Šumava 2010

Už několik let nás láká Šumava a letos to konečně vyšlo! Jediný možný termín naší druhé dovolené připadnul na poslední týden v srpnu. Skoro celý srpen je chladný a deštivý a jak se blíží konec měsíce, zdá se, že teplé dny by se přece jen mohly vrátit. Původně plánujeme pobyt na Šumavě tak maximálně čtyří dny... Pár dnů před začátkem naší dovolené je to podle předpovědi počasí víc než jasné: nejtepleji má být o víkendu. V tu chvíli je rozhodnuto - pojedeme v sobotu ráno. Králík a tučňák jedou dobrovolně s námi. Kola si samozřejmě bereme také. Na poslední chvíli jsme sehnali i ubytování - přímo v Kvildě.

---

Podle osvědčeného plánu odjíždíme brzy ráno, už v 6:00; cesta je naprosto v pohodě, jasno, teplo v přiměřených mezích a provoz jen minimální, dokonce i přes Prahu. Kousek za Strakonicemi absolvujeme zastávku ve filmových Hošticích, ale probíhá tu právě nějaká hudební akce, tak rychle pryč odsud. Následuje zastávka v nedaleké Volyni; nakoupíme nejdůležitější potravu: chleba a tatranky :-) a ještě si užijeme dobrodružství při hledání tvrze podle navigace.
Krátce po jedenácté už jsme v Kvildě – vesnička je to moc pěkná, samý rekreační objekt, chata, restaurace nebo penzion. Naše ubytování je v soukromí, hnedle na kraji obce, a je naprosto špičkové. Stejně tak jsme měli i obrovské štěstí na moc milé lidi...
Vybalíme jen nejnutnější věci – jídlo do lednice, sundáme kola, vezmeme s sebou dostatek jídla na svačinu a před polednem můžeme jet. Projedeme Kvildou a po modré zamíříme k pramenům Vltavy. Jedeme po hladké asfaltové cestě; všude je spousta turistů – na tohle tedy z Jeseníků zvyklí nejsme :-). Na kolech se tu ale jede přímo skvěle a za chvíli jsme u pramene Vltavy.

Donedávna byl pramen Vltavy jinde, ale to nebyl ten správný, jenomže ani teď se nedá přesně určit, který z těch pramenů je ten správný. Byl vybrán ten, který je nejsnáze přístupný návštěvníkům (a že se jich tu vystřídá ročně skoro půl miliónu). Jak se píše na informační tabuli: není přece důležité, která kapka je ta první, stačí vědět, že jsme u zrodu řeky zvláštního národního významu.
K pramenu vede dřevěný chodníček se 124 schody nahoru a 23 dolů a Vltava tady vypadá jako nenápadný potůček...
Pokračujeme dál po modré, cestou potkáváme ještě další prameny Vltavy a také stihneme vyplnit dotazník o Šumavě... Uhýbáme na červenou značku a kamenitá cesta po chvíli prudce stoupá – tady raději ťapu pěšky. S králíkem a tučňákem aspoň na chvíli zastavíme na sběr borůvek a malin. Borůvky jsou tady tak velké, že jsem takové ještě nikdy neviděla :-). Konečně jsme nahoře a teď už následuje jenom pozvolný sjezd – nejdřív po kamenité cestě, pak po lehce asfaltované...

...a nakonec po bílé písčité – to je v okolí Knížecích Plání. V téhle oblasti se mi moc líbí – cesty příznivé pro cyklisty a všude kolem překrásná krajina; připadá mi tak známá... V chatě s občerstvením koupíme turistickou známku a sjíždíme na bílou cykloturistickou trasu.

Přijíždíme do horské vesničky Borová Lada; hned vedle leží Svinná Lada. V infocentru koupíme známku a po dřevěném chodníčku jdeme k Chalupské slati. V okolí se dřív těžila rašelina, teď je tu naučná stezka a pěkně popsané zástupci rostlinné říše, které se tu vyskytují. Roste tu klečovitá borovice rašelinná, vřes, borůvky i brusinky. Po hladině jezírka se prohánějí krásně vybarvené kachny.

Rašelinná jezírka vznikla v rašeliništích horského typu (nad 1000 m n.m.). Chalupská slať je největší rašelinné jezírko v ČR.
Bílé mráčky plují po modrém nebi i po modré hladině. Je tu tak krásně, jako by tu byl malý rašelinný ráj :-).
Teď už nás čeká cesta po silnici do Kvildy – nejdřív jen velmi mírné stoupání, později už jedeme docela pomalu – do kopce až do Kvildy. K infocentru jsme to stihli úplně přesně, za chvíli už zavírají.

Po večeři jdeme ještě na krátkou procházku podvečerní Kvildou. V centru obce stojí kostel sv. Štěpána – jeho přední strana je celá pokrytá šindelem. Zhruba před deseti lety byl kostel renovován; zvenku ale určitě později – šindele mají ještě docela zachovalou barvu. Kostel tak vypadá, jako by byl pokrytý orlím peřím...

A ještě jedna zajímavost:: Kvilda získala své jméno podle šumavských plání (německy Gefilde), kterými je obklopena. Právě tyhle pláně mají v sobě zvláštní kouzlo, jemuž jsem naprosto podlehla.

---

Probouzíme se do nádherného šumavského rána. Završením zážitků tohoto rána je čerstvé pečivo z vyhlášené kvildské pekárny. Maxirohlíky sypané mákem nebo jen kmínem a solí jsou naprosto nepřekonatelné...
Na dnešek máme naplánovaný výlet do místa, které podle školních informací symbolizuje Šumavu. Tím místem je Boubín a je to nejen prales, ale i kopec s rozhlednou na vrcholu. Krátce po deváté odjíždíme. Modré nebe slibuje krásný letní den, okolní krajina je stejně krásná, připadá mi tak známá, jako bych byla doma :-).
Auto necháme v Kubově Huti a dál půjdeme pěšky. Přejdeme koleje – mimochodem tady v Kubově Huti je nejvýše položené nádraží v ČR. Jdeme po modré, směrem k Basumským loukám. Asfaltová cesta vede jen mírně do kopce a k rozhledně na vrcholu Boubína nás čeká 4,5 km. Místy rostou podél cesty maliny; sběr lesních plodů je vítané zpestření naší cesty.

Jdeme Boubínskou severní cestou; trasa po modré dřív vedla lesem, ale nedávno byla změněna a teď je o dobrý kilometr delší. Část posledního úseku cesty vede po dřevěném chodníku, ale nejdřív musíme vystoupat 91 dřevěných schodů.
Cesta dál je ohraničená z obou stran dřevěnými kůly a zábradlím, aby vymezovala turistům prostor, kudy se může chodit a kam už ne.

S tučňákem uvažujeme nad tím, že takhle jsme si prales nepředstavovali. Čekali jsme hustou a neproniknutelnou džungli :-). Tenhle prales není ani trochu hustý, jen místy se povalují spadlé kmeny a vyvrácené kořeny. Došli jsme k jednoduchému závěru: jednak nejsme v samotném jádru pralesa a pak – prales znamená to, že stromy tu vedle sebe rostou a zanikají jako v pradávných dobách, kdy do něj člověk nezasahoval...
Přicházíme na vrchol a k rozhledně Boubín – jsme ve výšce 1362 metrů nad mořem.

Dřevěná rozhledna stojí na čtyřech pilířích z kamenů. Byla vybudována docela nedávno – v roce 2005.
Překvapuje nás množství turistů, kteří sem neustále přicházejí. Nejdřív sníme oběd a pak se vydáme zdolat 108 schodů na rozhlednu. Sluníčko se na chvilku schovalo a nahoře začalo dost foukat; v poryvech větru se rozhledna mírně houpe.

Teprve na dřevěném chodníčku při cestě zpátky se turistický ruch uklidňuje. Na asfaltce severní cesty potkáváme jen minimum lidí. Pomalu ubíhající cestu si s králíkem a tučňákem krátíme oblíbenou slovní hrou „Myslím si věc“ a za chvíli jsme v útulně na Basumských loukách a pak v Kubově Huti.
Autem pak přejedeme do vesničky Zátoň, všude kolem vidím ty krásné šumavské výhledy... V obchodě koupíme turistickou známku (a venku výbornou zmrzlinu) a jedeme ještě dál směrem k Boubínu.

Auto necháme ve stínu na prostorném parkovišti u tábořiště a po zelené vedoucí po úzké hladké asfaltce se vydáme kolem infocentra Idina pila směrem k jádru Boubínského pralesa. Pořád mírně stoupáme až k rozcestníku Amortovka a za chvíli jsme u Boubínského jezírka. Je to vlastně umělá nádrž vybudovaná v roce 1833 pro plavení dřeva.
Je tu tak krásně, že zařadíme zastávku na svačinu a pak se ještě projdeme po břehu jezírka; podvečerní slunce ho krásně osvětluje.

Sluneční paprsky přeměnily vodní hladinu na zrcadlo a stromy na břehu se v něm zhlížejí svými větvemi. S jezírkem těsně sousedí jádro Boubínského pralesa. Tohle je ten původní a opravdický prales – však je taky oplocený a znepřístupněný turistům. Jeho rozloha je 47 ha a je možné ho obejít po naučné stezce. My ho ale obcházet nebudeme a jdeme zpátky. Cestu kopcem dolů jsme prošli docela rychle, ale i tak, původně plánovanou zastávku na rozhledničce Vyhlídka nedaleko Kvildy necháme na zítra.

Po návratu na chatu nejdřív relaxace na zahradě a pak opět podvečerní procházka Kvildou, kolem kostela, až nahoru na konec obce, do místa s překrásným výhledem.

---

Je opět modré ráno prozářené sluncem a provoněné čerstvým pečivem.
Po deváté odjíždíme na cyklovýlet po nedalekém okolí. Jedeme směrem na Horskou Kvildu, ale sotva se rozjedeme, už musíme zastavit... Naší první zastávkou je totiž Jezerní slať a stejnojmenná rozhledna. Rozhledna je dřevěná a vede na ni na obou stranách 21 schodů. Ze zastřešené vyhlídky je pěkný rozhled po celé oblasti, kde se dříve těžila rašelina. Jdeme pak ještě kousek po dřevěném chodníčku až k vyhlídce na Jezerní slať; jezírko tu ale není, jen klečovité rostlinstvo – třeba borovice rašelinná.

Na kolech pak pokračujeme dál. Přijíždíme k obci Horská Kvilda a zase jsem okouzlena krajinou. Domečky a horské chatky jsou roztroušeny po stráních, daleko od sebe a celek působí klidným a harmonickým dojmem. Uhýbáme na modrou turistickou značku, jedeme kolem rozcestníku u Daniela (místo se jmenuje podle Daniela Klostermanna, prapředka známého spisovatele); cesta vede mírně do kopce, později se napojíme na bílou cykloznačku, která nás dovede až k bývalému vojenskému areálu Zhůří. Odtud stoupáme pořád nahoru a po levé ruce se najednou odkrývají překrásné výhledy.

Tak tohle je Šumava! Vidím nedaleký vrch Sokol, o něco dál Velký a Malý Roklan a ještě více vpravo, až na obzoru, vrch Poledník na němž se ve slunci leskne budova rozhledny.
Část Šumavy tu máme jako na dlani... Jehličnaté a listnaté stromy se střídají v nevšedních barevných kombinacích; slunce hřeje, na modrém nebi se prohánějí nadýchané mráčky, ve větru je cítit vůně trávy – Šumava krásná a divoká... Pořídím několik fotek a pak už jen tak stojím a dívám se – nemůžu od té nádhery odtrhnout oči...
Potvrzuje se mi známá skutečnost, že fotky nemůžou přesně zachytit magickou sílu prostoru.

Začíná se zvedat vítr, musím jet dál. Na vrcholu si dáme svačinku, rozhlédneme se po okolí a protože vítr sílí a začínají se stahovat mraky, tak žádné dlouhé zdržování... Cestou zpátky k areálu Zhůří jsem zaznamenala moje první setkání se zmijí. Uviděl ji tučňák a já ji šla fotit, jak se esíčkuje do trávy (a to jsem si původně myslela, že je to užovka – ale i tak jsem se držela v uctivé vzdálenosti).
Za chvíli následuje po silnici rychlý sjezd do Horské Kvildy, koupíme si TZ a uhýbáme po modré cyklotrase na Filipovu Huť. Nad námi je už zase modré nebe, zdá se, že déšť se nám úspěšně vyhnul.
Objíždíme vlastně vrch Sokol, stoupáme po lesní cestě a později silničce. Po následném sjezdu máme nedaleko před sebou Filipovu Huť – domečky rozmístěné po stráních. Z rozlehlých horských luk se ozývají cvrčci a z celé oblasti dýchá romantika dávných časů.
Teď už jen posledních pár kilometrů po silnici až do Kvildy.

V Kvildě se ještě stavíme na nákup a po příjezdu do našeho dočasného domova se jen trochu vybalíme a zanecháme naše drobné zvířectvo odpočívat. My dospěláci nasedneme do auta a jedeme asi 7 km do obce Borová Lada, vlastně jen do Svinných Lad, auto necháme na parkovišti a po zelené jdeme na nedalekou Vyhlídku (když jsme se tam minule s koly nedostali). Cesta je to docela nezáživná, pro kola by byla ideální, ale nejspíš je pro cyklisty zakázaná z důvodu ochrany přírody. Sotva cesta zabočí do lesa, všude kolem vidíme růst houby – nejenom muchomůrky a různé prašivky, ale i houby jedlé a známé.
Po 600 metrech přicházíme k Vyhlídce – rozhledna je to dřevěná a docela zarostlá v křoví. Je zastřešená, má tvar pětiúhelníku a na horní vyhlídkovou plošinu vede pouhých 15 schodů. Výhled je směrem na Borová Lada, ale přes vysoké stromy toho moc vidět není. Zato je na vyhlídce lavice pro znavené turisty – aspoň se tu můžeme posilnit zbývající svačinou.

Po zelené dokončíme okruh zpátky přes vesničku Borová Lada až k autu. Znovu nás zlákala překrásná Chalupská slať. Na dřevěném chodníčku přibyly během dvou dnů postranní lišty. K našemu překvapení u výhledu na jezírko vůbec nikdo není. Nejsou tam ani kachny, ale zato tam poletuje velká modrá vážka, naprosto neposedná. Dokonce začalo svítit i sluníčko... Chvíli posedíme a vychutnáváme si ten klid.
Na zpáteční cestě pozorujeme, jak se na chodníčku vyhřívají maličké ještěrky.

Po návratu kolem páté nás ještě čeká káva na terase, příprava večeře a plánování na druhý den. Odjezd se zatím odkládá... Ještě aspoň dva dny, na dva výlety. Snad nám i zítra vydrží počasí...
Za tyhle tři dny můžu říct – je to tu naprosto bomba, Šumava je překrásná... Tušila jsem něco zvláštního, ale že bude takhle krásná, to jsem nečekala.

---

Ráno nás vítá mlha a zatažená obloha :-(. Zdá se, že každou chvílí snad začne pršet a nic nenasvědčuje tomu, že by se počasí ještě dnes nějak vylepšilo. Vymýšlíme náhradní plán: Srní odložíme na zítřek, ale dnes nemůžeme ani na Poledník, stejně by nebylo vůbec nic vidět, tak aspoň navštívíme město Kašperské Hory a hrad Kašperk. Odjíždíme autem asi v deset. Cestou vidíme vrcholky hor zahalené mlhou, zato v okolí Kašperských hor je krásně jasno…
První zastávka je až ve městě Kašperské Hory; stavíme se v infocentru pro známku. Sotva přijedeme na parkoviště pod hradem Kašperk, začíná pršet už i tady. Ale je to jen kraťoučká přeháňka a pak už můžeme jít ke hradu. Překvapuje nás, kolik je tu lidí.
Jdeme mírnou lesní cestou a najednou se před námi objevil mezi stromy Kašperk v celé své kráse... Zvenku je opravdu krásný a skutečně zachovalý. Založil ho Karel IV. v roce 1356; svým umístěním na vyvýšeném a nepřístupném místě dobře plnil strážní funkci bezpečnosti obchodní cesty.

Koupíme známku a projdeme se po nádvoří; na prohlídku hradu se ale nechystáme – odrazují nás dva prohlídkové okruhy a moc velké rušno. Raději vystoupáme na protější vrch, kde se nachází zřícenina Pustý hrádek. Bývalo to předsunuté opevnění hradu Kašperk… Je odsud krásný rozhled po okolí a Kašperk máme skoro na dosah.
Přes osadu Žlíbek se vrátíme na parkoviště k autu.

Přejedeme do obce Čeňkova Pila, tady to králík zná, byli tu na jaře se školou. Po červené značce jdeme k Turnerově chatě. Nakonec jsem ráda, že došlo na tenhle náhradní plán, jinak bychom se do těchto míst nejspíš nedostali; na kolech se sem totiž nesmí. Až k chatě je to 3,5 km, ale je to moc hezká procházka.
Po pravé ruce máme říčku Vydru, jdeme proti proudu a je to nádhera. Vydra je divoká, nespoutaná a krásná. V jejím korytě je nepřeberné množství kamenů a balvanů, které voda divoce obtéká. Dravost řeky dominuje celému jinak klidnému údolí.
Na levé straně ve stráních nad údolím řeky můžeme sledovat četná kamenná moře vzniklá rozpadem skalní stěny – čtvrtohorní dílo zmrzlé vody.

Naše cesta je přerušena dvěma zastávkami – nejdřív zastávka na jídlo (dojídáme zbytky, každý co má; mačka už nic nemá, tak vyloudí aspoň půl šátečku) a o něco později se schováváme na kraji lesíka před deštěm. V deseti minutách hned dvakrát. Hustý déšť trvá naštěstí jenom krátce, pak už jen drobně poprchává. To už jsme skoro u cíle cesty. Turnerova chata je krásná a barevná, ale jsme nemile překvapení, že nemají známku. Ve výběhu by měla být skutečná Vydra – večerníčkovský Vydrýsek, ale není nikde vidět. Počasí se moc přívětivě netváří, tak žádná pauza, žádné občerstvení, žádné zdržování... (ideální příležitost na „Myslím si věc“).

Vracíme se kouzelným údolím podél divoké Vydry.
Vydra je taková zvláštní řeka – nemá ani pramen, ani ústí. Pramení jako Luzný (o něco dál Modravský) potok, spojuje se s Roklanským a Filipohuťským potokem a od Modravy se už jmenuje Vydra. V Čeňkově Pile se slévá s Křemelnou a dál už teče řeka Otava.

Teď trochu historie: už v první polovině 18.století na soutoku řeky Vydry a Křemelné stával mlýn s vodním kolem. V polovině 19.století ho podnikatel Čeněk Bubeníček přebudoval na dřevozpracující závod – odtud tedy i název celého areálu Čeňkova Pila. V roce 1910 byla v areálu vybudována malá vodní elektrárna, která je funkční dodnes. Původní objekt Čeňkovy pily je v současnosti využíván jako ubytování v soukromí.
Od parkoviště jdeme podél vodního kanálu, kolem bývalé Čeňkovy pily a kamenného a dřevěného náhonu vedoucího k elektrárně. U nenápadné budovy staré elektrárny, přesně na soutoku, je nástupiště po vodáky. Břeh je plný kamenů a balvanů...

Je čas rozloučení s Vydrou – autem přejedeme do Srní pro zbývající známky a přes Modravu pak pokračujeme do Kvildy.

---

Dnes je už zase pěkné počasí; slunečno, ale chladno, asi jen 10 stupňů. Autem jedeme směrem na Filipovu huť, pak do Modravy pro známku a do Rokyty. Z parkoviště v Rokytě už pokračujeme na kolech – dlouhým sjezdem po silnici, ale tentokrát to není moc vítané, raději bychom se zahřáli jízdou do kopce.
První zastávka je v Srní – v penziónu Panenka koupíme známku (je nečekaně otevřeno), pak spořádáme rohlíky, obhlídneme kostelík v centru obce a dál jedeme po zelené.

Kolem Klostermannovy chalupy stoupáme k akumulační nádrži vodní elektrárny Vydra a pak k Vodnímu zámku. Názvem Vodní zámek se pyšní železobetonová věž, kde je vyrovnávací komora elektrárny Vydra v Čeňkově Pile. Při krátké zastávce vnímám krásné výhledy na Šumavské stráně a údolí Vydry a Otavy.

Čeká nás stoupání do prudkého kopce k rozcestníku U sedla; o chvíli později už vidíme počáteční úsek Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu. Nad Mechovem odbočíme k bývalé Hauswaldské kapli. Byla srovnána se zemí v roce 1958 a obnoven byl jen její půdorys. Zajímavý je pramen přiváděný kaskádovým dřevěným korýtkem s dopadem na zelenou skleněnou polokouli ve tvaru spojených dlaní.
Po rychlém obědě následuje návrat na naši trasu podél plavebního kanálu – je 14,5 km dlouhý a víc než 130 let se po něm plavilo palivové dřevo; naposledy někdy v roce 1958. Plavební kanál obcházel divoké koryto Vydry nevhodné pro plavení dřeva; pojmenování má po dvou dnes již zaniklých obcích Vchynice a Tetov. Zajímavé jsou i kamenné klenuté mostky přes něj; je jich celkem 11. Plavební kanál včetně mostků patří mezi naše národní technické památky.

Přijíždíme k Rokytě a druhý okruh jedeme po červené značce. Zastavujeme v místě s vyhlídkou na Antýgl, bývalý královský dvorec (jméno dostal později podle německého označení ein Tiegel – sklářská huť s jednou pánví).
Projedeme přes Hradlový most (označovaný i jako Rechle; na začátku kanálu totiž byly postaveny hrable – rechle, které sloužily k zachycování volně plaveného dříví na řece a usměrňování do plavebního kanálu.) a za chvíli jsme v Modravě. Odtud (s krátkým zablouděním z tratě, do kopce, ale s odměnou v podobě krásného výhledu na Modravu) po červené směrem na Rybárnu.

Úzká asfaltová cesta vede překrásnou oblastí – otevřený prostor, mírně svažité louky porostlé zažloutlou trávou, barevný kontrast tmavých smrků a uprostřed té krásy Roklanský potok – přítok říčky Modravy (jedna ze zdrojnic Vydry). V oblasti zvané Rybárna (český překlad jména bývalého místního hospodáře) je plánována občerstvovací zastávka. Zjišťujeme, že jsem píchla zadní kolo a vím i kde. Ještě že máme medvídka servismana! Během chvíle má hotovo; zdržení minimální a můžeme pokračovat.

Touhle úžasnou oblastí jedeme další tři kilometry za mírného stoupání až k Javoří pile, pak po modré k rozcestí Pod Oblíkem a po žluté na Tříjezerní slať.

Jdeme po dřevěném chodníčku, kolem rostou borovice rašelinné… Jezírka jsou opravdu tři – jedno větší a dvě maličká a je tu nádherně. (Však taky všechna moje zvěř vymýšlí bláznivé nápady).

Pak už následuje dlouhý a špičkový sjezd až k plavebnímu kanálu nedaleko Rokyty (už je mi zase zima) a za chvíli jsme na parkovišti. S králíkem si rychle projdu geologickou expozici s místními převážně žulovými vzorky. V tuhle chvíli se tachometr přetočil přes hranici 38 km... Naložíme kola a autem jedeme kolem Antýglu, přes Modravu a Filipovu Huť do Kvildy; rozmrzám až pod sprchou – však bylo jen 14 stupňů a v Kvildě dokonce jen 12,5.
Ale hlavně, že dneska nepršelo... až hluboko v noci se přehnala drobná dešťová přeháňka – asi je nejvyšší čas jet domů. Ještě zítra by mohlo počasí vydržet...

---

Poslední ráno na Šumavě... Nejdřív pro pečivo, pak rychle zabalit a těsně před desátou odjíždíme, přesně podle plánu. Opouštíme naše dočasné šumavské ubytování, kde se nám moc líbilo; s paní Šplíchalovou jsme domluvení zase na příští rok. Už teď se na to těším :-).
Dneska je kupodivu zase letní teplo; cestu domů máme naplánovanou s docela slušnou zajížďkou – až k Lipnu.

Jedeme do Frymburku, zaparkujeme kousek nad náměstím a na kolech si objedeme jihovýchodní cíp vodní nádrže Lipno.
Nejdřív ale musíme k přívozu; sytě azurové nebe signalizuje krásný letní den, jenom vítr docela silně fouká a při cestě přívozem ještě víc... na hladině se tvoří stovky vln. Na druhém břehu je Frýdava; chvíli počkáme, až všichni cyklisté odjedou, až se nalodí další auto a pak už jedeme – na moje přání na Vítkův hrádek.

Po chvíli řešíme, jestli pojedeme po cyklostezce nebo po silnici... Vybrali jsme si silnici, ale nebyla to dobrá volba; do zastávky na občerstvení to jde, ale pak už se cesta zdá nekonečná, až na krátké úseky pořád do kopce... medvěd bručí a i tučňák protestuje.
Konečně přijíždíme do obce Svatý Tomáš, nakoukneme do kostelíku a nedaleko už vidíme hranolovou věž a zbytky zdí. Hrad (označovaný i jako Vítkův kámen) byl založen na přelomu 13. a 14. století jako strážní tvrz a správní centrum. Svým umístěním 1053 metrů n.m. je to náš nejvýše položený hrad.
Na nádvoří právě probíhá koncert nějakého písničkáře. Vyjdeme až nahoru na věž, je odtud překrásný výhled; strastiplná cesta je rázem zapomenuta :-).

Vidíme Lipno v celé kráse... mezi vrcholky stromů se leskne nepravidelný obrys vodní hladiny. Na straně k Rakousku vidíme zřetelné obrysy Alp. Dlouho se ale nezdržujeme, čeká nás ještě daleká cesta.

Zpátky už jedeme po cyklotrase po zelené a až na dvě drobné technické zastávky je to super cesta s mírným klesáním. Nejlepší je asi 8 km dlouhý sjezd do Frýdavy.
Dál už pojedeme po silnici podél Lipenského jezera, žádné velké stoupání; máme za sebou 16 km a teď už to bude pěkně ubývat. Jedu jako první a docela to šviháme :-). Jedna jídelní zastávka s výhledem na vodní plochu a pak jedna bleskovka s plachetnicemi.

Přijíždíme na hráz vodního díla Lipno. Je to úchvatný pohled na rozměry celého areálu, na živel spoutaný člověkem... Vodní elektrárna je ukrytá v podzemí; jezero za hrází představuje největší vodní hladinu v České republice. Přehrada je vyhledávaným místem pro rekreaci a rájem vodních sportů.

Po zelené dojedeme do obce Lipno nad Vltavou, koupíme turistické známky, ale je tu všude spousta turistů a rekreantů, tak rychle pryč odsud. Dál můžeme po cyklostezce až do Frymburku. Jsme mile překvapeni: cyklostezka je úžasná – mírný terén, kvalitní povrch a krásné výhledy na Lipno. Původně plánovaná poklidná jízda se ale změnila na stíhací jízdu za časem a zbytkem rodiny... Králík s tučňákem nám nakonec ujeli a dostihli jsme je až ve Frymburku.

Naložíme kola na střechu auta a můžeme vyrazit. Je půl páté odpoledne – před námi spousta kilometrů k domovu, ale za námi nezapomenutelné zážitky nejenom z projížďky kolem Lipna, ale i z předchozích dnů. Počasí se celkově velmi vydařilo, jsme moc spokojení a já osobně jsem ze Šumavy přímo nadšená :-).

---

© Dana Plaňanská - 2010 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz