Leden 2014

Je zataženo a relativně teplo; 3 stupně na nulou. Po sněhu není ani památky, dokonce ani vítr nefouká, je tichý podvečer, jako stvořený pro pyrotechnické představení na ztemnělé obloze.
Jsme na našem obvyklém stanovišti, tentokrát v plném počtu. Ohňostroj začíná s malým zpožděním v 18:10 a jako každoročně, i letos jsem zaregistrovala jeden nový světelný efekt – přízemní gejzíry orientované do tří stran.
Oprávněně je novoroční ohňostroj jednou z nejnavštěvovanějších akcí v Turnově.

---

V Dobrovici je umístěno muzeum cukrovarnictví, lihovarnictví a řepařství. Už několik let se sem chystáme a dnes je právě ideální čas zavítat do muzea. Řepná kampaň ještě neskončila, potrvá ještě asi týden, ale prohlídky přímo v provozu se konají jen do konce roku. Nevadí, necelý rok si počkáme.

Ve 14. století tu stávala tvrz, která byla v polovině 16. století přebudována na zámek a budovy hospodářského zázemí. V roce 1831 nechal rod Thurn-Taxisů neobývaný zámek přestavět na cukrovar; postupně ho rozšířili a provozovali ho zhruba sto let (do roku 1923). Dalším vlastníkem se pak stala Ústecká rafinerie cukru. V novodobé historii je vlastníkem cukrovaru místní společnost Cukrovary TTD (zkratka symbolizuje Thurn-Taxis Dobrovice), od roku 2011 je většinovým podílníkem francouzská firma Tereos (sídlící na ostrově Réunion).

Při návštěvě muzea v úvodu shlédneme film, který nám přiblíží výrobu cukru a pak už procházíme expozicemi a posloucháme zajímavý a obsáhlý výklad paní průvodkyně. Historie výroby cukru z cukrové řepy je stará pouze nějakých 200 let, předtím se sladilo medem. Cukr se získával i z cukrové třtiny, k nám se dovážel, ale v době omezení jeho přísunu bylo vhodné spolehnout se na vlastní zdroje. Cukrové řepě se navíc v našich podmínkách dobře daří.
V historických budovách hospodářského dvora je umístěno množství exponátů spojených s výrobou cukru. Úžasné jsou modely zdejšího cukrovaru i lihovaru. Část cukrové řepy se využívá i v lihovarnictví, proto jsou oba provozy umístěny vedle sebe. Vše je doplněno informačními panely s texty. Zájemci se tu mohou dočíst spoustu zajímavostí o lidech, kteří vývoj v této oblasti posunuli o něco dál. Například to, že první kostkový cukr vyrobil v Dačicích na Moravě v roce 1840 Jakub Kryštof Rad; původně pro svou manželku, aby nemusela složitě porcovat velké cukrové homole.

Pozorným návštěvníkům muzea neunikne taková informace, že osivo cukrové řepy se pro strojní setí musí náležitě upravit. Původně kostrbatá semínka se obrousí do kulatého tvaru a obalí se výživnými látkami a obarví se. Každý dodavatel si totiž obarvuje osivo jinou barvou.
V budově bývalých stájí s krásnou klenbou je umístěna zemědělská expozice s ukázkami, jak se cukrová řepa pěstovala dřív a jakým způsobem se dobývala ze země. V bývalé stodole jsou umístěny stroje a předměty, které se dřív používaly při výrobě cukru a následné manipulaci s ním (třeba stroj na potisk krabiček kostkového cukru). Jsou tu i zařízení, která byla součástí lihovaru (například veliká káď, která úžasně voní po slivovici).

Z původního velkého množství cukrovarů jich u nás zůstalo jen 7, z toho 5 na Moravě a v Čechách jen Dobrovice a České Meziříčí. Cukrovar v Dobrovici je ale největší. Je také nejstarším fungujícím cukrovarem ve střední Evropě. Cukr se tu vyrábí už téměř 183 let.

První písemná zmínka o obci s tvrzí pochází z roku 1249. V roce 1558 Ferdinand I. na žádost Jindřicha z Valdštejna povýšil jeho tvrz na zámek a Dobrovici na město. Syn Jindřicha Hynek z Valdštejna udělil v roce 1612 městu různé výsady (například osvobodil měšťany od některých poplatků). Zámek vlastnili Valdštejnové a od roku 1831 pak Thurn-Taxisové. Vznik cukrovaru výrazně ovlivnil hospodářský růst města.

Uprostřed dlážděné části náměstí stojí fontána ve tvaru kostky cukru. V létě z ní stříká voda velkými oblouky a stéká po stěnách kostky. Dokonce může být doplněná i světelnými efekty. Teď je samozřejmě bez vody.
Je jasno, slunečno, asi 3 stupně nad nulou, ale pocitově se zdá mnohem větší zima. Konec procházení, je čas vrátit se.

Nedaleko Dobrovice leží v lesíku místo zvané Boží Voda. Vyvěrá tu pramen železité vody, která byla už v polovině 18. století považovaná za léčivou. Dokonce tu byly zřízeny malé lázně. Dnes je tu jen malá kaplička a nenápadné jezírko.

---

Je první lednový víkend. Už tradičně zařazujeme v neděli v podvečer výlet do Jičína. Celý den je zataženo, pár stupňů nad nulou; navečer dokonce drobně prší – fotit se v tom dost dobře nedá, ale v Jičíně na náměstí zjišťujeme, že nejsem sama, kdo měl podobný nápad vyfotit si svítící stromek.

Při cestě z Jičína ještě kraťoučká zastávka na náměstí v Hradišti. Stejně jako loni není po sněhu ani památky.

---

Při zimním nedostatku výletů nepohrdnu ani kraťoučkou cestou do města. Pod záminkou odnesení tříděného odpadu vyrazíme ven a od kontejneru se sklem pokračujeme na náměstí a podél hlavního tahu na Turnov zase zpátky.
Mnichovohradišťská radnice je umístěna ve středu náměstí; je to novorenesanční budova z roku 1893. V komplexu radnice je umístěn městský úřad, divadlo, obřadní síň a v připojeném domě i informační centrum. Budova pošty je o něco novější; spadá do pozdní secese.

---

Od začátku roku panuje vyloženě jarní počasí. Je to podivná zima. Včera se najednou začaly snášet sněhové vločky, nejdřív jen tak nenápadně, ale odpoledne už sněžilo celkem hustě. A vytrvale. Dnes ráno leží na zemi pořádná vrstva sněhu, 10, možná i 15 čísel. Zrovna dneska, když musíme už ráno do Liberce!
Králíka bereme s sebou na obhlídku příštího možného týdenního vzdělávacího útulku. Medvěd je pozván na pracovní i mimopracovní jednání a na kávu a já s ním.
Při zpáteční cestě na chvíli zastavíme u přehrady Harcov na kraťoučkou procházku po hrázi a po nábřeží. Sněhu je tu daleko míň než u nás v Hradišti, stěží jen polovina, ale i tak je to pro letošní zimu zatím nezvyklý pohled na bílou krajinu. Spící stromy, nábřeží zachumlané pod sněhem, jenom na hladině se prohání několik kachen. Takhle nějak má vypadat zima!

---

© Dana Plaňanská - 2014 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz