Český les 2013

Pobyt v Českém lese jsem plánovala už od loňska. Po přečtení knížky Jindřicha Šimona Baara Hanýžka a Martínek jsem se chtěla podívat, jak vypadá skutečné a současné Klenčí, s očekáváním, že tu najdu aspoň částečné stopy toho, o čem se v knize píše.
Kolegyně, která pochází přímo z Domažlic, a moc ráda se do těchto míst vrací, poskytla tipy, kam můžeme vyrazit, medvěd určil termín - jediný volný týden, kdy neměl naplánovanou žádnou pracovní akci - a sehnal ubytování (naprosto netuším, jak to dělá, ale opět se mu podařilo najít ubytování přesně podle našich představ - v klidném prostředí u moc milých lidí).
Naše drobné zvířectvo s námi nejede (mají přece školní povinnosti), zabaleno mám celkem rychle; velkou neznámou zůstává ale počasí, předpověď nevypadá nijak lákavě...

---

Odjíždíme přesně podle plánu v 6:00; je nečekaně chladno – ledový muž Servác stlačil teplotu na 6 stupňů. Celou cestu nás provází modré nebe, jenom před Plzní se na nebi objevuje pás husté oblačnosti. Od Švihova nás navigace vede po místních silničkách – cesty jsou to docela hrbolaté, ale krajina je tu nádherná.
Naše ubytování je v Nové Vsi u Kdyně; než se stačíme vybalit, začíná drobně pršet. Přece jen ale vyrazíme do Kdyně – do infocentra a trochu se projít po městě.

Celé odpoledne až do večera prší, navíc je zoufalá zima; výlet po okolí Kdyně odkládáme na zítřek (na Korábu je stejně v pondělí zavřeno).

---

Probouzím se brzy ráno, za oknem je neuvěřitelně modrá obloha. Po snídani už to tak krásně nevypadá, ale nevadí, občas mezi mraky vykoukne modré nebe a určitě je daleko tepleji než včera. Nejdůležitější ale je, že pršet dnes určitě nebude.
Autem dojedeme na místo kousek od Kdyně, schované v lesích. Místo se jmenuje Vejpřahy, protože se tu dříve vypřahala přípřež koňských potahů. Odtud jdeme pěšky ke zřícenině Nový Herštejn. Mají to být ruiny hradu, ale je to velmi obstojná zřícenina. Čtvercový hradní palác s okny a dvěma vchody, uprostřed strom rostoucí nakřivo, kolem paláce zachovalá obvodová zeď hradního opevnění. Hrad obejdeme kolem dokola a až na celkem velkou zimu je tu krásně.

Na informativní tabuli se dočteme, že hrad založili v první polovině 14. století páni z Herštejna, později se majiteli stává rod Velhartických (no jasně, jedním z nich byl i Bušek z Velhartic, společník Karla IV.). Ve druhé polovině 15. století tehdejší pán Jan Velhartický často vyjížděl na loupeže do sousedních Bavor. Bavoři si to samozřejmě nenechali líbit a v roce 1475 hrad dobyli a pobořili (vždyť si o to koledoval). Hrad byl obnoven, ale během pár desítek let se postupně změnil na zříceninu.

Vrátíme se zpátky do výchozího místa, z auta vyndáme kola a jedeme k rozhledně Koráb. Úzká asfaltka vede povětšinou lesem a až na jednu výjimku je stoupání celkem mírné. Turistická chata i rozhledna mají otevřeno od 11 hodin, do té doby stihneme sníst svačinu (vlastně je to spíš oběd) a pak už můžeme na rozhlednu.

Točité železné schodiště vede tubusem prosvětleným řadou oken. Uvnitř tubusu je 144 schodů a venku je ještě 22 schodů betonových. Nahoře je umístěna trojboká vyhlídková plošina. Voda na několika místech plošiny svědčí o včerejším vytrvalém dešti. Škoda že nejdou otvírat okna, fotit tedy musím přes sklo. Je nečekaně dobrá viditelnost, můžeme tak vidět německé pohoří Hoher Bogen, část Šumavy i Český les s nejvyšším vrcholem Čerchov.

Autem dojedeme do Kdyně, zaparkujeme kousek od náměstí, nakoupíme pečivo na zítřek, znovu vyndáme kola z auta a jedeme z města ven směrem k vrchu Rýzmberk. Čím výš stoupáme, tím zajímavější se otevírá pohled na město.

Zhruba půl kilometru pod hradem se k nám připojuje černo-bílý chundelatý pes. Vypadá, jako by se zaběhl nebo ztratil, a je očividně rád ve společnosti lidí. Chce aportovat klacíky a my pomalu začínáme přemýšlet, co s ním, aby za námi neběžel tak daleko, odkud by už cestu domů nenašel. Přejdeme po dřevěném můstku a mohutnou vstupní branou přicházíme na prostranství pod hradem. Je vidět, že tady to náš čtyřnohý průvodce dobře zná.
O hradu jsem si zjistila, že byl založen pravděpodobně rodem Drslaviců už před rokem 1279, tedy v době Přemysla Otakara II., k obraně zemské stezky vedoucí přes Všerubský průsmyk do bavorského Řezna. Hrad dostal jméno podle německého Riesenberg – Obří hora; byl několikrát přestavován, ale v 17. století už byl neobydlený a pustý. Život se sem částečně vrátil v polovině 19. století, kdy byla jedna z věží přeměněna na hranolovou rozhlednu a vybudována dřevěná restaurace.
Mimo sezónu je rozhledna uzavřena, turistické známky a pohledy si ale můžeme koupit po telefonické domluvě u pána z kiosku, který bydlí necelý kilometr od hradu.

Na zpáteční cestě běží pejsan samozřejmě s námi, ale jen do první vsi. Přiběhl ke své paničce, která byla právě venku, a zůstal sedět před domem, kde bydlí a ještě chvíli se za námi díval, jak odjíždíme.
Později jsme se od pána v kiosku dozvěděli, že takhle to dělá obvykle: kus pod hradem očekává turisty, doprovází je na hrad a pak se s nimi vrátí zpátky. Jenom na podzim je celý smutný, hlavu položenou na předních tlapkách a nemůže pochopit, proč na hrad nechodí žádní lidé.

Z Podzámčí jedeme směrem na Starý a Nový Dvůr, projíždíme nádhernou krajinou se žlutými řepkovými lány; podél silnice ještě kvetou jabloně. Přijedeme k Novodvorskému rybníku; cestička podél jeho břehu nás přivede až na silnici vedoucí k hlavnímu tahu z Domažlic do Kdyně.

Naše naplánovaná trasa vede přes Kout na Šumavě – tady jsem zaregistrovala budovy místního pivovaru. Pivovar byl založen v roce 1736 a je to architektonická nádhera. Dýchá z něj kouzlo dávných dob.
Počasí vypadá slibně, můžeme si dovolit trasu aktuálně mírně prodloužit přes Starec. Těsně před vsí zastavíme na příhodném místě s výhledem na Kdyni. Teď už sluníčko hřeje jako v létě. Všude kolem jsou kvetoucí řepková pole, doslova žlutá záplava. Tohle místo je nabité pozitivní energií, ani se mi odtud nechce.

Projíždíme kouzelnou krajinou plnou letního slunce; projedeme přes Prapořiště a za chvíli jsme ve Kdyni. Kola naložíme do auta, zajedeme pro domluvenou turistickou známku a zpátky do Nové Vsi.

Na okraji Nové Vsi stojí menší dřevěná vyhlídka. Rozhled je z ní přímo špičkový! Užívám si tepla podvečerních paprsků a pohledu na krajinu, která mi přijde tak známá.

Po návratu do našeho dočasného domova ještě není čas na odpočinek. Chceme využít hezké počasí do poslední chvíle. Stihneme ještě krátkou místní procházku na vrch Ráj. Cesta vede táhlým stoupáním k rozcestníku Na vyhlídce; výhled je odtud skutečně parádní. Po červené odbočíme do lesa a po chvíli jsme na samém vrchu Ráj. Stojí tu pomník Emila Tšídy, zakladatele Sokola na Kdyňsku, který zemřel v roce 1926. Rok po jeho smrti byl vybudován památník na jeho oblíbeném místě. Pomník byl v roce 1939 zničen a znovu vybudován byl až po sedmdesáti letech, v roce 2009.
Turista se tu opravdu může cítit jako v ráji – za celkem nenáročný výstup je odměněn překrásným rozhledem po českém pohraničí. Díky nečekaně dobré viditelnosti máme na dosah Všerubský průsmyk, část Šumavy i Český les. V Bavorsku vidíme nepřehlédnutelný orientační bod – kostel podobný tomu našemu na Všeni. Tohle je ale Eschlkam a pomalu začínáme plánovat, že jedna z našich cest povede až k němu.

S prodlužujícími se stíny je čas k návratu. Nádhernou krajinou jako z pohádky se vracíme zpět k Nové Vsi.

---

© Dana Plaňanská - 2013 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz