45 let. Jedná se o jediné veřejnosti přístupné dolomitové jeskyně u nás. Označení dolomitové nesou proto, že vznikaly postupným rozpouštěním prvohorního vápenitého dolomitu.
Podzemní prostory jsou tvořeny dvěma samostatnými systémy starých a nových jeskyní, které jsou propojeny spojovacím tunelem. Nové jeskyně mají výzdobu tvořenou křemennými římsami a lištami. Najdeme tu červeně nasvícené Peklo a také symbol Bozkovských jeskyní – Prušáckou přilbu.

Staré jeskyně mají bohatší krasovou výzdobu – brčka, krápníky a také záclonky v různých podobách, například v podobě sloních uší. Záclonky utkané kapkami vody za spousty let. Zajímavé jsou i sintrové vodopády zvané Rokokové panenky (sintr je porézní hornina vzniklá vysrážením studených a teplých vod, která tvoří povlak stěn).

Celková délka jeskyní je něco přes 1000 metrů, turistům je zpřístupněno 350 metrů chodeb; při prohlídce zdoláváme zhruba 300 schodů, teplota je tu necelých 8 stupňů. Na závěr na nás čeká skutečný unikát: největší podzemní jezero v Čechách s průzračně modrozelenou vodou. Jeho hladina byla uměle snížena o 5 metrů. Při dokonalém nasvícení si tak můžeme vychutnat pocit stát na břehu jezera pod temnou vápencovou klenbou. Je to neobyčejný zážitek.

Obec Bozkov existovala už v polovině 14. století. Nejvýznamnější památkou obce je kostel Navštívení Panny Marie, který byl postaven na konci 17. století z podnětu hraběnky Des Fours. Kostel je uvnitř údajně bohatě zdobený, ale ani nahlédnout tam nemůžeme; jdeme pouze na věž. V nedaleké restauraci Dřevěnka si vyzvedneme klíče; věž kostela je 49 metrů vysoká a vyhlídkový ochoz funguje jako rozhledna.
Ve věži jsou umístěny tři zvony, nejstarší z roku 1555.

Z ochozu kostelní věže máme Bozkov jako na dlani; dobře jsou vidět Jizerské hory i Krkonoše. Je po dešti a relativně teplo, z lesů stoupají obláčky páry.

---

Na první neděli po sv. Jiří připadá v Jenišovicích pouť. Historicky starší katolický kostel je totiž zasvěcen sv. Jiří. Kostel, který je výraznou dominantou; symbol obce, který je vidět z dalekého okolí, který jsem mívala dlouhá léta denně na očích a uvnitř jsem byla jenom jednou na pár minut… a je to už asi 30 let zpátky… Dnes bude zpřístupněn veřejnosti – něco jako den otevřených dveří; zpřístupněna bude navíc i věž kostela. Neskutečně se těším a jsem zvědavá na ten zážitek.
Počasí se opravdu vydařilo; překvapení první: v souvislosti s návštěvou pouti sem míří davy lidí, kteří si tuto příležitost nechtějí nechat ujít. Přítomni jsou i představitelé obce, spokojení, že akce otevření kostela má takový ohlas. Zákaz focení tu naštěstí není, všechno si musím pečlivě zdokumentovat; kdoví, jestli se taková příležitost ještě bude někdy opakovat.
Do kostela nejdřív jenom nahlídneme a hned zamíříme nahoru, na balkón a na věž. Balkón se táhne kolem celé lodi kostela… tenkrát jsme s babičkou stály dole u bočního vchodu, tady nahoře jsem nikdy nebyla. Překvapení druhé: úžasný prostor, takovou nádheru jsem nečekala…

Kostel sv. Jiří byl posvěcen 14.6.1744, hodiny byly na věž doplněny dodatečně až v roce 1794. 5.5.1831 vypukl požár od blesku, hodiny byly zničeny a shořela i střecha. Nové hodiny byly zakoupeny v roce 1882 a slavnostně spuštěny v témže roce 7.května. Fungují téměř nepřetržitě až dodnes. Pohon zajišťují tři kamenná závaží a natažení vydrží 30 hodin.
Ve věži kostela bývaly tři zvony, dva menší pak v malé vížce. Za dobu trvání kostela se tu vystřídaly 4 generace zvonů: některé zničil požár, jiné pukly vadou materiálu a poslední byly odvezeny 30.3.1942 k válečným účelům. Dnes zbyl ve vížce jediný malý zvon, sv. Josef, z roku 1832.

Už na základce nás učili, že barokní stavby, a církevní obzvlášť, měly návštěvníka ohromit. Tady to rozhodně platí; baroko přímo ukázkové. Velkorysé pojetí prostoru, člověk si připadá maličký, oslepený vší tou nádherou – před „tváří boží“ byl najednou snadno ovladatelný. Vybavení kostela i bohaté zdobení odpovídá době pozdního baroka. Architektonicky je stavba propracovaná do nejmenších detailů; zdobné prvky jsou uvnitř, ale i zvenku.

Obec Jenišovice existovala už roku 1143; z dochovaných písemností je známo, že v roce 1348 tu stával dřevěný kostel se dvěma věžemi obklopený starým hřbitovem. Na návrší vedle dřevěného kostela byl v letech 1728-1744 vybudován nový kostel sv. Jiří; o výstavbu se zasloužil hraběcí rod Des Fours – proto je nad vchodem znak tohoto rodu.
Původní dřevěný kostel byl zničen při požárech v květnu roku 1869. V té době již fungoval nový hřbitov a původní hřbitov, kterým byl kdysi dřevěný kostelík obklopen, byl v nedávné minulosti přebudován na park. Lípy a kaštany v blízkosti kostela byly vysázeny v roce 1865, jsou tedy hnedle 150 let staré.

Posledních několik let se už stalo tradicí, že je v dolením kostele zpřístupněna výstava výtvarných prací žáků základní školy. Několik fotek jsem záměrně vybrala – pro porovnání vnitřní výzdoby obou kostelů.
Sbor krále Jiřího z Poděbrad je kostel církve československé husitské. Církev vznikla po roce 1919 jako reakce na snahy o posílení národního cítění, prosazení češtiny a vyjádření nespokojenosti s katolickou okázalostí; proto jsou kostely této církve jednoduché a strohé. K nové církvi přešla naprostá většina obyvatel obce a v roce 1926 už bylo zřejmé, že potřebují vlastní kostel. Na výstavbě se podílely i okolní obce; jména obcí jsou vytesána do omítky u hlavního vchodu. Kostel byl otevřen 7.7.1929 a je jeden z prvních kostelů této církve na našem území. Z důvodu dodržení poutní tradice byl pojmenován jako Sbor krále Jiřího z Poděbrad (byl to přece husitský král).

---

© Dana Plaňanská - 2014 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz