Únor 2010

Únor bílý...

---

V pátek si v práci beru náhradní volno, jsem pozvaná na výlet do Jičína :-). Počasí je takové nic moc, ale neprší, mrzne jen mírně, ale hlavně jsou všude kvanta sněhu. Na to těším – takhle jsem Jičín ještě neviděla.
Odjíždíme už ráno, naši drobnou zvěř vezmeme autem do školy... Po vyřízení obchodních záležitostí máme čas až do oběda. Nejdřív tedy procházka po městě... Na náměstí obdivuji obrovské hromady sněhu, které tak dotváří opravdovou zimní atmosféru pohádkového města.

Projdeme pod Valdickou bránou a i pěší zóna vypadá se sněhem zúženými cestami úplně jinak.
Na chvíli nás přiláká svou neopakovatelnou vůní místní kavárna (originální jsou i jejich hladké kamínky v podobě žetonů s číslem stolu).

Na náměstí v infocentru pod podloubím kupujeme turistické známky, ale některé jsou teď v zimě nedostupné; slibujeme, že určitě přijedeme na jaře nebo v létě...

Naše další kroky vedou k vrchu Čeřovka na rozhlednu Milohlídka. Jdeme několik ulic zástavbou rodinných domků, všude kolem jsou nezvykle vysoké hromady sněhu; pak do mírného kopce. Je to velice příjemná procházka; mile mě překvapuje, že hned za městem leží takový klidný kout přírody.

Na vrchu Čeřovka, na samém vrcholu, stojí nenápadná stavba. Rozhlednu nechal v roce 1843 vybudovat krajský hejtman, aby tak poskytnul práci nejchudším lidem...
Les na Čeřovce je přeměněný na park; místní děti se sem chodí vydovádět se na sněhu. Přístupová cesta je po modrá značce, my ale jdeme zkratkou přímo. Rozhledna je 8 metrů vysoká; v zimě je zavřená a tiše odpočívá pod sněhovou peřinou. Z plošiny na úpatí věže je alespoň hezký rozhled na město Jičín. Počasí dnes však nějakým rozhledům moc nepřeje...

Za chvíli tedy míříme zpátky a už si předběžně plánujeme příští výlet do Jičína :-).

---

Od rána je venku krásně, jasno a modro, i docela teplo… Při obědě jsme se během chvilky domluvili, že toho musíme využít a padnul bleskový tip: půjdeme na Horku. Po půl třetí tedy vyrážíme a je vážně krásně – slunečno, relativně teplo, pořád ještě sněhovo a dokonce krásně barevno…
Jdeme ke kolejím, za nádraží, spodní částí lipové aleje a pak přejdeme přes silnici a pokračujeme střední částí aleje (je tu pokácený strom, no spíš spadnul; už je i rozřezaný, zato cesta tu je značně rozježděná až na hlínu).

Ušlapaná pěšinka už dál nepokračuje, my ale dojdeme až k dálnici a ač to běžně neděláme, vyhlédneme si příhodný okamžik kdy nejede žádné auto a přeběhneme na druhou stranu. Dál už stoupáme hlubokým (a tady už zase bílým sněhem) nahoru. Ještě vyklepat sníh z bot a přitom sebou neseknout do závějí :-). Medvěd se pak proměňuje na sněhoborce a razí mi cestu. Po chvíli přicházíme do nejhornější části lipové aleje; už je značně zarostlá různým bejdím, jak tudy skoro nikdo nechodí.
Přicházíme na prošlapanou cestičku kde jsou i stopy po lyžích a po ní jdeme pořád vzhůru k vrcholu Horky. Podle navigace jsme dokonce našli i skutečný vrchol označený bílo červenou tyčí s nivelizační tabulkou. Je mimo cestu, docela schovaný před běžnými turisty.

Po chvíli pokračujeme původní cestou až na otevřenou pláň, kterou dobře známe. Najednou se před námi otvírá překrásný výhled – Drábské, Mužský, Valečov a Boseň – všechno jako na dlani, ale lehce zamlžené… Pořídím několik fotek a už zase jdeme zpátky. Čeká nás ještě kus cesty a tentokrát přes dálnici už přebíhat nebudeme…

Ve střední části cesty je většinou klesání, docela spěchám, protože už mi začíná být pěkná zima. Sluníčko už pomalu zapadá a na jiskřivém sněhu kreslí dlouhé stíny.
Nad horní částí aleje uhýbáme doprava a pak už přicházíme na prohrnutou cestu a za chvíli k silnici.

Zapadající slunce se nad střechami domů proměnilo ve veliký pomeranč.
Už u kolejí se těším, jak přijdeme domů do tepla, jak si uvařím velký hrnek teplého čaje a pak už nemusím nic dělat :-).

---

Sluníčko se poslední dny ne a ne ukázat, ale sněhu je pořád spousta – na Hradiště nezvykle dlouhou dobu.
V neděli je celý den je zataženo, ale to zas tolik nevadí... užijeme si aspoň toho sněhového nadělení.
Vyjíždíme kolem druhé – jedeme na Sychrov, auto necháme na odstavné ploše a pěšky seběhneme ke zřícenině hradu Zásadka.

Torza stěn dřívějšího obydlí tu tiše dožívají; stopy ve sněhu prozrazují, že sem přece jen občas zabloudí turisté.
Místy se brodíme skoro po kolena ve sněhu; dojdeme až k bočním zdem, kde obdivujeme pozici hradu na příkrém svahu vysoko nad Jizerou.
Docela zajímavým prvkem jsou i novodobé cihly, ty patrně pocházejí z období přestavby na renesanční zámek ve druhé polovině 16.století.

Po obhlídce Zásadky zjišťujeme, že není ještě moc hodin, můžeme zajet ještě na Klokočku. Cesta tam je lehce dobrodružná, protože v dubové aleji u Maníkovic je spousta sněhu a cesta jen na projetí jednoho auta. Při setkání dvou musí jedno z nich couvat... Nakonec jsme se ale přece jen vyhnuli.

Jsem ráda, že jsme se sem vydali, protože v zimě jsem na Klokočce ještě nikdy nebyla. Zpátky už ale raději jedeme přes Bakov...

---

Podle původního plánu jsme nepočítali s nějakým výletem, odpoledne se ale udělalo tak hezky.... Po delší době je jasno a modro. Dnešní úklid mám hotový, tak zbývá jen vymyslet cíl našeho výletu. Potíž je v tom, že jak se otepluje, bude spousta cest rozbahněných. Během chvilky je ale rozhodnuto: pojedeme na Krásnou vyhlídku a zkusíme to po skalách, jestli tam nebude moc bahno.
Překvapilo nás, kolik je venku turistů. Není divu; zima už trvá docela dlouho a když se udělá takhle hezky, tak toho chce spousta lidí využít. Jen těžko hledáme místo na zaparkování, ale povedlo se a můžeme jít. Nejdřív si ale koupíme v restauraci turistickou známku.
Na cestě není ani tak bahno, jako spíš přemrzlý krystalický sníh, na začátku cesty značně rozbředlý.

Část trasy jdeme po bývalé červené značce. Cesta vede při okraji skal a turistům se tak nabízejí překrásné výhledy do krajiny. Dnes krásnější o skvělé počasí – bílý sníh dobře kontrastuje s modrou oblohou.

Projdeme na druhou stranu pseudokrasové trhliny; cesta vede lesní roklí, pak ještě chvíli po okraji skal a pak už se propleteme mezi pískovcovými bloky a kameny a skoro až nečekaně rychle přicházíme ke skalní rozsedlině Studený průchod.

Studeným průchodem projdeme na druhou stranu; teď v zimě tu ale o moc chladněji není, snad jen, že tu je vyšší vlhkost vzduchu.
Na zpáteční cestě obejdeme celý skalní blok a k průchodu přijdeme opět zepředu. Dál už pokračujeme po červené a modré širokou lesní cestou. Na jejím konci se musíme přebrodit mokrým sněhem a místy i kalužemi. Až na ty promočené tlapky to byl skvělý výlet!

---

© Dana Plaňanská - 2010 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz