Jeseníky 2009

Odjíždíme v sobotu 4.7. Některé předpovědi tvrdí, že celý červenec má pršet. Nevěřím tomu - naopak už od Vánoc tvrdím, že v červenci bude nádherně jasno a teplo. Prohlašuji to tak často, že to přece musí vyjít :-).
Podle nepsaného pravidla si člověk musí dovolenou zasloužit; v tomto duchu jsem celé úterý a středu pracovala od rána do noci a tak mi na těšení a na přípravy moc času nezbylo. Mám čtvrtek a pátek, abych to všechno dohnala.

---

Konečně sbaleno, kolem půl desáté odjíždíme. Letos si s sebou poprvé vezeme kola.
Už nad ránem se vytvořila mlha (ze vší té vlhkosti, jak pořád prší) – jako na podzim! Během hodiny se ale mlha začíná zvedat. Modré nebe, sem tam mráček a správné letní teplo.
Jedeme přes Hradec Králové, Žamberk a Králíky. Tady jsme naplánovali zastávku – nejdřív Pěchotní srub U cihelny a hned potom Vojenské muzeum. To je něco pro tučňáka! Ale i králík by si tu třeba něco vybral :-).

Za chvíli už zase jedeme: Branná – Ostružná – Ramzová a Horní Lipová. Rychle vybalit a konečně to, na co se celou dobu těšíme: posezení na terase s kávičkou. Pak ještě vyjížďka na kolech do Lesního baru. Je tu vybudovaný nový srub, prostorný a hlavně zastřešený, že návštěvníkům nevadí, když začne pršet. Nabídka nápojů a občerstvení dostatečná, všechno přírodně chlazené. Měli tam výbornou zelenou, tedy peprmintový likér a nebylo tam ani moc lidí. Sotva jsme přijeli, začalo bouřit, tak se moc nezdržujeme a jedeme zpátky. Na kolech je to ale otázka několika minut.

---

Ráno je zataženo, začíná drobně pršet. Kde je ta objednaná modrá obloha :-( !
Ale během dopoledne se nebe vyjasňuje, za chvíli vyrazíme ven.
Nejdřív na oběd na okraj Jeseníku, potom do města aktualizovat stránky, na zmrzlinu a nakoupit. Při příchodu na náměstí jsme dost překvapeni – náměstí je v rekonstrukci! Celé je obehnané vysokým plotem; procházet okolo se tedy dá, ale všude probíhají pozemní práce – uprostřed rozbagrováno a po okrajích dláždění chodníků. Dlažební kostičky jsou netradičně těsně jedna vedle druhé a hotové části chodníků jsou značně nerovné. Třeba to ještě není finální podoba...
V tuhle chvíli svítilo slunce, než jsme nakoupili, zatáhlo se a než jsme dojeli zpátky do Lipové, začalo pršet. Prší drobně, ale docela vytrvale.

Sotva přestalo pršet, zase začíná svítit sluníčko. Vyrážíme na cyklovýlet ve dvou. Z Horní Lipové jedeme po zelené na rozcestí Pod Kopřivným a pak po zpevněné lesní cestě k lomům na Smrčníku.

Pokračujeme po žluté až Na Pomezí, k vápence. Poslední kus cesty vede po hladkém asfaltu. Podle mapy jen místní cesta, ve skutečnosti ale vypadá spíš jako nová široká silnice; jen auta tu nějak nejezdí...
Je skoro jasno a letní teplo, tak si aktuálně přizpůsobujeme trasu – pojedeme po žluté až do lázní. Většinou lesní cesta je naprosto super, ptáci zpívají, vzduch voní a ty překrásné výhledy!

V lázních se zastavujeme vlastně jen na okraji, u Francouzského pramene, na menší zastávečku. Pak sešupem dolů do Jeseníku a pak už jen pořád do kopce – do Lipové-lázně a do Horní Lipové. Jenomže to už se začíná zase zatahovat :-(. Od Lví hory se stahují mračna, vypadají docela hrozivě, a nás čeká dobrých sedm kilometrů do kopce. Celou cestu jedeme bez zastávky (až na jednu jedinou fotečku hned za Jeseníkem) – stihli jsme to tedy jen tak tak...

---

Ráno je ukázkově modro. Tohle je to správné počasí na dovolenou! Jedeme autem na Ramzovou, odtud lanovkou na Čerňavu a dál pěšky po červené na Šerák. Těsně pod vrcholem odbočujeme po červené a modré směrem na Keprník.

---

Opět je nádherné ráno, nadýchané obláčky na modré obloze. Na dnešek jsme naplánovali cyklotrasu na Praděd. S koly na střeše auta jedeme na parkoviště Hvězda pod Ovčárnou. Tady pak připravíme stroje, přendáme náklad a jedeme. Čeká nás 6 kilometrů (to jsme nahlásili jen pro začátek, aby nezavládlo velké zděšení :-)).Jde to tedy dost pomalu; na první odstavné ploše ještě namazat ploutve a packy, aby nám je sluníčko moc nespálilo. Ještě že pojedeme (aspoň ze začátku) většinou ve stínu.

Cesta nějak nechce ubývat, každou chvíli zastavujeme aspoň na minipauzu. Zhruba v polovině tučňák zjišťuje, že jede bez svačiny. No to se mu pojede špatně, když bude o hladu! Ba ne – medvěd má něco navíc a o část se s ním rozdělím.

Konečně jsme na parkovišti u Ovčárny; teď už aspoň vidíme náš cíl. Lehce se zatahuje a ochlazuje; oblékáme bundy a kluci i dlouhé kalhoty. Je tu docela dost turistů, tak se mezi nimi různě proplétáme.

Chvílemi jedeme, chvílemi jdeme, chvílemi odpočíváme a najednou jsme u cíle: na nejvyšším vrcholu Moravy, 1492 m n.m.; teplota je 17 stupňů, lehce větrno a už zase slunečno. Pořizujeme vrcholové foto a likvidujeme zásoby. Stavbu na Pradědu ještě musíme objet na kole a pak už míříme dolů. Králík s tučňákem jedou napřed poučeni, že musí jet opatrně a dávat pozor na pletoucí se turisty). My jedeme za nimi a ještě opatrněji. V tu chvíli začíná droboučce pršet, tak rychle pryč odsud! Po pár metrech už neprší, zato hučí vítr kolem uší a plápolá v bundách šustivkách; div že mačka nevzlétne :-).

Po pár minutách sjezdu, u prvního rozcestníku, sjíždíme z modré a po červené a zelené míříme na Švýcárnu. Cesta tu je docela kamenitá a i když se zdá, že místy vede do kopce, pořád klesáme. Tučňák s králíkem jsou u chaty první; následuje svačinka: párek s chlebem nám přišel vhod. Slunce hřeje a pálí osošest.
Teď ještě vyšlapat ten kopec zpátky k Pradědu a pak zase rychlý sjezd a zastávka u Barborky – tentokrát jen na pár fotek.

Naše drobná zvěř zase pojede napřed – na parkoviště u Ovčárny, sraz máme u výjezdu. Pár minut tam počkáme než odjede autobus dolů a pak jedeme taky. Teď si vychutnáme odměnu za celodenní namáhavý výstup. Naprosto úžasný sjezd. Až na to, že je za jízdy docela chladno. Hodiny se plahočíme nahoru a teď budeme za necelých 15 minut dole :-). Zhruba uprostřed máme ještě plánovanou mezizastávku na přepočítání členů a pak už jedeme až k autu.

Jedeme do Jeseníku do Info centra aktualizovat web (když včera už měli zavřeno), pak na zmrzlinku (dneska byla daleko lepší než včera) a nakoupit potraviny pro žravé kobylky. Na chatě se moc nezdržujeme a my dospěláci míříme do Lesního baru na zelenou.

Poslední návštěvníci během chvilky odjeli, tak si užíváme klid a hezký podvečer. Završením byl další rychlý sjezd, ovšem nejlepší je průjezd pod železničním mostem se zvukovou kulisou potoka.

Pozdě večer se přehnala bouřka a celou noc vytrvale prší.

---

Ráno už neprší, ale ještě se po nebi prohánějí mraky. Dopoledne bude lehce odpočinkové, oběd o něco dřív, pak vyrazíme do Jeseníku (aktualizovat web a nakoupit) a odpoledne to vypadá na místní cyklookruh.
Do Jeseníku vyrážíme za slunečného a chladnějšího počasí; než opustíme Info centrum, stačí řádně sprchnout – o pár minut později už zase svítí. Po příjezdu na chatu se rychle převlékáme a s králíkem vyjíždíme na cyklovýlet (tučňák se vymlouvá, že se mu do zimy nechce a že ho bolí ploutve). Vezmeme to přes Lesní bar a jedeme dál po cyklostezce, pořád do kopce; začíná droboučce poprchávat, ale věříme, že za chvíli se to změní. Skutečně – sotva vystoupáme nahoru, ukazuje se modrá obloha a sluníčko. Počasí si s námi hraje na aprílovou schovávanou.
Teď už následuje pozvolné klesání. Vyhříváme se na sluníčku a kocháme se nádhernou přírodou; všude kolem lesy a kopce.

Napadá mě, že nás docela baví, vybírat si takové míň atraktivní trasy. Jednak potkáváme úplné minimum lidí a pak – je zajímavé objevovat krásná místa tam, kde to spousta lidí vůbec nečeká.
Po tatrankové zastávce odbočujeme na lesní cestu; je docela široká, kamenitá a pořád se svažuje, místy docela prudce. Jedu s naprostým soustředěním; očima vyhledávám optimální cestu kde nebude tolik kamenů. Až jsem z toho zapomněla fotit!
Asi po deseti minutách krkolomné jízdy se cesta postupně mění na asfaltku a vyjíždíme z lesa.

Najednou se před námi objevují nečekané výhledy...
Jenomže dobrodrůžo s počasím pokračuje – znovu začíná pršet a během chvilky déšť houstne. Schováváme se pod stromy na okraji lesíka. Je odtud překrásný výhled (to je to poslední foto), ale taky je mi docela zima. Nepomáhá tulení, ani sběr několika lesních jahod :-(. Po půlhodině déšť ustává; nasedáme na kola s představou, že už moc nezmokneme.

Zbývají nám asi tři kilometry. Na písčité cestě se vyhýbám slimákům a při prudkém klesání pak i hlemýžďům; najednou jich tu je plno. Jen co přijíždíme na silnici vedoucí do Horní Lipové, zase začíná pršet. Tohle už ale dojedeme! Znovu tedy rychlý dojezd, ale tentokrát jsme jako káňta :-).
O pár desítek minut později je zase slunečno, i když docela chladno, a pozdě navečer zase prší. Pak se v tom má člověk vyznat!

---

Počasí ráno vypadá celkem přijatelně; slunečno, i když relativně chladněji. Máme naplánovanou pěší túru, autem se přemísťujeme na Červenohorské sedlo. Zdá se, že tu je doopravdy chladno – společně s tučňákem odmítáme na první pokus vylézt z auta. Na druhý už nám nic jiného nezbývá :-). Oblékáme, co máme s sebou, a jde se. Stoupáme širokou kamenitou cestou s výhledem na celý areál sedla. Na informační tabuli u rozcestníku Bílý sloup se můžeme dočíst, že dřív v Jeseníkách byly turistické značky umístěny právě na těchto sloupech a tady se dochoval poslední z nich. Na přírodních lavičkách rozbalujeme svačinu a chytáme sluneční paprsky. Po červené pak pokračujeme dál; překvapuje mě množství mrtvých stromů. Po několika minutách přicházíme k Vřesové studánce. Na delší zdržování to tedy není, fouká tu studený vítr.

Po úbočí strmého kopce s překrásným výhledem na Vozku a Keprník jdeme až k Sedlu pod Vřesovkou. Odtud pěšinkou po žluté vystoupáme k rozcestí U kamenného okna. Žádné okno tu ale není vidět, tak ještě zaběhneme po zelené na nedaleký Točník (tučňák samozřejmě tvrdí, že je to Tučník).

Místy se prodíráme klečovitým porostem borovic, pak dlouhé klesání a najednou je před námi vrch Točník. Na jeho úpatí začíná drobně, ale hustě pršet. Oblékáme pláštěnky a pokračujeme na vrchol. Na místě u vyvýšené skalky objevujeme pár zralých borůvek. Přicházíme k rozcestníku – je tu ponuro, vlhko a temno jako loni na Smrku a zdá se, že tu nic jiného neuvidíme.
Ale kousek dál je vyhlídka, míříme tam – a je to překrásné místo. Malá skupina skal a kolem nádherný výhled. Pořád prší, takže toho moc vidět není, ale během chvilky je po dešti a najednou je skalisko úplně jiné a zářivé.

Po kratší jídelní zastávce se vracíme zpátky k rozcestí U kamenného okna. Dál jdeme po žluté a hle – před námi se objevuje hledané Kamenné okno. Je to samostatná skála nebo spíš skupina přírodně navršených kamenů. Nevýhodou je, že je docela zarostlé klečovitými borovicemi – jednak je k němu špatný přístup (v sehnutém stavu a po kládě čvachtající v bahně) a hlavně – není moc vidět, takže se nedá dost dobře vyfotit. Ale útvar je to parádní!

Sotva ho opouštíme, začíná znovu pršet – oblékáme pláštěnky podruhé a spěcháme na Červenou horu. Přesně u rozcestníku déšť značně sílí. Na chvilku se schováme pod stromky, ale stejně je to jedno. Co není pod pláštěnkou, je mokré skrz naskrz – dokonce i foťák. Přecházíme přes skalnatý vrchol – ke všemu tomu nečasu se přidává i silný vítr. Tučňák nastavuje křídla a chce uletět. Dokonce i králík chce vzlétnout, a to králíci běžně nelétají :-).
Během dvou minut neprší, svítí slunce a najednou jsou všude chuchvalce mlhy. To počasí si z nás snad vážně dělá legraci!

Za drobného deště pořád sestupujeme k rozcestí Bílý sloup a pak ještě dva a půl kilometru na Červenohorské sedlo. To už je po rovné cestě, tak to jde pěkně rychle. Pak zkratkou k autu a sundat nejmokřejší věci. Teď zjišťujeme, že je venku jen 9 stupňů – proto tak zebou mokré pacičky! V autě pěkně zatopit a než dojedeme do Jeseníku, už docela prosycháme. Ale i tak to byl super výlet; viděli jsme tolik nových míst, kde jsme ještě nikdy nebyli.

---

Ráno je slunečno, ale chladno. Vyrážíme na poslední jesenický cyklovýlet – tentokrát to bude v okolí Rejvízu. Těsně před naším startem – na parkovišti v Rejvízu – začíná droboučce poprchávat, ale trvá to naštěstí jen chvilku. Jedeme pořád po červené, po asfaltové lesní cestě směrem ke Koberštejnu. Povětšinou jedeme po rovině nebo z kopečka; v tuhle chvíli to ale není moc výhodné – je pěkná zima a při cestě do kopce bychom se aspoň zahřáli. Při svačinové zastávce zoufale vyhlížíme sluneční paprsky... od té chvíle už ale sluníčko svítí a hřeje čím dál víc.

Pokračujeme dál, k Drakovu. Těsně u silnice stojí zřícenina tavicí pece. Je to Lorentzova – Vavřincova huť a je ve značně dezolátním stavu – na informační tabuli se píše, že je v dolní části zasypaná sutí. Shora je přikrytá plachtou, aby ji déšť a vítr neničily ještě víc. I tak ale vypadá úžasně... představuji si, jak to asi vypadalo, když se tu v okolí před stoletími dobývala ruda a tavilo železo...
Po chvíli přijíždíme na prostranství označené Drakov. Je tu nějak rušno – nezvykle moc aut i lidí, jako by se tu něco chystalo. Na ploše s udupanou trávou usedáme na přírodní lavičky a jíme zbývající svačiny. Vyhříváme se na sluníčku a sledujeme, jak přijíždějí různá auta; občas něco přivezou a zase odjíždějí. Po chvíli zjišťujeme z čerstvě umístěného letáčku, že se tu o víkendu bude konat lesní slavnost Lapků z Drakova. Tak, teď už je nám to jasné, co se chystá! Po chvíli opět nasedáme na kola a jedeme stejnou cestou zpátky.
Zpestřením je akce s předjížděním nákladního auta, kde pracovníci opravují asfalt na úzké silničce, pak taky droboučká přeprška... Ale jedeme do kopce a už nám vůbec není zima.

Kus za odbočkou ke Koberštejnu odbočujeme na místní cestu a pak se napojujeme na žlutou turistickou i žlutou cyklotrasu, které nás dovedou k Bublavému pramenu. Pramen vyvěrá ze země pod kořeny stromů a opravdu občas pěkně bublá.

A teď už opravdu jedeme zpátky – na parkoviště v Rejvízu. Kola upevnit na střechu auta a jedeme do Jeseníku...

...nejdřív pro lázeňské oplatky na domů, pak na zmrzlinu a do Alberta nakoupit. Mezitím se přehnala průtrž mračen; než jsme nakoupili, je po dešti a zase je krásně a teplo. Ještě letos naposledy do Info centra aktualizovat web a jedeme do Horní Lipové. Odtud ještě na kole do Lesního baru (tentokrát s námi jede zase tučňák, aby si tu skvělou jízdu zpátky taky vychutnal).
A ještě poslední letošní povídání u večerního a nočního ohně.

---

Ráno se probouzím před devátou; balení jde jedna báseň :-) a králík s tučňákem odnášejí věci do auta. Před půl jedenáctou odjíždíme. Navzdory počasí, které si s námi doslova hrálo, byla to nádherná dovolená...
Cestou se ještě zastavujeme v nedalekém Petříkově, aby si tučňák i králík aspoň jednou zajeli na letní bobové dráze.

Další zastávku jsme naplánovali u zříceniny Nový hrad u Hanušovic. Aspoň na zpáteční cestě bylo vyplněno moje přání :-).
Zastavujeme v obci Raškov, auto zanecháváme před obchodem pod dohledem místních pivařů-kovbojů :-). Ke hradu je to odtud po modré asi kilometr. Po mostě přes řeku Moravu, pak přes trať a pořád lesem... Poslední úsek cesty jdeme po žluté. Nejdřív zahlídneme mezi stromy jednu z věží, za chvíli vidíme části hradeb a postupně procházíme vstupními branami na nádvoří. Odsud vypadá vstupní brána opravdu úžasně.

Hrad se původně jmenoval Furchtenberk; založen byl na počátku 14. století a byl postupně rozšiřován. V době svého rozkvětu to byl značně rozlehlý hrad, kromě hradního paláce a nádvoří měl 6 hranolových věží, hlásku, 4 vstupní brány a mohutné opevnění.

Jednotlivé části hradu vhodně využívaly členitost terénu; z výše položených míst je opravdu krásný rozhled do okolí.

Z dochovaných zbytků stavby přímo dýchá minulost, těžko představitelný svět dávných dob... Ani se mi odsud nechtělo.

---

© Dana Plaňanská - 2009 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz