Šumava 2011

Od loňska nám zbyly nějaké turistické restíky... Je víc než jasné, kam pojedeme na první část naší dovolené :-).
Ubytování máme domluvené stejně jako loni, na pěkná místa se člověk rád vrací.
Mám vybraných několik turistických tipů, medvěd naplánuje cyklistické trasy. Jedeme opět všichni čtyři, kola si bereme také. Teď už zbývá zařídit jenom počasí; zatím to nijak slavně nevypadá. V sobotu má být polojasno a přeháňky, v neděli zataženo a déšť a od pondělí se to má vylepšovat.

---

Podle plánu odjíždíme před devátou. Počasí se tváří neutrálně, je polojasno, větrno, ale neprší. Dokonce není ani tak velký provoz, jak by se dalo čekat vzhledem k tomu, že je začátek prázdnin.
První zastávku máme plánovanou zhruba v polovině cesty. Je to rozhledna Veselý vrch u Mokrska. Auto necháme kousek pod vrcholem a po lesní značené cestě stoupáme k rozhledně. Na okraji lesa se s tučňákem a s králíkem napaseme malin a za chvíli už mezi stromy vidíme železnou konstrukci rozhledny.
Je to vlastně telekomunikační sloup a stojí tu od roku 1999. Nahoru vede 137 schodů a i když se nad námi zrovna prohánějí dešťové mraky, rozhled je odtud parádní. Vidíme lány dozrávajícího obilí i meandr Vltavy.

Fouká tu silný vítr; králík se raději rychle vrací do bezpečných míst na zem; dokonce začíná i mírně krápat.
Cestou k autu si nasbíráme borůvky a maliny a také pozorujeme pro nás neznámé tmavé motýlky.

Čeká nás druhá polovina cesty; u Příbrami se začínají tvořit kolony, které jen zvolna popojíždějí, ale dál už se zase jede plynule. Od Strakonic už jedeme po místních silnicích, projeli jsme i krátkou dešťovou přeháňkou. V obci Čestice nás čeká druhá dnešní rozhledna. Stojí na mírném kopečku za vsí, ale nejdřív musíme překonat elektrický ohradník. K vyhlídkové plošině vede jenom 35 schodů, rozhlížet se můžeme jen po nedalekém okolí. Nepříjemně tu fouká a zase ty drobné dešťové kapky!
Obec má svoji turistickou známku s rozhlednou, v obchodě ale mají odpoledne zavřeno, tak ji budeme muset sehnat jinak.

Jen o pár kilometrů dál máme další rozhlednu – Hoslovice. Jdeme kolem chrpového pole, pak lesíkem, kde si tučňák s králíkem dali cvičnou šiškovou bojovou hru :-). Rozhledna vypadá podobně jako ta dnes první navštívená, jenom je o něco vyšší – má 152 schodů a další 4 na plošinu k rozhledně.
Shora je dnes nejlepší výhled, kolem zlátne obilí; neprší, zato fouká tak, že tučňák chce odletět a je ve svém živlu; králík ale po nezbytném zdolání nejvyššího místa rozhlednu dobrovolně opouští. Mraky se roztrhaly a začíná svítí sluníčko.

Na druhém konci vesnice je středověký vodní mlýn; vede k němu jenom pěší cesta, necelý kilometr klidným údolím. K vidění je tu celý areál – v hlavní obytné budově je mlýn poháněný vodním kolem; podle obrázku, který jsme dostali u pokladny, zjistíme jak se jmenovaly jednotlivé součásti a k čemu sloužily. Ve stejné budově je i hlavní obytná místnost, velká světnice sloužila jako kuchyň, jídelna i ložnice. V patře pak byla ještě druhá místnost se dvěma postelemi, skříněmi a se šicím strojem značky Singer. Mlýn sice pochází ze středověku, ale ze všech míst na mě dýchá atmosféra z časů našich babiček; všechny ty věci mají vůně, které znám ze svého dětství.

Venku si prohlédneme hospodářská stavení; tučňáka zaujala došková střecha a taky expozice ve stodole – vysvětluju, jak vlastně fungoval pohrabáč... Je čas vrátit se do reality, čeká nás ještě kus cesty.

Po příjezdu do Kvildy nejdřív krátká procházka do pekárny a do obchodu (ač svítí slunce, je tu jen necelých 13 stupňů); pak ubytování a rychlá večeře.

---

Od rána vytrvale prší, je zataženo všude kolem a hned tak se to asi nezmění. Naplánovali jsme si tedy oddechový den a volný čas trávíme každý po svém, ve společnosti elektronických kamarádů :-).

---

Ráno sice ještě drobně prší, ale před jedenáctou nastává obrat. Nebe se vyjasnilo a mezi mraky se začíná prodírat slunce. Rychle se sbalíme a vyrážíme na první cyklovýlet. Projedeme Kvildou plnou turistů a čeká nás špičkový sjezd směrem na Borová Lada. Před sebou máme krásné šumavské výhledy, všude kolem jehličnaté lesy, šumění tekoucí vody a šumavský vzduch.
Máme naplánovaný okruh kolem slatí: Borová Lada – Nový Svět – Šindlov – Nové Hutě – Svinná Lada.

Nejdřív mírné stoupání s hezkými výhledy, z Nových Hutí pak pozvolné klesání se slatěmi po levé ruce. Je to nenápadná a klidná krajina, tichá a kouzelná.

Od Svinných Lad už jedeme po hlavní silnici; pěkně do kopce ke Kvildě. Počasí se nečekaně umoudřilo: z modré oblohy se usmívá sluníčko a jen občas přeběhne mrak.

Drobnou zvěř už necháme na chatě a my dospěláci pojedeme na druhou etapu, ale až po drobné dešťové přeháňce. Jedeme k pramenům Vltavy (stejně jako loni), nenáročnou a pohodovou cestou. V jednu chvíli začíná krápat, ale mrak se nám nakonec vyhnul. To už máme na dohled mrtvý les – suché stromy, často popadané na zem a nechané tak. V lese je asfaltka pokrytá jehličím, kolem cesty vidíme nedávný zásah člověka – torza stromů; kmeny uříznuté nízko u země, o něco dál tak ve třech-čtyřech metrech.
Jaké je naše překvapení, když zjišťujeme, že vstup na dřevěné schodiště vedoucí k novému prameni Vltavy je z technických důvodů uzavřen. Popojedeme tedy ke starému prameni. Kulatá studánka je daleko hezčí než nový pramen, tady je krásně vidět, jak mohutnými bublinami vyvěrá voda ze země. Dřevěná socha víly s klíčem v rukách symbolizuje řeku Vltavu, matku řek.

Na zpáteční cestě odbočíme do prudkého kopce k Holubí skále a napojíme se na hladkou asfaltku, která vede z Bučiny; do Kvildy je to dlouhý, táhlý a parádní sjezd.

---

Ráno je opět deštivo a mlhavo. Až po obědě se začíná nebe vyjasňovat. Návštěvu místního muzea máme zatím ještě v zásobě turistických tipů a raději jedeme na cyklovýlet ve dvou; králíka s tučňákem necháme v jejich virtuálním světě.

Jedeme směrem na Horskou Kvildu; první zastávka je na Jezerní slati. Začalo drobně poprchávat, provokuju, že se vrátíme, ale ve skutečnosti nás to přece nemůže odradit.
Dál jedeme směrem na Churáňov; dlouhé stoupání do mírného kopečka – aspoň nám není zima. U rozcestníku Pláně odbočíme na zelenou. Podél cesty tu kvetou modro-fialové vlčince. Na listech se jim třpytí veliké kapky vody.

Znovu začíná drobně ale vydatně pršet. Na chvíli se schováme pod přístřeškem u lanovky na vrcholu sjezdovky Kobyla. Odtud už jedeme pěkně z kopečka až na Churáňov. Míjíme hotel Olympia a jedeme k bistru Pod stadionem. Tady si koupíme TZ a pohledy, prohlédneme si zimní areál a popojedeme ještě kousek dál, až k původním churáňovským domkům a jedeme zase zpátky.

Mlha zhoustla, je nevlídno a sychravo, výhledy skoro nulové. Po silnici sjíždíme k Zadovu. Najednou se mlha rozplynula a před námi se otvírají nádherné výhledy na horskou část Šumavy. Zaregistrovala jsem penzion Kateřiny Neumannové a pak už nás čeká dlouhý sjezd.
Zadov je centrem zimních sportů, teď v deštivém létě je tu celkem pusto a prázdno. Na chvíli zastavujeme v místě s výhledem na lanovku, ještě další sjezd, pak výhledy na panorama Šumavy a pak už nás čeká dlouhé stoupání po žluté.

Jednotvárnost stoupání po lesní silnici přerušujeme odbočkou k jezírku U Kyzu. Malé jezírko leží jen kousek od silnice, je ale dokonale skryté před zraky projíždějících turistů. Vzniklo zatopením jámy po dolování křemene pro sklářské hutě. Je tu klid a úžasné ticho.
Dál už následuje jen mírné stoupání; na Pláních se dnešní trasa uzavřela do okruhu. Poslední dva kilometry do Kvildy na nás čeká špičkový sjezd; najednou vylezlo i slunce a snaží se vynahradit, co dneska zameškalo. Okolní lesy jsou hned krásně barevné. Horské počasí ukazuje svou proměnlivou tvář: z původně deštivého a mlhavého výletu se stal výlet ryze letní a sluncem prozářený.

Navečer z okna pozorujeme, jak se od potoka natáhla přízemní mlha; snad je to předzvěst zítřejšího krásně modrého dne.

---

Ráno nás jasné nebe nenechává na pochybách, že bude správný letní den. Zařazujeme nejnáročnější trasu tohoto týdne: zdoláme Polední horu a ještě máme v plánu druhý okruh k jezeru Laka (to ale zatím kluci nevědí).
Autem se přesuneme na parkoviště k obci Prášily a dál pokračujeme na kolech. Z východiště pěších a lyžařských tras se vydáme k rozhledně Poledník. Cesta vypadá docela přijatelně – asfaltka a jen mírné stoupání.
U rozcestníku Liščí díry odbočíme z hlavní trasy směrem k Prášilskému jezeru. Je to jen kilometr, to si přece nemůžeme nechat ujít :-). Poslední kus cesty už musíme pěšky, přes kameny a balvany nahoru, k jezeru.

Prášilské jezero je jedno z pěti ledovcových jezírek u nás, leží v nadmořské výšce 1080 metrů, jeho průměrná hloubka je asi 7 metrů, maximální kolem 15 metrů. S necelými 4 ha plochy patří k těm menším, ale i tak mě překvapuje jeho rozloha. Z jezera odtéká voda Jezerním potokem do říčky Křemelné. Temná vodní plocha je sevřená zalesněnými svahy, po hladině se prohánějí barevné kachny, svítí sluníčko a je tu spousta lidí, až moc.
Rychlý sjezd dolů zpátky k rozcestníku a dál po červené k rozhledně Poledník.

Mírné stoupání se místy mění na prudké – ještě že tudy nepojedeme zpátky! Štěrková cesta nenápadně přechází v kamenitou; poslední úsek z 5 km dlouhé cesty je značně úmorný. Těsně před dosažením vrcholu vidíme na každém kroku důsledky orkánu Kyrill, který zde řádil v lednu roku 2007.
Za chvíli už vidíme rozhlednu, vypadá hodně zajímavě; jenom kdyby tu nebyly ty davy lidí! Betonové schodiště uvnitř rozhledny je jasným příznakem, že to býval vojenský objekt. V laminátové nástavbě v horní části rozhledny je výstavka připomínající nedávnou minulost, kdy tu vojáci strážili západní hranici a sledovali radiový provoz za hranicí. Tučňák chvíli nemůže pochopit, proč je tu umístěný ostnatý drát s nápisem „Zákaz vstupu“… Až nahoru na venkovní ochoz vedou dřevěné schody připomínající žebřík, po nich už králík odmítnul jít :-). Dokonce čekáme frontu než se dostaneme nahoru a dovnitř.

Na ochozu ale moc lidí není, aspoň máme nerušený výhled. Dobře je vidět okolní mrtvý les s popadanými stromy.
Po návratu z ochozu si prohlédneme umístěné expozice. Nejsem si jistá, nakolik si moje mláďata dokážou přestavit tehdejší podmínky, ale heslo té doby: „Pozor, nepřítel naslouchá!“ je heslem dne.

V okolí rozhledny je to samý cyklista, samý turista. Rychle pryč odsud! Tentokrát pojedeme kus po zelené... Vzápětí se přehnala kratičká dešťová přeháňka. Ti rychlejší si stačili včas oblíknout bundy a na chvíli se schováme v blízkém lesíku. Během chvíle je po dešti, modré nebe, občas bílé mráčky.

Uhýbáme na modrou; po hladké asfaltce se z kopečka jede jedna radost. Obzvlášť jeden úsek cesty, kdy se křivka klesání pěkně zalamuje, nás přesvědčil o správné volbě směru naší cesty; tenhle kopec vypadá zezdola celkem hrůzostrašně!
Pozvolným příjemným klesáním tentokrát po žluté (se zastávkou na servisní zásah do tučňákových brzd) dojedeme až na parkoviště; trochu se najíme a čeká mě rozhodující úkol dne: přesvědčit naše drobné zvířectvo, že si dáme ještě jeden okruh (k jezeru Laka přece musíme, když jsme si koupili TZ). Nakonec mi to nedalo ani moc práce, oba souhlasí – to ale ještě netuší, co je čeká.

Jedeme k Prášilům, pak novou cyklostezkou kousek do kopce a pak dlouhý překrásný sjezd. Úžasné – kvetoucí louky krásně voní, 3D prostor se plynule pohybuje podle jízdy, prostě nádhera. Přejedeme přes silnici, ještě kousek po cyklostezce a pak stoupání, jedeme po žluté, pořád do kopce, občas jdeme a kluci už moc nemůžou. Králíkovi poskytuju morální podporu...
U Staré Hůrky se napojujeme na modrou; cesta je snad nekonečná... ještě 2,5 km…, ještě kousek… když už jsme 150 metrů od jezera, přišel déšť, ba dokonce slejvák. Schováme se pod nejbližšími stromy a pak přeběhneme (společně s několika dalšími turisty) k terénní stanici, k dřevěnému srubu. Tady spořádáme poslední zásoby a čekáme asi půl hodiny, než to přejde.

Konečně jdeme až k jezeru, hezké, ale jak ještě trochu prší, je tmavé a netváří se moc fotogenicky. Je nejmenší a nejvýše položené z šumavských ledovcových jezer. Leží ve výšce 1096 m n.m., jeho plocha je necelé 3 ha a největší hloubka skoro 4 metry. Vodu do něj přivádějí dva potoky a odvádí Jezerní potok, který se vlévá do říčky Křemelné a dál do Otavy.

Zpáteční cestu jsme měli naplánovanou po červené; kvůli hnízdění tetřeva bude až do 15.7. uzavřená. Musíme tedy zpátky stejnou cestou jako sem; je to sice dál, než byl původní plán, zato povětšinou z kopce; 12 kilometrů projedeme během chviličky. Už zase svítí slunce. Úžasný dlouhý sjezd mezi loukami plně vyvažuje nekonečnou a úmornou cestu k jezeru. Poslední úsek cyklostezky k Prášilům je mírně do kopce; kluky už pošleme k autu a my s medvědem ještě zajedeme do malé vesničky Prášily.
Naše auto zůstalo na parkovišti jako poslední (aspoň ho kluci nemuseli moc hledat). Je půl osmé, kola na střechu auta a známou trasou Srní – Rokyta – Modrava – Filipova Huť – Kvilda jedeme zpátky na chatu.

Příjezd je jako pode plánu, přesně v osm (tedy ve 20:00), na kolech jsme ujeli 42 kilometrů – pro naši zvěř je to letošní rekord. Na zítřek už slibujeme jen průměrnou délku tratě :-).
Navečer se zase natáhla od lesíka přízemní mlha – zase by mohlo být zítra hezky; tak snad nám to Německo vyjde.

---

© Dana Plaňanská - 2011 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz