Březen 2012

---

Na dnešek mám naplánovanou služební cestu kousek za Plzeň. Tentokrát to není spojeno s turistikou, je to opravdická služební cesta s kolegou. Počasí se tváří nevlídně, je zataženo, místy poprchává. I tak si ale beru foťák s sebou a nějaké fotky ulovím za jízdy.

Z Horšovského Týna jsem toho moc neviděla; zapisuji si ho tak na seznam míst, kam se chci někdy v budoucnu vypravit za turistikou.

---

Podle předpovědi má koncem týdne přijít opravdové jaro. Nejdřív to tak zdaleka nevypadá, ale v pátek se počasí umoudřilo a nakonec předpověď vyšla do puntíku přesně. V sobotu je od rána nepřekonatelně modrá obloha... Pořád tomu nějak nemůžu uvěřit: ještě před měsícem tu bylo království zimy, sněhu a mrazu a teď se příroda pomalu ale jistě probouzí a na každém kroku je slyšet zpěv ptáků.
Jedeme na náš letošní první cyklovýlet – autem do Sobotky a na kolech pak po nedalekém okolí.
Z centra Sobotky jedeme směrem na Osek, kolem šestiboké dřevěné zvonice (z roku 1655), pak uhneme na silničku vedoucí mezi poli a s hezkým výhledem na Humprecht.

Napojíme se na hlavní tah vedoucí ke hradu Kost, jedeme kolem malého rybníka na soukromém pozemku a neodmyslitelná je i zastávka u bývalé Semtínské lípy. Kmen padlého stromu ponechaný napospas povětrnostním vlivům podléhá rychlému zániku. Zanedlouho se rozpadne úplně :-(.

Posilněni tatrankou se vydáme pro mě dosud neznámou cestou směrem k obci Libošovice. Z jarní krajiny zalité sluncem dýchá klid. V místech dobře skrytých před slunečními paprsky leží poslední zbytky sněhu. Jedeme přes Roveň, kolem vypuštěného rybníka; vyjedeme mírný kopec a najednou máme Trosky na dosah ruky (pravda, trošku jsem si je přizoomovala :-) ).

Zajedeme do Mladějova, vedle kostela sv.Jiljí stojí dřevěná zvonice (z roku 1793) a jen o kousek dál je místní zámeček – z něj ale není skoro nic vidět; je v soukromém vlastnictví, za plotem, schovaný za stromy. Zato rozhled po okolí je odtud parádní!

Místními silničkami jedeme do Zámostí a Samšiny. Tady zaznamenávám další dřevěnou zvonici (tato je z roku 1650); napojíme se na původní silnici vedoucí z Jičína a souběžně s novou rychlostní silnicí dojedeme až do Sobotky; přes náměstí, ke kostelu a zkratkou k autu.

---

Dnes to na žádný delší výlet nevypadá, ale protože je krásné počasí, bylo by škoda ho nevyužít; jsme v Jenišovicích, jdeme aspoň na krátkou procházku k lesu.
Jaro je tady v plné síle, na každém kroku je co obdivovat. Pod modrým nebem se příroda probouzí dvojnásob rychle. Kouzelné jsou i sluneční paprsky v loňských suchých listech.

Na lesní cestě chvíli pozorujeme slepýše, jak se vyhřívá na sluníčku. Slepýš křehký je u nás silně ohrožený druh, v téhle lokalitě se mu ale vždycky dařilo – vlhčí a světlé okraje lesů a přilehlé louky, to má rád. Pořídím pár fotek aniž bych ho vyplašila a necháme ho dál v klidu odpočívat.
Na zbytku cesty si ještě musíme užít vůni čerstvého jara a krásné výhledy.

---

Slunečné a teplé jarní dny trvají už víc než týden; zásadní problém – kam vyrazit – jsem vyřešila téměř geniálně: zopakujeme cestu, kterou jsme měli naplánovanou loni v létě, ale déšť nám ji z větší části překazil. Naším cílem budou Lužické hory.
Odjíždíme dopoledne, ať se zvládneme relativně včas vrátit. První zastávka je v České Kamenici; z města se vydáme po zelené směrem na Zámecký vrch. Už zdaleka je mezi bezlistými stromy vidět obvodové zdi hradního paláce. Kamenický hrad je někde označován jako Kamenice a někde jako Českokamenický hrad. Byl postaven v polovině 15.století a brzy byl opuštěn.

Uvnitř hradního paláce stojí novodobá vyhlídková věž. Její plošina nabízí úchvatný pohled do okolní krajiny, z níž zřetelně vystupují jednotlivé vrchy.
Při obhlídce dochovaných zbytků hradu zdoláme cestu vedoucí úzkou pěšinou po části obvodových hradeb a na relativně nepřístupné ploše spořádáme svačinu. Je tu hezky vyhřáté místečko; však se tu před námi zdržoval i nějaký zajíc, něco tu zanechal a potom si zapálil cigáro :-). Dá se tak soudit z toho, co tu leží...

Na nechráněných místech je značně větrno, zato rozhled je tu výstavní: Českou Kamenici máme jako na dlani. Za ní tvoří nepřehlédnutelnou dominantu Růžovský vrch. Možná další zajímavý tip na některý z příštích výletů.

Autem přejedeme do nedaleké obce Líska; odtud se vydáme na vrchol kopce Studenec (nebo také Studený vrch). Je mi naprosto jasné, proč se tak jmenuje – je tu mnohem chladněji a fouká tu ostrý a studený vítr. Luční a lesní cesta nestačila po zimě ještě pořádně vyschnout; na několika místech se dokonce krčí poslední zbytečky sněhu.
Rozhledna stojí v nadmořské výšce 736 m n.m., v roce 2009 byla zrekonstruována. Na vyhlídkovou plošinu vede 75 točitých schodů; zvláštností je, že na každém schodu je napsané jméno sponzora – rekonstrukce byla částečně financována z veřejné sbírky, kdy si každý účastník mohl koupit jeden schod.

Na informační tabuli nedaleko rozhledny se můžeme dočíst, že pro Lužické hory jsou charakteristická suťová pole, která se vyvinula na většině vrcholů. Vznikla mrazovým zvětráváním a rozpadem skalních masivů v době ledové. U jednoho suťového pole právě stojíme; opírá se sem slunce, nefouká tu a je tady kouzelně.

Další zastávka je nedaleko České Kamenice směrem na Kytlici. Těsně u silnice je vidět výrazná skála a u ní hájovna, no spíš je to rodinný domek nebo chalupa. O kousek dál odbočuje vlevo pěšina a vede vzhůru ke hradu.
Hrad vzniknul ve 14.století k ochraně obchodní stezky; do dnešní doby se dochovaly jen zbytky základových zdí. Zajímavá je i skalní vyhlídka na nejvyšším místě bývalého hradu... Nejvíc mě ale zaujala neznámá sladká a příjemná vůně v dolní části hradu. Právě kvete lýkovec, nenápadný keřík s větvičkami obalenými drobnými růžovo-fialovými kvítky. Keříků je tu víc, dole pod hradem jsou i docela vzrostlé – proto ta silná vůně.

Na zpáteční cestě autem jsme na chvíli zastavili v Zákupech, abych si mohla vyfotit úžasný morový sloup. Je to sousoší Nejsvětější Trojice, je vysoké 14 metrů a pochází z roku 1708. Mají tu také hezké starobylé náměstí a dobrou zmrzlinu.

---

Tentokrát jede na služební cestu můj medvěd a vezme mě s sebou. Nemůžu odmítnout, jedeme na mou milovanou Šumavu :-).
Odjíždíme ráno v pět, vyprovází nás jasné nebe poseté hvězdami a zpěv probouzejících se ptáků.
Z krajiny toho za tmy není moc vidět, navíc podřimuju, místy i spím. Bagetová zastávka před Prahou mě moc neprobrala, až kávová/čokoládová zastávka v Táboře. Nejdřív míříme za jedním obchodním partnerem do Českých Budějovic; do centra města jsme se ale vůbec nedostali, z průmyslové zóny jedeme rovnou směrem na Volary, kde má medvěd obchodní jednání.

Na náměstí ve Volarech jsem vysazena z auta a dál už je jen na mně, kterým směrem půjdu... Na první pohled mě zaujal kostel v horní části náměstí; zbytek prostranného náměstí už zdaleka tak architektonicky výrazný není.
Předem jsem si zjistila, že je tu několik značených naučných cest.

Jako první jsem si vybrala červený vycházkový okruh ke křížové cestě; sakrální objekty mě vždycky zajímaly...
A udělala jsem moc dobře! Trasa vede v místech bývalé Zlaté stezky, kudy se po staletí do Čech dopravovala sůl. Cesta je lemovaná dlouhou alejí a je to prý jedna z nejkrásnějších a nejpůsobivějších alejí Šumavy. Hned za městem se jde kolem hřbitova židovských žen, obětí pochodu smrti z posledních dnů druhé světové války.
Alej pokračuje druhou částí dál kolem kapličky u rozcestí; tohle místo je prý silně nabito pozitivní energií; snad proto se mi zdá tato část aleje naprosto úžasná. Staré rozložité duby a jasany jsou sice v tuhle roční dobu zatím bezlisté, ale na každém kroku pučí, voní a zpívá jaro.

Křížovou cestu tvoří čtrnáct zastavení; dvanáct z nich představují malé výklenkové kapličky ze šumavského dioritu (diorit je hrubozrnná magmatická hornina tmavé barvy), zbylá dvě jsou kříž a boží hrob. Na začátku křížové cesty stojí ještě jedna kaplička a za ní se krčí poslední zbytky sněhu. Křížová cesta se nachází na úbočí kopce Kamenáč; cesta mezi očíslovanými kapličkami vede klikatě jako entlovací steh. Část lesa je čerstvě vykácena, slunce se tu neúprosně opírá svými paprsky. Jednotlivá zastavení jsou tak ale hezky na dohled. K posledním třem zastavením vedou do strmého kopce zchátralé kamenné schody. Z nejvyššího místa křížové cesty, od kříže, se otvírá nádherný výhled do mírně zamlžené jarní šumavské krajiny.

Naučná stezka pokračuje ještě dál, na vrchol Kamenáče, kde je k vidění zřícenina hradu; tam už ale nepůjdu – dopředu nevím, kolik mám času, a chci si ještě prohlédnout historickou část města: volarské domky (někdy označované i jako tyrolské domky). Stejnou cestou, tedy alejí, se vracím zpátky do centra a užívám si to. Můžu nerušeně fotit jarní kvítky rostoucí podél cesty mezi stromy.
Těším se na další nová místa, která uvidím a kde se zastavíme, ale jedno vím jistě: moje okouzlení z cesty alejí dnes už nic nepřebije :-).

Další vycházkový okruh si vybírám zelený; na druhý pokus se mi daří trefit se do té správné ulice, kudy značení vede. Jdu kolem městského muzea; je to typický volarský dům (muzeum je ale otevřené až od května).
Volary jsou jedinou lokalitou u nás, kde jsou k vidění dřevěné domy v alpském stylu. Tyto stavby pochází z konce 18.století a tvoří nejstarší historickou část města; způsob výstavby sem byl přenesen tyrolskými chovateli dobytka – mohutné roubené domy s výrazně plochou střechou v sobě soustřeďují celé hospodářství.
Hned za městem se stávám součástí rozlehlých šumavských plání. Příroda probouzející se ze zimního spánku vyzařuje klid a neuvěřitelnou energii.
Aktuálně jsem si zelený okruh o dost zkrátila stopou vyjetou přes pole. Zpátky do města se vracím zase po zelené. Cesta vede přes návrší nad městem a to je místo, které rozhodně nechci minout.

Na závěr okružní cesty jsem si totiž nechala zajímavost: volarské menhiry. Menhir znamená dlouhý kámen – takových kamenů je tu celkem jedenáct; jsou rozmístěny do kruhu podle postavení slunce při letním a zimním slunovratu. Keltskou mystiku tu ale nehledejte: menhiry sem byly umístěny v dubnu 2007; jsou ale autentické, staré několik tisíc let. Ve svém původním umístění, v Krušných horách, byly součástí většího celku, rondelu, a patřily opravdu do keltské doby. V posledních desetiletích kameny při scelování políček postupně mizely, definitivní konec rondelu způsobila výstavba silnice. Parta nadšenců přemístila kameny do Volar; pradávná energie menhirů je tak zapojena do krajiny a dotváří její magickou energetickou sílu.
Odtud už je to do centra Volar jen kousíček... Projdu kolem starých dřevěných domů, kolem barokního kostela svaté Kateřiny (z konce 17.století) s půdorysem ve tvaru kříže a na náměstí jsem právě včas: medvěd má hotovo, koupíme turistickou známku a míříme za dalšími turistickými cíli.

Při našich předchozích návštěvách Šumavy mě zaujal krytý dřevěný most přes Vltavu u vesnice s kouzelným jménem Lenora. Teď máme příležitost zastavit se tu a projít se na druhý břeh. Most pochází z roku 1870, je označen jako technická památka; nazývá se též rechle (z němčiny: der Rechen=hrábě), protože sloužil k zachycování plaveného dřeva.
Uvnitř mostu táhne chladný vzduch všemi škvírami, ale krásně to tu voní starým dřevem. Pod námi teče vltavský přítok Teplá Vltava; na slunci se leskne tisíci jiskřičkami. Překvapuje mě šíře vodního toku.

Mezi Volary a Lenorou leží místo zvané Soumarský most. V dávných dobách tudy vedla Zlatá stezka (ve středověku nazývaná solná cesta) a karavany se soumary se tu brodily přes řeku. Na hřbetech koní nebo oslů se tudy do Čech dovážela sůl a později i zlato, drahé látky a koření a brod byl nahrazen dřevěným mostem.
V současnosti tu během sezóny bývá vodácké tábořiště a kemp, ale v tuhle chvíli je tu pusto a prázdno. Na konci května se chystá zpřístupnění naučné stezky Soumarské rašeliniště a otevření dřevěné rozhledny. Zatím ale leží na lesních cestách pořádná vrstva zledovatělého sněhu. Na takový terén nemáme příslušné obutí. Projdeme se tedy alespoň v místech tábořiště, které je obklopeno meandry Teplé Vltavy. Na volném prostranství se vyhříváme v teple jarních paprsků. Je tu až neskutečně krásně!

Na zpáteční cestě jsme naplánovali zastávky na dvou místech, které mají jedno společné: jsou součástí komplexu vodních děl na Vltavě.
Vodní nádrž Orlík byla dokončena v roce 1962, její délka je 68 kilometrů, maximální hloubka 74 metrů. Důležitou součástí díla je vodní elektrárna. Nádrž získala jméno podle zámku, který byl vybudován na strmé skále nad hlubokým údolím a dnes se nachází téměř v těsné blízkosti vodní plochy. Nejstarší zmínka o tomto místě je z poloviny 13. století, kdy tu stával dřevěný hrádek, který fungoval jako celnice na řece Vltavě. Původně patřil ke královskému majetku, později se jeho majitelé často měnili, pár let byl majitelem i Hynčík Pluh z Rabštejna (pozdější oblíbenec Václava IV.). Dnes je Orlík ve vlastnictví rodu Schwarzenberků.

Cestičkou v zámecké zahradě procházíme těsně podél obvodových zdí zámku. Na severní straně se otvírá pohled na členitou vodní plochu Orlické přehrady; v tuhle chvíli je její hladina o mnoho níž než obvykle, už několik dní probíhá její postupné napouštění. Na nádvoří probíhají nějaké stavební úpravy; pravděpodobně termínované blížícím se začátkem turistické sezóny. Okolí zámku je upraveno do podoby anglického parku. Všechno rostlinstvo se teprve pomalu probouzí ze zimního spánku, kdo ale nespí, je pravý zámecký páv s modrou korunkou.

Jen kousek popojedeme a zastavíme se u objektu vysoké technické zajímavosti. Je jím Žďákovský most – jednoobloukový ocelový most se silniční dopravou. Byl dokončen v roce 1967 a v té době byl považován za technický div světa. Je dlouhý přes půl kilometru, hlavní oblouk má rozpětí 330 metrů a silnice vede ve výšce 50 metrů nad vodní hladinou. Překlenuje Orlickou přehradní nádrž a jméno má podle nedaleké osady zaniklé při napouštění vodní nádrže.

Druhým místem Vltavské kaskády je Kamýk nad Vltavou. K přehradní nádrži ale tentokrát nejdeme; posledním dnešním cílem je královský hrad Kamýk. Hrad (nazývaný i Vrškamýk) založil v první polovině 13.století Václav I., dokončil jej jeho syn Přemysl Otakar II. Hrad byl sídlem královského lovčího, ale již za vlády Jana Lucemburského byl tento úřad přesunutý na Dobříš a Kamýk byl zastavován různým rodům (Rožmberkům, Lobkovicům a Pernštejnům), v 16. století byl prodán Lobkovicům a nadále postupně chátral.

Hrad se skládal ze dvou částí, v přední části byla dlouhá rozměrná budova na pravé straně, kolem nádvoří byly obytné budovy. Zadní část hradu byla patrová (podle dochovaných otisků dvou místností). Stavební podoba hradu kopírovala terén, ve kterém je hrad umístěn – celá stavba měla úzký protáhlý tvar.

Je to prastaré místo, spojené s Přemyslovci; nejstarší písemná zmínka je z roku 1186, kdy tu pobýval kníže Bedřich s loveckou družinou. Král Václav I. tu byl několikrát v letech 1236-47 a v období 1264-75 tu dokonce často pobýval sám Přemysl Otakar II. V době Karla IV., po vybudování Karlštejna, se královský zájem přesunul do nového místa.
Před dvěma lety tu byly dokončeny archeologické a konzervační práce a na louce pod hradem byl vybudován volnočasový areál, kterému vévodí dřevěná vyhlídková věž. Je ale pozdě odpoledne, už je zavřená, tak snad někdy příště. Přehradní nádrž jsme viděli z auta a na shánění turistické známky už nemáme čas ani síly.

---

© Dana Plaňanská - 2012 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz