Slovensko 2011

Na konec března jsem měla naplánovanou služební cestu na Slovensko; původně na dva dny, ale o jeden den si to prodloužíme a zpestříme několika turistickými cili. Medvídě dělá řidiče a drobné zvířectvo necháme k jejich plné spokojenosti tři dny bez dozoru.
Líp jsme si to naplánovat nemohli: počasí je jako na objednávku: jasno a modro. Na to, že je konec března, je až nezvykle teplo :-).
Nejmíň týden dopředu jsem si podle internetu připravila nějaké turistické tipy (které budou při cestě a budou volně přístupné, protože ještě nezačala turistická sezóna) a neskutečně se těším...

---

Vyrážíme brzy ráno, tak brzy, že mi nestačilo dojít, že nějaká noc vůbec byla. Cestou to trochu dospávám; stejně nemůžu fotit, protože je všude tma. Rozhodně si ale nenechám ujít okamžik, kdy se nad obzor vyhoupnul oranžový srpek měsíce. O pár hodin a spousty kilometrů později vykouklo z červánků pomerančové slunce. To už máme jen kousek na hranice. Projíždíme přes hraniční přechod Makov a nikde ani jeden celník :-).
V kopcovitém terénu prvních kilometrů slovenského území nás překvapují zbytky sněhu, ale jsou to jen takové výjimky, jinak už krajina vypadá docela jarně.

V půl deváté ráno zastavujeme v Hričovském Podhradí (na trase mezi Bytčou a Žilinou) a vydáváme se na první cestu za slovenskými hrady. Jdeme po červené a ke hradu to máme necelou hodinku cesty. Hned za vsí stoupáme do kopce, pak kus po louce a hodně zajímavá je i cesta holým listnatým lesem prozářeným ranním sluncem.

Zanedlouho přicházíme ke hradu; jsme 490 metrů nad mořem. Hrad Hričov byl založen v polovině 13. století, ale hradní skála byla osídlená už v pravěku... Je tu přímo kouzelně: sluneční paprsky měkce hladí, zpívají ptáci, dokonce tu rostou a kvetou koniklece...

...a nejsou tu žádní turisté; jak taky jinak, v úterý dopoledne a mimo sezónu :-). Na chvíli je hrad jenom náš. Projdeme se pozůstatky čtyř hradních paláců a ještě chvíli se tu můžeme zdržet na krátký oběd.
Hričov mě doslova okouzlil; ani se mi odsud nechce :-).

Zpátky ubíhá cesta mnohem rychleji. Ještě se stavíme na obecním úřadě; od velmi milé paní získáme pohled a také potvrzení informace, že Hričov svou turistickou známku nemá. Škoda, jsem přesvědčená, že by si ji zasloužil. Hrad je sice v mírně chátrajícím stavu se vstupem na vlastní nebezpečí, ale i tady se už začínají provádět konzervační práce – podobně jako na nedalekém hradu Lietava (ten máme v plánu zahrnutý taky).

Naše druhá zastávka je kousek za Žilinou – u hradu Strečno. Nedávno byl rekonstruován a jeho dobývání je teď velmi snadné. Od silnice stoupáme po schodech a dál až ke hradu vede cesta dlážděná kameny.
Hrad pochází ze 13. století a chránil brod přes řeku Váh. Po opravě vypadá velice zachovale, chybí mu ale romantika zřícenin; uznávám, že sklo v oknech středověké pevnosti a gotického hradu vypadá poněkud zvláštně...
Dovnitř se však nedostaneme – turistická sezóna začíná až za tři dny. Nedá se nic dělat, cestu zpátky k autu si aspoň trochu prodloužíme mírnou oklikou.

Čeká nás ještě kus cesty na trase Martin – Ružomberok – Liptovský Mikuláš a dál už po dálnici směrem na Poprad.

Po levé ruce máme zasněžené vrcholy Vysokých Tater. Vypadají naprosto neskutečně: široko-daleko jen mírně zvlněná krajina s jarní přírodou a vzápětí strmé kopce tatranských vrcholů a na nich sníh... Jako by byly přidané dodatečně, jako dokreslené kulisy ve virtuálním světě...
Neodoláme krátké zastávce na okraji Štrby; aspoň na chvíli se můžeme pokochat úžasným výtvorem přírody. V tomhle případě máme výhled protnutý nedávno postavenou dálnicí, výtvorem člověka.

Před druhou hodinou jsme ve Spišské Nové Vsi, přesněji v obci Smižany, kde máme zajištěno ubytování v penziónu Franmark. Nejdřív sepíšeme potřebné formality a pak nás usměvavá a ochotná paní ubytuje; jsme mile překvapeni hezkým prostředím. V celém penziónu jsme úplně sami, jen večer mají přijet ještě dva pánové (též služebně). Pokoj jsem vybrala v prvním patře, je nově zařízený, všude čisto a útulno. Paráda. Nic moc ale nevybalujeme a jedeme zase dál. Naplánovali jsme si totiž ještě jeden hrad.

Jedeme směrem na Spišské Vlachy. Do paměti se mi vryla obec Bystrany – projíždíme totiž pravým cikánským ghetem.
Kousek za obcí Spišské Podhradie se objevuje známá silueta hradu. Zaparkujeme na téměř prázdném parkovišti a dál jdeme pěšky.
Z bezprostřední blízkosti působí hrad ohromujícím dojmem; úžasné je i to, jak tvar zdí přesně kopíruje zvlněný tvar skály.

Spišský hrad stojí na vápencové skále, 634 metrů nad mořem. Nejstarší písemná zmínka o něm je z roku 1209. S rozlohou 4 hektary je to největší hrad ve střední Evropě. Byl mnohokrát přestavován a postupně rozšiřován, ale nakonec byl opuštěn... třeba i z důvodu, že v celém areálu není zdroj vody.

V březnu je hrad otevřen jen do 15:00; nestihli jsme to o půl hodiny :-(. Tak si aspoň obejdeme část hradu těsně pod hradbami... Je to hodně zvláštní pocit být takhle blízko historii... docela silný zážitek.

Je čas vrátit se. Tentokrát jedeme směrem na Levoču; z téhle strany je hrad hezky osvícený zapadajícím sluncem. V Levoči si nakoupíme nějaké pečivo, ale na procházku městem už nezbývá čas ani síla :-).
Rychle do našeho ubytování, vyřídit důležité e-maily a načerpat energii na zítřejší den.

---

V osm ráno už jsem ve Spišské Nové Vsi ve firmě u našich zákazníků... Konzultace k analýze příštího úkolu proběhla úspěšně a v půl třetí máme hotovo. Medvídě si mě vyzvedlo a s mezipřistáním v penziónu pokračujeme o pár kilometrů dál. Z Českého ráje teď míříme do ráje Slovenského :-).
Auto necháme v turistickém a rekreačním centru Čingov. V tuhle chvíli ale doslova zeje prázdnotou. Chatky jsou zavřené a na nedaleké louce je vidět, že tu ještě před pár dny ležel sníh. Zabočíme do lesa a brzy jdeme po okraji strmé stráně; po levé ruce kdesi dole teče říčka Hornád. Kameny a kořeny vyčuhující z cesty jsou dohladka vyleštěné – jasná známka toho, že tudy ročně projde velké množství turistů.
Vyhlídka v blízkosti skalních útvarů Jehla a Kazatelna nabízí krásné výhledy na hluboké údolí Hornádu.

Strmé stráně a temné lesy vypadají proti slunci zvláštně, až mysticky... Během pár minut už vidíme Tomášovský výhled. Zdálky vypadá zajímavě, zblízka je ještě zajímavější, když člověk stojí na okraji téměř kolmého srázu a vnímá nespoutaný prostor. Raději se držím v uctivé vzdálenosti :-).
Jsme 650 metrů nad mořem; skalní stěna je přes 200 metrů dlouhá a asi 30 metrů vysoká. Jsou vidět i Vysoké Tatry. Zvláštní ale je, že dosud bylo skoro bezvětří a teď najednou vane dost silný a studený vítr.

Moc dlouho se tu nezdržujeme, ještě poslední foto a rychle zpátky.
Vítr se zase uklidnil a dlouhé podvečerní slunce krásně ozařuje protější stráně. Z Čingova je to na Soví skálu slabou půlhodinu chůze, do západu slunce to ještě stihneme.

Přejdeme po můstku přes Hornád a cesta dál se vine docela nenápadně mezi chatkami, pak přes rozbahněnou louku a nakonec prudké stoupání lesem. Odměnou nám je nečekaně krásné místo nabité slunečními paprsky, s výhledem do potemnělé krajiny s neuvěřitelnou siluetou Vysokých Tater na obzoru.

Ze Slovenského ráje jsme viděli aspoň maličkou část. Za trochu námahy (obzvlášť při závěrečném výstupu na Soví skálu) to rozhodně stálo. Pozitivní je, že dnes bylo ještě tepleji než včera.
V našem dočasném domově si připravíme rychlou večeři, prověříme spojení se světem a naplánujeme zítřejší zastávky.

---

Po snídani zabalíme poslední zbytky a po osmé hodině odjíždíme. Jen co opustíme Smižany, nabídne se nám úžasný pohled na Vysoké Tatry a tento pohled nás provází pěkný kus cesty. Za jízdy můžu nerušeně fotit; zasněžené Tatry teď mám po pravé straně, to je výhoda :-).

Přála jsem si navštívit aspoň jednu slovenskou rozhlednu; jeden tip poblíž naší trasy jsem našla. Rozhledna Pavčina Lehota patří stejnojmenné obci nedaleko Liptovkého Mikuláše. Vyhlídková věž stojí kousek od sjezdovky; na druhý pokus se nám daří najít cestu ke kopci, který do dálky září vrstvou sněhu. Tady se určitě ještě nedávno lyžovalo. Dřevěná stavba překvapivě nestojí na vrcholu, ale mírně splývá s lesíkem na úbočí kopce.

Rozhledna byla zpřístupněna v roce 2007; no rozhledna... spíš je to takový lepší posed :-), ale výhled je z ní nečekaně hezký: blízký lesík na svahu kopce, rozlehlé louky v barvě zbytků loňské trávy, na severní straně na obzoru vrcholy Západních Tater a téměř kruhový výhled uzavírá nedaleká Demänovská hora.

Po návratu do auta ještě rychlá svačina a zase kousek popojedeme. Tentokrát opravdu doslova, protože hned za Liptovským Mikulášem jedeme v těsné blízkosti vodní nádrže Liptovská Mara. Nádrž je toho času mírně povypuštěná; máme tak jedinečnou příležitost projít se po místech, která bývají běžně skrytá pod vodní hladinou.

Kolem poledne projíždíme jedinečným údolím Váhu v oblasti Malé Fatry. Ještě než přijedeme do Žiliny, míjíme dva nepřehlédnutelné body: hrad Strečno na strmé vápencové skále a na protějším břehu menší Starý hrad (nazývaný též Starhrad nebo Varín). V minulosti měly oba hrady strážní funkci na obchodní stezce.
Projedeme okrajem Žiliny a naším cílovým místem je Lietavská Svinná. Odtud se vydáme pěšky po zelené turistické značce. Čeká nás půlhodina stoupání do prudkého kopce s krásnými výhledy v zádech a pak ještě kousek pohodové cesty po modré.

Terénní val po pravé ruce skrývá překrásný rozhled po krajině – jsme 633 metrů nad mořem; i tady objevuji křehké květy konikleců.
Jsme na mírné skalnaté vyvýšenině. Najednou stojí přímo před námi – hrad Lietava... je to nečekaně krásný pohled; z cesty přitom vůbec vidět není.

Projdeme hlavní bránou a pak na nádvoří do areálu nového paláce. Jsem překvapena a okouzlena. Možná je to hřejivými slunečními paprsky, které osvětlují vysoké hradní zdi, možná zajímavým terénem a hezkou okolní krajinou, a možná něčím úplně jiným, ale je tu moc hezky; vnímám pozitivní energii místa.
Během oběda z vlastních zdrojů kolem projde několik turistů; pak se už i my vydáme prozkoumat zbytky hradu.

Překvapuje mě, jak je Lietava rozsáhlý hrad, ale jen do té doby, než si přečtu na informativní tabuli, že je to druhý největší hrad na Slovensku. Jeho historie sahá až do 13. století, postupně byl dostavován a rozšiřován. Změny ve způsobu stavby zdí v průběhu let jsou dobře patrné na každém kroku. Najdeme tu oválné věže z jakoby nahodile poskládaných kamenů i pravoúhlé stavby s rovnými zdmi.
Velký rondel svým obloukovým tvarem připomíná amfiteátr, ve skutečnosti měla tato stavba hlavně obranný význam.

Hrad vypadá docela zachovale, přitom je to ale velmi ohrožená památka a jenom díky práci občanského sdružení několika nadšenců se daří postupně vyspravit chátrající zdivo a hrad zakonzervovat v současné podobě i pro další generace.

Naši poslední turistickou zastávku jsme si naplánovali nedaleko hraničního přechodu Makov-Bumbálka. Jsme tu kolem čtvrté odpoledne; zaparkujeme na prázdném parkovišti a vydáme se po žluté podél česko-slovenské hranice k nedaleké rozhledně. Vrstva sněhu na cestě i místy na přilehlých loukách nás už nepřekvapí. Zato nás překvapilo, že je rozhledna otevřená až od června :-(... Porozhlídneme se trochu kolem, dojdeme k prameni Vsetínské Bečvy (toho času je pramen ale docela vyschlý) a cestou zpátky k autu přemýšlíme, kde budeme zítra ve stejnou dobu :-).
Teď už nás čeká cesta domů bez větších zastávek. V deset večer jsme v Hradišti, unavení, ale se spoustou skvělých zážitků.

PS: O turistické známky navštívených míst jsem si dodatečně napsala do slovenského centra TZ; sbírka se mi tak zase o něco rozrostla :-).

---

© Dana Plaňanská - 2011 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz