Březen 2014

Jarní sluníčko se usmívá z nádherně modré oblohy a láká nás ven, do přírody. Volné odpoledne máme ale až po druhé hodině, musíme tedy naplánovat jen krátký výlet. Bude to pěší výlet kolem Býčinských rybníků.
Soustava chovných rybníků leží na Býčinském potoce, který se nedaleko obce Buda vlévá do Kněžmostky. Tři rybníky jsou opět mírně povypuštěné. První polovinu cesty jdeme v těsné blízkosti rybníků, nejdřív řídkým lesíkem, později na okraji pole. Pomalu si začínám zvykat na krásné jaro.

Ticho občas poruší jen hejno vodního ptactva, které se s hlasitým křikem zvedne a odletí a za chvíli zase přilétne a dosedne na hladinu.

Projdeme okrajem obce Býčina a zpátky k autu jdeme po silnici. Se zděšením zjišťuji, kolik se po zimě objevilo v příkopě u silnice plastových odpadků. Tohle všechno lidé bezostyšně vyhodí z auta!

---

Podle předpovědi počasí mělo od středy pršet a na pátek měl medvěd naplánovanou služební cestu do Rumburka. Náš spřátelený medvěd Hugo zval už na podzim do Šluknova na výstavu medvědů uložených k zimnímu spánku. Teď je ideální příležitost spojit obě akce. Jsem pozvaná na výlet s tím, že snad nebude pršet, a že se v Rumburku musím zabavit sama.
Počasí se nakonec vydařilo na jedničku – pátek byl první ze série deseti naprosto jasných dnů a mě čekaly úžasné turistické zážitky.

Město vzniklo na konci 13. století, ale už 100 let předtím tu stávala tvrz a pohraniční osada při obchodní cestě z Míšně do Žitavy a z Lužice do České Lípy. Jméno Rumburk je odvozeno od majitelů panství – rodu Ronovců (prvními majiteli byli Berkové z Dubé). Německé die Rone znamená ostrev, tedy osekaný kmen, který sloužil místo žebříku k dobývání hradeb, zkřížené ostrve měli Ronovci ve znaku, druhá část názvu vznikla z die Burg = hrad.

Už samotný příjezd do města je velkolepý – silniční doprava je vedena po barokním mostě. Jsem přesvědčena, že naprostá většina projíždějících řidičů netuší, po jaké nádherné stavbě jedou; ze silnice jsou totiž vidět jen dvě sochy. Sem dnes musím pěšky určitě dojít!
Zaparkujeme kousek od náměstí, do infocentra zaběhneme koupit pohledy a turistickou známku. Na pěší zóně, nedaleko od náměstí, stojí na první pohled ošuntělý a nevzhledný dům, ale už na druhý pohled vidím, jak je krásný. Až bude mít novou omítku, bude ozdobou města. (Dodatečně jsem zjistila, že historie budovy známé pod názvem kavárna Venuše sahá do roku 1790; v roce 1898 tu byla kavárna Café Henke a v letech 1913-1926 byla budova přestavěna architektem Emilem Röslerem a nese prvky dekorativního stylu art deco.)
Právě tady jsem vypuštěna k volnému pohybu po městě. Včera jsem si podle mapy naplánovala trasu; nejdřív tedy zamířím k zámku.

Zámek pochází z 16. století a sídlila tu tolštejnská vrchnost. Budova dvakrát vyhořela a zase byla obnovena, ale přišla o svou renesanční výzdobu. Od poloviny 19. století tu bylo sídlo úřadů. Nyní je v areálu zámku zřízena škola; zajímavé klenby, které v některých místnostech zůstaly, jsou tak pro veřejnost ukryty.

Na dohled od zámku se nachází areál Lorety. Loretánskou kapli obklopují budovy křížové chodby s ambity, takže samotná Svatá chýše zvenku není vůbec vidět. Rozhodně bych se chtěla dovnitř podívat, ale dneska na to není dost času.
Rumburská Loreta byla dostavěna v roce 1709; je přesnou kopií svého italského vzoru a je to nejsevernější loreta v Evropě. Do komplexu budov patří i kostel sv. Vavřince a bývalý kapucínský klášter.
Celý areál obejdu parkem Rumburské vzpoury (vzpoura vypukla 21. května 1918 mezi válečnými navrátilci z ruského zajetí jako reakce na nedostatečné zásobování a ještě téhož dne byla potlačena, deset vůdců povstání bylo popraveno); na památku povstalců je v parku instalovaná socha Nepokořený.

V parku je klid, chvíli můžu pozorovat kachny na jezírku. Sluneční paprsky konečně začínají trochu hřát.
Kolem secesní budovy gymnázia z roku 1909 projdu na malé náměstí s kostelem sv. Bartoloměje. Původně gotický kostel z r.1352 byl dvakrát stavebně upraven, naposledy v polovině 18. století do barokní podoby. Uvnitř v kostele je umístěna socha sv. Bartoloměje, patrona města Rumburk. Škoda, že kostel nebyl otevřený; tak snad někdy příště.
Odtud už je to jen pár kroků na náměstí.

Lužické náměstí je po středověkém vzoru téměř čtvercové, ze tří stran lemované výstavními domy s podloubím. Uprostřed náměstí stojí morový sloup z roku 1681 (sochy svatých na něj byly doplněny o něco později).
Slunce svítí ze správné strany a nádherně osvětluje ty nejkrásnější domy na náměstí; všechny vznikly po požáru města v 18. století. Zblízka si nelze nevšimnout jejich krásného zdobení, ale i zdálky působí harmonickým dojmem a tvoří nedílnou součást genia loci rumburského náměstí.

Pečlivě nastudovanou cestou se neomylně vydám ke kamennému mostu. Barokní most přes říčku Mandavu byl postaven v polovině 18. století v místě někdejšího brodu. Most má tři oblouky; jeden z pilířů nese na obou stranách sochy – sv. Jana Nepomuckého a sv. Šebestiána.
Při odpolední zastávce v Rumburku se nám naskytnul úžasný pohled na most z druhé strany ve světle zapadajícího slunce. Nádhera.

Teď ještě najít uličku Šmilovského – dříve to byla Tkalcovská nebo Zvědavá ulička. Jedná se o 18 roubených domů s podstávkou (podstávka je dřevěná konstrukce pilířů a oblouků, která nese tíhu prvního patra a střechy a zpevňuje tak celou stavbu). Většina domů má ozdobné štíty vykládané břidlicí. V roce 1785 rozhodl tehdejší majitel panství, kníže Alois Josef z Lichtensteinu, aby se pozemek na okraji města rozdělil a rozprodal řemeslníkům. Na severu Čech bylo nejrozšířenější výrobou plátenictví, proto velkou část majitelů domů tvořili tkalci, proto tedy označení Tkalcovská ulička. Po roce 1945 byla ulice přejmenovaná na počest spisovatele Aloise Vojtěcha Šmilovského, mladoboleslavského rodáka.
Ulička rozhodně nepostrádá historické kouzlo, přitom se tu ale nezastavil čas – většina domů je obydlených; svědčí o tom i auta zaparkovaná před domy. Viděla jsem tu dokonce i několik koček; i v centru města jsem jich potkala nezvykle moc. Rumburk se mi tak jeví jako město koček (ale nejspíš za to může hezké počasí).

Dva kilometry od Rumburku se nachází čedičový vrch Dymník, na kterém se ve středověku zapalovaly signální ohně, odtud získalo místo svůj název. Na vrchu stojí rozhledna a k ní se teď vydám. Při hledání modré turistické značky míjím krásně zdobený dům. Je to dvoupatrová secesní vila, ve které je umístěna mateřská škola.
Modrá značka vede z města ven ulicí Krásnolipskou, kolem evangelického kostela sv. Jana Nepomuckého. Pozdně barokní kostelík je z konce 18. století, je pečlivě udržovaný a na první pohled je vidět, že dodnes slouží svému účelu a dokonce se tu pořádají i některé kulturní akce. Trasa pak pokračuje po okraji sídliště a na konci města v blízkosti několika podstávkových domků uhýbá do lesa.

V lese začíná naučná stezka Dymník a vede až na vrchol kopce. Na několika zastaveních poskytuje spoustu zajímavostí o lese. Nejvíc mě zaujalo srovnání zalesnění v ČR v roce 900, 1200 a v roce 1900. Je jasné, že lesního porostu neustále ubývá.
Trasa naučné stezky vede nenáročným terénem, nejdřív lesem, za potokem pak stoupá po úbočí kopce. Ráno ještě zábly ruce, ale teď už je na slunci krásně teploučko. Však se i ospalá příroda ve slunečních paprscích pomalu probouzí.
Pár desítek metrů pod vrcholem už je jen mírně zvlněný terén. Je tu turistická chata s restaurací, nedaleko od ní lanové centrum. K dispozici je prostranné parkoviště. K volnočasovému areálu patří i zajímavá moderní stavba, od níž už je na dohled zvláštní krajinný útvar.

Kamenná hvězda představuje soubor 22 menhirů – štíhlých kamenů ze šedé a žluté žuly. Každý z nich je vysoký něco přes 5 metrů. Tvar hvězdy je naznačen tmavými a červenými chodníčky. Žulové kvádry vznikly před více než sto lety a byly objeveny při rekonstrukci kanalizace v nedalekém Jiřetíně pod Jedlovou. Pak už byl jen krůček k nápadu vybudovat dílo podobné anglickému kamennému kruhu Stonehenge.
Vysoké menhiry propojují nebe se zemí a symbolizují soulad, řád a harmonii. Je to duchovně silné místo a rozlehlé okolní louky tento pocit ještě umocňují. Pro dnešek se přinejmenším zvláštní klid a sluneční energie tomuto místu rozhodně nedají upřít.

Náš původní plán vychází naprosto dokonale – na parkovišti u turistické chaty jsem odchycena z volného pohybu a k rozhledně už jdeme společně.
Na samém vrcholu kopce stojí kamenná a cihlová rozhledna Dymník, nazývaná též Augustova věž. V roce 1896 ji na vlastní náklady nechal postavit rumburský radní August Wenschuch jako dar městu Rumburku při příležitosti svých 60. narozenin.
Mimo sezónu je ale ve všední dny rozhledna zavřená, seběhneme tedy zpátky k turistické chatě na oběd. Vyhlášená restaurace tu funguje od roku 1895, kdy se z roubeného statku stala výletní restaurace pro turisty. Interiér restaurace je zařízen v loveckém stylu, na stěnách jsou k vidění vycpaní zajíci s parůžky nebo třeba liška, ale jen její zadní část těla :-).

Naším dalším cílem je místo jen pár kilometrů vzdálené od Rumburku. Šluknov je docela malé městečko, ale může se pyšnit jednou zvláštností – je to nejsevernější město naší republiky.
Kdysi tu stávala tvrz; majiteli panství byli Berkové z Dubé, jejichž majetek zasahoval hluboko do Saska. V roce 1359 byl na žádost Hynka Berky Šluknov povýšen na město. Za vlády Jiřího z Poděbrad byl majetek Berků zkonfiskován a město přešlo do rukou Vartenberků. Později ještě několikrát změnilo majitele, v 18. a 19.století k nim patřil i rod Harrachů. Před druhou světovou válkou tu byla většina obyvatel německá – ti všichni byli po válce odsunuti; počet obyvatel se tak velmi snížil a už nikdy nedosáhl předválečné výše.
Nepřehlédnutelnou dominantou okraje města je zámek. Byl vybudován kolem roku 1570 Arnoštem ze Šlejnic a i zde se často střídali majitelé. Od 2. světové války bylo vlastníkem město Šluknov a po velkém požáru v roce 1986 zámek téměř dvacet let chátral. Nakonec se ale městu podařilo zámek postupně opravit a v roce 2007 znovu zpřístupnit veřejnosti.

Právě na zámek směřují naše kroky nejdřív. Koná se tu totiž výstava plyšových medvídků uložených k zimnímu spánku. Zima už je nenávratně pryč a tak je nejvyšší čas k návštěvě – než se rozprchnou do svých původních domovů.
Zámek po rekonstrukci vypadá moc hezky, prostory půdy, kde se výstava koná, přímo září novotou. Výstava byla zahájena loni v září pod názvem Ukládání medvědů k zimnímu spánku a na jejím uspořádání se podílejí malí i velcí, kteří zapůjčili k vystavení své plyšové medvídky. K vidění tu jsou medvídci různých rozměrů, současní, ale i pár již celkem historických exemplářů. Každý spící medvěd byl opatřen cedulkou s pořadovým číslem a uvedením majitele, aby bylo zajištěno bezpečné navrácení medvědů.

Zvídavý návštěvník výstavy se může dočíst informaci, že se historie plyšových medvídků začala odvíjet v roce 1902, a to současně v Německu a USA. Obliba těchto plyšových hraček se brzy nečekaně rozrostla a přetrvala do současné doby. A tak není divu, že nějakého plyšového medvídka vlastní snad každé dítě. Je fajn mít svého medvídka nebo medvěda a nemusí být ani plyšový!
Během pár minut máme medvídky prohlédnuté a jsme ze zámku venku. Kolem barokního kostela sv. Václava procházíme směrem k náměstí. Kostel byl vybudovaný v letech 1711-1714 na místě staršího kostelíka zničeného požárem. Kostel je otevřený k nahlédnutí přes mříže, ale hlavní vchod je celkem netradičně zboku, takže po celé délce kostela až k oltáři vidět není. Socha sv. Václava, patrona kostela, stojí u budovy fary; v malém parčíku u kostela jsou umístěny další tři sochy, ale park je tak malý, že se kostel odsud celý vyfotit nedá. Ani z druhé strany kostela není v ulicích dostatek prostoru, aby se mi celá budova dobře vešla do záběru.

Centrální část náměstí je upravena jako park. V jedné jeho části je dominantou sloup Nejsvětější trojice. Je to barokní sousoší z poloviny 18. století. V druhé části parku je nepřehlédnutelná empírová kamenná kašna, která je o něco mladší; je z konce 18. století. Na její vytvoření byly použity dva materiály – pískovec a žula. Dva andílci s delfíny slouží jako chrliče; zatím je ale kašna ještě bez vody.
V průhledu za kašnou se nabízí pohled na Dům kultury. Secesní budova s výraznou osmibokou věží byla dříve sídlem spořitelny; postavena byla na místě nejstarší restaurace a hotelu U Jelena. V současnosti se tu konají různé kulturní a společenské akce, ale jednoznačně je to nejhezčí stavba z celého náměstí.
Horní část náměstí je vyhrazena jako parkoviště. Náměstí je průjezdné a panuje tu čilý dopravní ruch. Medvěda čeká ještě jedna pracovní schůzka, ale máme ještě chvíli čas posedět na lavičce v parku a pozorovat ten chaos.

Po splnění všech povinností ještě procházka zámeckým parkem. Velký zámecký rybník není přímo součástí parku, ale nachází se ale hned za zámeckou zdí. Býval součástí zámeckého pivovaru (sloužil k získávání ledu); dnes je to požární nádrž. Malý zámecký rybník je mírně povypuštěný jako letos na jaře snad všechny rybníky. Park je volně přístupný, a tak i když se už mírně ochladilo, potkáváme tu na procházce několik rodin s malými dětmi. Ve srovnání s chaosem města je tu skvělý klid.

Projdeme napříč celým parkem; po silnici se pak vrátíme k autu a s krátkou mezizastávkou v Rumburku jedeme domů.

---

Plánujeme letošní první cyklovýlet, nejlíp někam na jih, kde je přece jen tepleji. Ideální volbou je oblast kolem Lysé nad Labem. Rovinatý terén je navíc celkem nenáročný.
Projedeme městem Lysá, kolem kostela sv. Jana Křtitele vyjedeme až k zámku. Je to mírná zajížďka, ale při naší loňské zastávce zde jsme nesehnali turistickou známku. Zámek slouží jako domov důchodců a známky mají na vrátnici. Vrátnice je volně průchozí, ale není nikoho, kdo by nám TZ prodal. Tak zase neúspěšný pokus :-(.
Auto necháme v Semicích a na kolech se vydáme na malý okruh Polabím. Během několika minut přijíždíme do Kerska. Kersko je přírodní park a také lesní osada; většina obydlí jsou rekreační chaty, mnohdy dobře skryté v okolním lesním porostu. Celá oblast je rozdělena na síť pravoúhlých alejí.

Kersko je ale především spojené se spisovatelem Bohumilem Hrabalem, který tu léta žil. Podle jeho předlohy tu byl natočen nezapomenutelný film Slavnosti sněženek.
Ze silnice pozorujeme polární soby ve výběhu a na chvíli se zastavíme u pramene sv. Josefa. Na to, že ještě nezačala turistická sezóna, je tu nečekaně moc lidí. Na informační tabuli zjišťujeme, že je tu tolik zajímavých míst, že by to bylo na samostatný výlet. Projedeme kolem legendární pivnice Hájenka a pak už odbočíme na hlavní silnici, která nás během chvíle vyvede z lesa ven.

V obci Velenka už zdaleka upoutá pozornost turistů krásný barokní kostel sv. Petra, vzorně udržovaný. Jen pár metrů od kostela mě zaujaly dva domy sousedící vstupními branami. Krásná architektura vesnických staveb s prvky baroka. Domy vypadají dost zchátrale, ale mají nové střechy; to je pozitivní znamení.
Před obcí Starý Vestec odbočíme vlevo na polní cestu, která vede k vrchu Křížová hůrka. Oficiální název je Břístevská hůra, protože leží nedaleko obce Bříství. Na vrchu se nachází zřícenina kaple Povýšení sv. kříže. Překvapuje mě, že si do takových míst vyjede několik mladých lidí terénními auty, aby si tu uspořádali piknik a grilování. Naštěstí už mají skoro vše sbaleno a odjíždějí.

Barokní kaple s půdorysem ve tvaru kříže byla postavena v roce 1714. Několikrát vyhořela (v letech 1764, 1818 a 1878); po posledním požáru už nebyla obnovena a postupně chátrala. V troskách zdí jsou ale doteď patrné náznaky klenby. Celá zřícenina je dobře viditelná i z dálnice od Hradce Králové ve směru na Prahu.

Po žluté se zase vrátíme zpátky na silnici vedoucí do Starého Vestce a dál do Přerova nad Labem. Ve zdejším rovinatém a teplém kraji už mají nasázené rané brambory. Obdivujeme obrovské plachty, kterými jsou řádky na některých polích přikryté.

V Přerově na chvíli zastavíme u rybníka. Obdivuju krásné vesnické domky. Nechali bychom se zlákat k návštěvě přerovského skanzenu, ale tady ještě turistická sezóna nezačala. Během chvíle se tu sešlo dokonce několik lidí, kteří by měli zájem muzeum navštívit, ale všichni si musí ještě pár dnů počkat. Škoda. Přerov si ale píšu na seznam míst, která chceme navštívit. Už při pohledu ze silnice na dřevěné chalupy jsem okouzlena dávnou historií. Nejstarší zmínka o Přerovu je totiž stará více než 1000 let!
Do Semic přijíždíme z opačné strany obce; tím se dnešní cyklookruh uzavřel.

---

Je opět krásný modrý den. Dnešní cyklovýlet bude takový poloviční okruh kolem Jičína. Auto necháme na příhodném místě u autobazaru v Holíně a vydáme se po samém okraji chráněné krajinné oblasti Český ráj směrem k obcím Rybníček a Brada. Nepřehlédnutelnou dominantu tvoří vrch Brada s dřevěným křížem a sochami dvou světců, sv. Petra a sv. Pavla. Kříž i sochy tu byly umístěny v roce 1891 jako památka na bitvu u Jičína, k níž došlo v roce 1866, v den svátku těchto dvou světců.
V Horním Podůlší odbočíme vpravo a až do Železnice kopírujeme cestu naučné stezky Bitva u Jičína 29.6.1866. Prusko-rakouská válka začala 21.6.1866; pruské vojsko vstoupilo do Slezska a postupovalo od Náchoda, Trutnova a České Skalice k Mnichovu Hradišti, přes Jičín a Dvůr Králové. Součástí naučné stezky jsou informační tabule, které turisty seznamují s průběhem bitvy v této oblasti, ale i s následky bojů, kterými trpělo civilní obyvatelstvo. Po loňské návštěvě muzea války 1866 není tak těžké představit si, jak to v těchto místech v době bojů vypadalo.

Rozhodující bitva byla svedena u Hradce Králové. Rakouské vojsko bylo drtivě poraženo a ustoupilo na Moravu. 26.7. bylo v Mikulově podepsáno příměří a o měsíc později v Praze mírová smlouva. Rok 1866 je sice už dost vzdálený, ale některé události je vhodné připomínat a nezapomenout na ně.
Boje probíhaly i na okolních polích u rybníka Valcha. Prusové tu použili novou taktiku boje – palbu ze střelných zbraní.
Dnes už stopy bitev v krajině naštěstí smazal čas; zůstaly jen pomníčky, kterých je tu rozeseto velké množství.

Během několika minut přijíždíme z obce Železnice do Valdic. V roce 1627 tu Albrecht z Valdštejna založil kartuziánský klášter jako severní konec zapadající do velkolepých plánů výstavby města Jičín. Dominantou areálu viditelnou z dalekého okolí je překrásná barokní stavba kostela sv. Josefa.
Albrecht z Valdštejna byl v roce 1634 v Chebu zavražděn a podle svého přání byl pohřben ve valdickém klášteře. Po zrušení řádu byl v roce 1785 převezen do Mnichova Hradiště. Kartuziánský klášter byl změněn na vězení a tak to zůstalo až do současnosti. Valdická věznice dnes patří u nás k nejstřeženějším.
Na okraji Jičína míjíme Valdštejnskou lodžii – budovy typu letohrádku obklopené zahradou. Odsud vede do Jičína téměř dva kilometry dlouhá lipová alej, vlastně dvojalej. Původně bylo ve všech čtyřech řadách vysázeno celkem 1140 lip, v nedávné době muselo být více než 200 stromů pokáceno z důvodu jejich stáří a zchátralosti, ale zároveň bylo vysázeno více než 400 nových lip. Zbylé vzrostlé lípy byly koncem roku 2012 silně seříznuty, takže teď vypadají bezlisté stromy jako žalostná torza. Až se koruny stromů zazelenají, nebude tento razantní zákrok tak nápadný a ve svém důsledku se tak prodlouží život stromů.

Projedeme centrem města a místní silnička nás přivede do obce Vokšice. Na dvoře zdejšího kovošrotu můžeme obdivovat šrot art – umělecké výtvory (většinou postavičky nebo zvířátka) vytvořené z vykoupených starých předmětů.
Nejstarší písemná zmínka o obci je z roku 1327, v té době obec patřila k majetku českého krále Jana Lucemburského, který ji zastavil Benešovi z Vartenberka. Vesnička původně patřila ke královskému hradu Veliš, později tu bylo sídlo velišského panství. V průběhu let byl mezi majiteli Albrecht z Valdštejna a po něm rod Šliků, který zde kolem roku 1700 nechal postavit zámek a několik hospodářských budov. Dnes je zámek i okolní budovy ve značně zchátralém stavu. V přilehlém zámeckém parku najdeme i zajímavou kapli sv.Rozálie, též zcela neudržovanou.

Na závěr ještě krátká zastávka u Ostruženského rybníka, největšího z celé oblasti. Leží na potoce Malý Porák a v tuhle chvíli je opět mírně povypuštěný. Celá oblast je označena jako přírodní památka na ochranu mokřadů, kde žije spousta obojživelníků a rostlin.
Od rybníka nás polní cesta přivede zpátky k hlavní silnici a k autu.

---

Po krásném příslibu brzkého jara a následném prudkém ochlazení s týdnem podzimního deště je zase celkem přijatelně. Jednomyslně se shodujeme na oblasti, kudy povede naše cyklotrasa: Polabí.
Výchozím místem je Nymburk; auto necháme na parkovišti nedaleko centra města s výhledem na Labe, Kamenný most a lávku pro pěší. Nejdřív zajdeme na náměstí do infocentra a trochu se porozhlédnout. Náměstí je hezké, ale něco mi tu chybí... Už vím, v centrální části je cosi, co vypadá jako kašna přikrytá provizorním přístřeškem z důvodu zazimování. Ve skutečnosti to ale není žádná kašna, od roku 1717 tu stojí morový sloup se sochami čtyř světců a centrální sochou Panny Marie. Od loňského podzimu je v rekonstrukci a na původní místo by se měl vrátit letos v říjnu.

Královské město Nymburk založil Přemysl Otakar II. kolem roku 1275. Název města je odvozen od německého Neuburk (=nový hrad). Původně se Nymburk jmenoval Svinibrod, protože hned za Labem se pásla prasata. Samotná výstavba města byla dokončena za vlády Václava II. V této době, na konci 13. století, byl také vybudován původně gotický kostel sv. Mikuláše. V polovině 17. století pak byl zasvěcen sv. Jiljí. Kostel míval dvě věže: starší věž byla z červených cihel a po jednom z požárů musela být v roce 1846 zbourána. Novější bílá věž byla vybudována někdy v polovině 14. století, pravděpodobně za vlády Karla IV. Věž je vysoká asi 66 metrů a tvoří tak typickou siluetu města.
Na Kostelním náměstí, naproti chrámu sv. Jiljí, najdeme Kamenný dům. Ve středověku tu stával přemyslovský královský hrad, kde přebýval král při svém pobytu ve městě. V těsné blízkosti hradu střežila přístup k řece malá brána hradního opevnění nazývaná Fortna. Do dnešní doby se brána nedochovala, zůstal po ní jen název ulice Na Fortně. Kamenný dům byl několikrát přestavován, začátkem 20. století na jeho místě vyrostla budova, která je dnes sídlem okresního soudu.

Od Kamenného domu je to k Labi opravdu blízko, blizoučko. Na nábřeží se napojíme na cyklotrasu, která nás dovede až do Poděbrad. Nejdřív ale chvíli pozorujeme několik volně žijících nutrií, které se tu usadily. Živí se dobrotami, které jim sem lidé nosí, a staly se tak živou atrakcí města.
Po pár metrech vidím očekávané stopy historie. Konkrétně je to Stará rybárna; malý domek na břehu Labe. Podle pověsti sem 28.května 1310 přijela Eliška Přemyslovna. Ne každý ale ví, proč sem přijela. Že by na návštěvu? Ba ne, bylo to trochu jinak. Přijela sem v doprovodu Jana z Vartenberka, jenž ji tu společně s Jindřichem z Lipé několik měsíců ukrýval před intrikami jejího švagra Jindřicha Korutanského (dočasného českého krále). Nejmladší a dosud svobodná Přemyslovna byla nadějí všeho lidu, sňatkem se synem císaře měla zajistit zemi schopného vladaře a panovníka. Jan Lucemburský nakonec pro české země až takovou výhrou nebyl, ale zato jejich syn Karel IV. to Čechám mnohonásobně vynahradil.
Od Staré rybárny už jsou na dohled hradby městského opevnění. Původní středověké hradby byly pro nedostatek kamene v okolí vybudovány z červených pálených cihel (po vzoru kolonistů od Rýna). Do města se dalo vjet čtyřmi průjezdními bránami, ale do současnosti se nedochovala ani jedna z nich. Ani podoba hradeb v této části zdaleka není původní; počátkem 20. století byly zrekonstruovány a dostaly až pohádkový vzhled.

Vyjedeme z města, mineme vodní elektrárnu a zdymadlo a pokračujeme proti proudu Labe. Tady, na jeho pravém břehu, je krásně hladká asfaltka a cyklotrasa je tedy velice vhodná i pro in-line bruslaře. Však je tu i celkem hustý provoz, ale cyklisté a bruslaři si nijak nevadí, všichni se chovají ukázněně a hezky svižně to tu jede.

Milým zpestřením jsou první rozkvetlé stromy a keře podél cesty, zajímavý je i průjezd pod silničním mostem přes Labe. Překvapuje mě výška vodní hladiny a proměnlivá rychlost vodního toku – řeka místy jen líně plyne a místy se dravě dere jedna vlna za druhou. Než si to všechno stačím náležitě vychutnat, jsme v Poděbradech...

Cyklotrasa nás přivádí k silničnímu mostu, kudy vede hlavní dopravní tah přes město. Jeden jediný blok domů a jsme v centru města.
Náměstí vévodí jezdecká socha krále Jiřího. My ale nejdřív zamíříme pro turistickou známku. Infocentrum je však zavřené, ještě totiž nezačala turistická sezóna :-(. Než zjistíme náhradní prodejní místo, aspoň se můžu trochu porozhlédnout. Náměstí je podlouhlého, lehce nepravidelného tvaru. Panuje tu čilý dopravní a turistický ruch, skoro až chaos. Ale i tak, musím přiznat, že náměstí svoje kouzlo rozhodně má.
V užší části náměstí stojí morový sloup z roku 1765. Je tu spousta krásných domů... Ten, před kterým stojíme, je novorenesanční Nová radnice. Byla postavena v roce 1906 a bystrému oku turisty neujdou jemné zdobné detaily.

Místo dnešních Poděbrad bývalo osídlené už v době kamenné, ve středověku tudy vedla obchodní trasa „Kladská cesta“ z Prahy přes Hradec Králové do Polska. Název města mohl vzniknout podle osady ležící v blízkosti brodů přes řeku Labe; cesta vedla „pode brody“. Nejstarší písemná zmínka o šlechtickém sídle je z roku 1223; v roce 1262 majetek připadl českému králi. Přemysl Otakar II. tu v následujících několika letech nechal vybudovat kamenný vodní hrad. Za vlády Jana Lucemburského bylo panství zastaveno, naposledy Hynkovi z Lichtenburka; po jeho smrti panství získala Hynkova dcera Eliška, manželka Bočka z Kunštátu. Pravnukem Bočka z Kunštátu pak byl Jiří z Poděbrad, pozdější husitský král. Jeho synové povýšili Poděbrady v roce 1472 na město. Královský hrad byl v průběhu let několikrát přestavován – nejprve na pevnost, později byl přebudován na renesanční zámek a následovaly i barokní úpravy.

Z původního hradu se zachovala válcová věž Hláska a také gotická kaple, do které se vstupuje po několika schodech z nádvoří. Uvnitř ale panuje stavební ruch – se začátkem turistické sezóny tu bude otevřen zrekonstruovaný památník krále Jiřího z Poděbrad s novou středověkou expozicí. Dnes se ale dovnitř nepodíváme, tak snad někdy příště.
Projdeme tedy zpátky na I. nádvoří a na náměstí. Ještě jednou kolem sochy krále Jiřího... Historie tu prolíná přítomností a je tak stále živá. Slavná minulost vytváří duch místa, vnímám génia loci, proto se mi zdá, že tu je tak krásně.

Poděbrady jsou ale také lázně; jejich historie se začala odvíjet v roce 1905, kdy byl na nádvoří zámku objeven minerální pramen. Dnes se tu léčí především nemoci srdce.
Na pěší zóně je pravý lázeňský klid. Na projití celé čtvrti nemáme dostatek času, ale chtěla bych dojít aspoň ke květinovým hodinám v lázeňském parku. Je to symbol poděbradských lázní – už od roku 1936. Ciferník má průměr 360 cm a vzorem kdysi byly podobné hodiny v německé Žitavě.
Mám štěstí, hodiny najdeme bez problémů, chvilku posedíme na lavičce v parku a pak se kolem růžově kvetoucích sakur vrátíme na náměstí.

Před zpáteční cestou ještě zamíříme k malé vodní elektrárně.

Po levém břehu Labe se vracíme zpátky do Nymburka. Jedeme po proudu řeky, tedy pořád mírné klesání. Cesta tak ubíhá líp, než jsme čekali.
K Nymburku přijíždíme podél zdymadla s výhledem na malou vodní elektrárnu. Přes Labe přejdeme po lávce pro pěší. Na druhém břehu máme na parkovišti auto; naložíme kola a sotva vyrazíme k domovu, začíná drobně pršet.

---

© Dana Plaňanská - 2014 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz