Balónové létání

Let balónem je tak výjimečný zážitek, že si to v mých fotocestách zaslouží speciální stránku. Poprvé jsem se v koši balónu ocitla v září 2015, ale to ještě nebyl pravý let, jen takové demo pár metrů nad zemí. Od té doby jsem se několikrát přesvědčila, že člověk si může plnit sny, o kterých původně ani nevěděl.

Poprvé jsem letěla v květnu 2016; vybrali jsme si společnost BAART (www.vyletbalonem.cz), jejichž balóny létají především nad Českým rájem, což je naše blízká (a moje rodná) lokalita. Byla jsem mile překvapena vstřícným jednáním a vysokou profesionalitou. Od první chvíle mi bylo jasné, že pilot je pravý profík, který ví co dělá, a to s vysokou zodpovědností. S takovým člověkem je zbytečné se bát, naopak je to radost být ve vzduchu.
Další věcí, která mě překvapila, je, že přesně vědí, jak se bude počasí v daném místě vyvíjet. Jasně, balonáři tohle musí sledovat, ale občas jsem měla podezření, že mají dohodu se svatým Petrem :-). Nevím, jak je to doopravdy, ale „naši“ balonáři to s počasím jednoduše umí. Navíc z nich sálá pohoda a pozitivní energie. Je to tím, že je létání baví, umí tu radost rozdávat těm, kdo s nimi letí, a ta čistá radost se jim pak znásobená vrací nazpět.

---

Covidová pandemie se velkou měrou podílela na tom, že jsme už hodně dlouho neletěli balónem. A protože nám to tak moc chybělo, vymyslel medvěd skvělý plán. Do sbírky uskutečněných letů nám chyběly zážitky ze vzduchoplavby nad barevnou podzimní krajinou, proto ten dlouho očekávaný let naplánoval na dobu, kdy se listnaté stromy vybarví do zlatých a temně rudých odstínů.
A abychom na tenhle úžasný zážitek nebyli sami, přizvali jsme k letu naše dva dobré známe. Pro ně je akce plánovaná jako tajný výlet. Pro Petra to bude začátek oslav blížícího se životního jubilea a Honzovi jakožto hendikepovanému člověku se tak splní jeden z nečekaných životních snů. Pro fyzickou pomoc s balónem jsme potřebovali ještě pátého člena, tím se stal náš tučňák; letěl s námi před pěti roky při našem prvním letu a rád si teď tento zážitek zopakuje.

S výskytem prvních barevných listů začalo nesnadné plánování. Letošní podzim je značně proměnlivý, první termín naplánovaný na úterý se musel přesunout na víkend a ještě v sobou odpoledne spolu s balonáři řešíme, zda letět, nebo ne. Letové podmínky mají být dobré, ale má být zataženo, možná dokonce i mlha. Sesynchronizovat čas a povinnosti pěti lidí bylo ale tak náročné, že se nám nechce tenhle termín posouvat. Vzhledem k utajení výletu je obtížné mlžit... Nedělní let má navíc i jasnou výhodou – nebudeme spěchat do práce. Pravý cíl výletu byl nakonec odhalen… zamračené nebe snad tolik vadit nebude.
Sraz je už tradičně v Sedmihorkách u bowlingu, přesně v 7:00. Vyslechneme první pokyny a pak se přesouváme na místo startu.

Tím místem je louka v lokalitě Zámostí-Blata a startovat budou dokonce tři balóny. Nejdřív postupně odletí oba balóny se siluetou Trosek a teprve potom náš Magic. Do koše našeho balónu se totiž musí připevnit speciální sedačka, která zajišťuje pohodlí a bezpečí pro málo pohyblivé nebo zcela nepohyblivé pasažéry. Pořád jsme řešili, jak dostaneme Honzu až k samotnému místu příprav, ale i na tohle balonáři pamatují. Přistavili auto tak, aby otevřenými dveřmi mohl všechno v pohodě sledovat.

Bublina balónu už je naplněna vzduchem, dlouhý chvost ohně ho na několik zážehů ohřívá a bublina se pomalu zvedá. Když už je obal ve vzpřímené poloze, obvykle nastoupí pasažéři a bez dalších průtahů se startuje. Tentokrát je ale potřeba víc času. Nejprve dopravit Honzu do koše balónu, umístit ho na sedačku a upevnit bezpečnostní pásy jako v závodním autě. Sedačka je polohovatelná tak, aby měl i sedící pasažér po dobu letu dobrý výhled. Nám ostatním je přiděleno místo, kde budeme při přistání. No jasně, pořádek musí být a bezpečí všech zúčastněných je na prvním místě.

Po celou dobu, kdy se usazuje pasažér na sedačku a zajišťuje se jeho pohodlí a teplo, je balón pevně připoután a připraven v pohotovosti. Aby koš balónu v klidu setrvával na zemi, přispěchal na pomoc i pozemní doprovod již odstartovaných balónů. I v tom cítím úžasnou podporu celé party balonářů. Hotovo, poslední přípravy dokončeny, můžeme letět... společně ke hvězdám… nebo aspoň do nebeských výšin… :-)

Balón s námi pomalu stoupá, na obzoru vidíme modrou siluetu hradu Trosky. Úzký růžový pás na východě dává naději, že by se slunce přece jen mohlo ukázat.

S pozvolným klesáním se dráha letu stáčí přímo k Troskám. Ve výšce necelých 500 metrů nad mořem přelétáme nad areálem Sklopísek Střeleč. Jsme nějakých 200 metrů nad zemí. Všechny ty obrovské bagry vypadají z téhle výšky jako dětské hračky.

Balón neslyšně pluje nad krajinou. Ze vsí pod námi k nám proniká jen občasný štěkot psů. Téměř dokonalé ticho nedělního rána přerušuje jen ostrý zvuk hořáku. Teď už je jasné, že se slunce hned tak neukáže. V dálce vidíme sotva znatelný vrch Vyskeř; přímo před námi jsou Trosky. Najednou jsou úplně blízko. Tak trochu v netradičním pohledu. Jak je míjíme, pohled na ně se každým okamžikem mění…

Najednou je vidíme z téměř opačného pohledu. Teď už mají klasickou podobu: Panna vlevo, Baba vpravo. Na mírně vystouplém vrchu, obklopené lesy. Většina listnatých stromů už má mírně zlatavou barvu a celý ten vrch vypadá v prostoru fantasticky! Tohle místo si chci dobře zapamatovat. Jenom to slunce mám chybí!…
Trosky se pomalu vzdalují. Teď začínám rozeznávat výrazné podzimní detaily: přímo pod námi se vine silnice lemovaná dokonalým vzorníkem zlatých odstínů. Vzápětí kalná hladina rybníků. Hrudka a Rokytnický rybník; i v tom mlžném oparu vypadají kouzelně.

Letíme souběžně s hlavní silnicí. Přelétáme nad areálem jezdeckého klubu v Hnanicích; opatrně, aby se zvukem hořáků nepoplašili koně. V otevřené krajině vidíme přímo proti sobě zámek Hrubou Skálu. Míříme k Sedmihorkám a pilot Luboš hledá vhodné místo na přistání a vysílačkou hlásí podrobnosti.

Náš skvělý pozemní doprovod Lukáš už je na smluveném místě a zajišťuje náš bezpečný návrat na zem. Petr i Honza jsou mile překvapeni, jak snadné je měkké přistání. Po vypuštění teplého vzduchu se bublina balónu poslušně skládá k zemi.

Silní chlapi zase přenesou Honzu do auta, odkud může sledovat složení balónu, naplnění do vaku a naložení koše i vaku do přívěsu auta. Tentokrát slavnostní křest vzduchoplavců neproběhne v místě přistání, ale přesuneme se o kousíček dál, na výchozí místo všech letů, k budově bowlingu. Moc ráda si zase poslechnu zajímavý příběh z počátků balónového létání, k nimž neodmyslitelně patří bratři Montgolfierové. Následuje křest ve jménu čtyř živlů: ohně, vzduchu, vody a země a Honza a Petr se odteď mohou chlubit titulem „hrabě ze Sedmihorek“.

Napadá mě, že tohle je skvělá ukázka, jak je v životě všechno v rovnováze. Na jedné straně smutek, že končí léto, a na druhé radost z krásných barev, které umí vyčarovat jen podzim. Na jedné straně vědomí, že celé to těšení, skvělý let a báječné dopoledne pomalu končí, a na druhé skvělé a nezapomenutelné zážitky, které člověka nabíjí neuvěřitelnou energií. A takových analogií by se dalo najít určitě víc. Nejvíc mě ale hřeje pocit, že jsme dvěma lidem připravili neobyčejnou akci, jako poděkování za dlouholeté přátelství, jako výraz úcty a vděku, že si pořád i po těch letech máme co říct.

Je moc fajn, že i pro lidi špatně se pohybující takováto možnost letět balónem existuje. Je to něco, co mladému a zdravému člověku přijde snadné a lehce zvládnutelné, ale pro člověka fyzicky limitovaného to úplná samozřejmost není. Mnohdy je to nezapomenutelný zážitek na celý život. Musím pochválit naše balonáře, pilota i doprovod, a to nejen z našeho balónu, jak se o takového člověka starají. Začíná to tím, aby mohl sledovat z otevřeného auta přípravy k letu, pak samotné umístění do koše balónu, péče o to, aby měl za letu dobrý výhled na ta nejhezčí místa, i třeba to, aby mu nebyla zima. Všechno dokonale naplánované tak, aby bylo dost času a všechno šlo v klidu. Klobouk dolů, tohle mají zvládnuté do nejmenších detailů.

Připojuji odkaz na video z dnešního letu.

---

Týden nabitý akcemi je zakončen tím nejlepším možným způsobem; hezky z nadhledu, přesněji řečeno z koše balónu.
Je druhá polovina června, v těchto dnech je noc nejkratší; slunce vstává velmi brzy, a tak i my musíme vstávat už před čtvrtou. Ve 4:45 je sraz v Sedmihorkách.
Už už to vypadalo, že bude let zrušen, protože nefouká; vypuštěný cvičný balónek pak ale v určité výšce nabral směr a nechal se unášet vzdušnými proudy. Jako optimální místo startu je určena Palda, místo jen kousíček od Rovenska. Je to krásná prostorná louka; za hradbou lesů se nenápadně rýsuje silueta Trosek.

Během necelé půlhodiny je balón připravený k letu. Startujeme s prvními slunečními paprsky, které se přes kopec prodírají na louku. Balón pomalu stoupá a na opačné straně, ve směru po slunci, se otevírá pohled na majestátní zříceninu hradu Trosky. Dva čedičové suky pozlacené vycházejícím sluncem vypadají úchvatně.

Neméně úžasná je i malebná krajina pod námi. V dálce pozorujeme barevné body dalších balónů. Letí stejným směrem a po nějaké době se opticky řadí do jedné přímky. Náš pilot záměrně letí v malé výšce (nějakých 100 metrů nad zemí) se snahou přiblížit se k Troskám, ale skoro vůbec nefouká; přibližujeme se jen velmi pomalu. Zato máme dostatek času obdivovat tu nádheru kolem sebe a pod sebou… Připadáme si doopravdy jako v ráji.

Blíž k Troskám už to zřejmě nepůjde, vystoupáme o něco málo výš a zamíříme směrem k Hrubé Skále. Panoramatický pohled na vzdalující se Trosky obklopené soustavou rybníků patří k vysoce neobyčejným zážitkům. Je ale načase dívat se dopředu: už zdálky je vidět zámek zasazený mezi věžemi skalního města. Balón tiše pluje směrem přímo k zámku. Během několika okamžiků přelétneme v nízké výšce nad nádvořím, hezky v detailu si prohlédneme věž a průčelí zámku, a pak už budovy pomalu splývají s okolními lesy. Přelet vyšel naprosto dokonale!

Pod námi jsou skupiny skal a celých bloků Hruboskalského skalního města. Na dohled máme i budovy hradu Valdštejn a ještě dál leží Turnov. Nese nás to k Jizeře, směrem na Přepeře. Přistávat budeme na louce u Modřišic, u jednoho z nových domů. Jako nejlepší varianta pro přistání se jeví travnatá plocha u domu. Pomalu klesáme a pilot neomylně směruje koš balónu na vybrané místo. Ve dveřích domu stojí mladá paní s dítětem v náručí, odpovídá na pozdrav a zve nás na kafe :-).

O pár okamžiků později hladce přistáváme v malém oploceném prostoru. Teď už je snadné trochu přitopit a za pomoci zdatných pasažérů přendat koš přes drátěný plot. Na balón se zblízka přišel podívat i jeden místní člověk (pravděpodobně majitel pozemku) s malou dcerou. Holčička si prohlédla koš; až trochu povyroste, aby viděla přes okraj, může letět taky. Pilot mezitím s doprovodem a za pomoci dnešních pasažérů skládá obal balónu a pak znovu vypráví kouzelný příběh o začátcích balónového létání. Na závěr samozřejmě přijde i křest nových vzduchoplavců.

Na to, jak to na začátku vypadalo z důvodu bezvětří zcela beznadějně, jsme uletěli neuvěřitelně dlouhou trasu (14 kilometrů) a shlédli ta nejznámější místa Českého ráje: Trosky, Hrubou Skálu a Hruboskalské skalní město. Líp by se to snad ani naplánovat nedalo!
Pro zájemce připojuji i video z dnešního letu.

---

Delší dobu jsme plánovali speciální let balónem: balíček Romantik… balón budeme mít jen pro sebe, se startem při východu slunce, se snídaní v trávě a s možností vzletu z vybraného místa. Takový let je vhodný naplánovat třeba k významným narozeninám, nebo k takovému výročí, jako je stříbrná svatba.
Měla jsem představu startu na louce u lesa v Jenišovicích, z místa, odkud jsem pomyslně startovala do života. Jenomže jak už to v životě bývá, ne všechno vždycky vyjde podle představ a plány se musí přizpůsobit okolnostem a reálnému světu.
Let původně naplánovaný na 10. dubna se kvůli silnému větru musel posunout o týden a jeden den. Sraz máme na obvyklém místě v Sedmihorkách, přejedeme do Jenišovic na zvolené náhradní místo startu (mimochodem pečlivě vybrané, schválené a se zajištěným písemným povolením k vzletu balónu) a zjišťujeme, že fouká nečekaný nárazový vítr, navíc ve směru přímo na západ a to by nebyla nejvhodnější trasa letu. Aktuálně je tedy rozhodnuto, že se přemístíme na Malou Skálu. Startovat budeme z malé nenápadné plochy v těsné blízkosti Jizery.

Přípravy k letu probíhají velmi rychle a s prvními slunečními paprsky se odlepujeme od země. Balón úspěšně míjí blízké stromy na břehu, stoupá nad Jizerou a vzápětí se nám otvírá neobyčejný pohled na celé údolí. Konečně letíme! Pro mě je tenhle zážitek určený jako dárek a můj medvěd investoval do příprav a zajišťování spoustu času. Teď vidím jeho rozzářené oči… Však si tenhle let nadělil i pro sebe.
Slunce září vedle siluety Suchých skal a nádherně zabarvuje protější svahy Vranovského hřebenu. Před námi vpravo, téměř na dosah, se ukazuje Pantheon, o poznání dál vidíme zříceninu hradu Frýdštejn. Známá silueta s vysokou věží nás provází ještě pěkný kus cesty.

Pod námi teď leží Rakousy; právě tady Jizera vytváří úžasné meandry. Najednou přestalo foukat a my jen tak nehybně visíme v prostoru. Aspoň se stačím pěkně porozhlédnout: vidím i Jenišovice, rozeznávám jednotlivé domy a známá místa…
Po chvíli vystoupáme o něco výš, dokonce tak vysoko, že jsme nad úrovní řídké oblačnosti. Z mlhového moře vyčnívají jen vrcholy nejvýše položených kopců. Vzdušné proudy nás teď unášejí směrem k jihu; už máme na dohled město Turnov. Vypadá to, že letíme přímo k němu.

V nestřeženém okamžiku jsem se už dřív zmínila, že bych chtěla letět nad Turnovem, třeba přímo nad náměstím… Byla bych spokojená i tak, ať bychom letěli kterýmkoliv směrem; všude se dá přece najít něco zajímavého. Ale nepopírám, že vidinu letu nad Turnovem jsem nadšeně uvítala.
Vítr nás nese pořád k jihu, takže Turnov míjíme. Mám ale podezření, že pilot chtěl mému přání vyhovět, a jako zkušený profesionál si ví rady i v případě, že fouká jinam, než potřebuje.

Nesnažím se ani pochopit, jak to udělal, ale znovu se blížíme k náměstí; v malé výšce, těsně nad střechami domů. Skutečně jsme téměř nad náměstím. Skvělý zážitek! Turnov, srdce Českého ráje, hezky z nadhledu. Město, které znám nejlíp ze všech měst; narodila jsem se tady, čtyři roky jsem tu strávila na střední škole, sedm let v prvním zaměstnání. Tady jsme měli s medvídkem první sraz a průběžně se sem pořád vracíme… nakupovat, ale i na výlety. Pro mě je to jedno z nejkrásnějších měst.
Nasadím velký objektiv, nastavím co největší přiblížení a očima procházím ulice a uličky, které důvěrně znám: od školy na náměstí a Hlubokou ulicí dolů, nebo z náměstí zadem na „autobusák“, nebo k nádraží přes město, nebo po novém mostě… I zámek Hrubý Rohozec je dobře vidět, navíc z velmi netradičního úhlu. Samozřejmě taky fotím – tohle si chci dobře zapamatovat.

Nedá se nic dělat, musíme zase dál. Nabereme výšku a balón si to s námi zamíří k Mašovu. Cestou sleduju, jak se nám Turnov vzdaluje. V zorném poli teď mám Velký a Malý Písečák u Příšovic, o něco dál Žabakor a ještě dál se v mlhavém oparu rýsuje Hradiště. Dvě rovnoběžné čáry je letiště v Hoškovicích. Pod námi jsou krásně zelené zvlněné plochy. Hodina a půl neobyčejného letu je za námi, budeme přistávat.

Než se naděju, pomalu klesáme. Skvělý let je završen dokonale hladkým přistáním. Pilot vybral parádní místečko: palouk zalitý ranním sluncem. Silnice je na dohled, ale není v těsné blízkosti, takže je tu báječný klid… Vzápětí přijíždí i pozemní doprovod, složíme balón a je čas na snídani v trávě.

Naši balonáři mají všechno dokonale nachystané a my jen sledujeme sehraný koncert. Stoleček plný dobrot – uzenina, sýr, ovoce, džus, káva a šampaňské. Neodmyslitelnou součástí romantické snídaně jsou míchaná vajíčka připravovaná na hořáku balónu :-). Pilot je teď šéfkuchařem a během chviličky je vše připraveno. Teď už zbývá jen zasednout ke stolečku a ujídat z těch dobrot.

Slunce krásně hřeje a v příjemném rozhovoru čas pomalu plyne. Je fajn, že po takovém krásném zážitku nemusíme nikam spěchat. Dneska totiž nejdeme do práce… Snídaně se protáhla skoro do půl jedenácté :-).
Nakonec se ukázalo že změna místa startu vůbec nevadila, bylo to skvěle zvolené místo, parádní trasa; i symboliku to mělo… Možná let nad městem není až taková romantika, ale já si to neskutečně užila. Na chvíli jsem se vrátila do doby, kdy jsem tudy denně procházela.
Ale i let mimo město měl neopakovatelnou atmosféru: aniž bychom to tak plánovali, trefili jsme se to toho krátkého období, kdy kvetou stromy, kdy se i obyčejné křoví u cesty na pár dnů obsype sněhobílými květy. Shora je to zvlášť působivý pohled: kombinace bílé a svěží zelené. Příroda tak každý rok ukazuje svou nespoutanou sílu jarního probuzení.
Připojuji odkaz na video z dnešního letu.

---

Turistická sezóna je v plném proudu, dlouho očekávaný okamžik je najednou tady: znovu poletím!
Vstáváme ve čtyři, po půl páté jsme v Sedmihorkách. Během pár minut jsou všichni zúčastnění na místě: balonáři i dnešní pasažéři. Probíhá organizační doladění letu. Startovat budou dva balóny najednou; barevný Magic a spolu s ním letošní nový přírůstek: balón, který spatřil světlo světa v Brně, vypadá podobně jako Artaban, ale ze zářivě bílého obalu svítí silueta hradu Trosky. Balón nese označení Český ráj a jeho volací jméno je Popelka… S ním poletím, a je to pro mě dnes poprvé; i pilot bude jiný. Navíc to bude taková dámská jízda: pasažéry v tomhle koši dnes tvoří samé ženy.

Startovat budeme na louce u Malechovic (nedaleko Libošovic). Při přesunu autem na určené místo jsem neodolala a za jízdy vyfotila Trosky ve zlaté záři vycházejícího slunce. To jsem ještě netušila, že je to příslib, nebo spíš předzvěst „troskového“ okouzlení.
Práce při sestavování balónů probíhají téměř současně. Obal balónu je naplněn vzduchem, stačí ho chvíli ohřát a bublina se ladně zvedá ze země. Překvapilo mě, jak to šlo rychle. Dokonce tak, že jsem se nestačila vzdálit dostatečně daleko, abych vyfotila celý balón. Rychle nastupujeme a bez dalšího zdržování startujeme… téměř kolmo vzhůru.

Výlet balónem patří k těm výletům, které se nedají předem do puntíku naplánovat; místo startu závisí na směru větru a místo přistání ještě na dalších faktorech. Jsme ve vzduchu a nevíme, kam přistaneme… ale žádný strach, o tohle se postará pilot, my pasažéři vstřebáváme nevšední pocity a necháme se unášet. Třeba pohledem na krásnou krajinu, která připomíná pozemský ráj, nebo kouzlem měkkých stínů ranního slunce, nebo sledováním známých míst z nezvyklých úhlů. Vidím Vyskeř s kapličkou na vrcholu, o něco víc vlevo, až na obzoru sotva rozeznávám jako barevná zrnka máku účastníky Bělského balónového hemžení; pod námi zase rybníky Podtroseckých údolí.

Najednou se před námi objevuje temná silueta hradu Trosky; proti slunci vypadá skoro až hrozivě. Ještě stačím na západní straně zaregistrovat rybník Věžák a jeho skály vystupující z hladiny vody. Trosky se blíží víc a víc a už jsou skoro pod námi.

Zřetelně rozeznávám schodiště na první věži, na Babě, vidím nádvoří… a hezky zblízka. Areál hradu je jak domeček pro panenky. Paráda! Tohle jsem si už dlouho přála a teď se mi ten sen plní. Stačí, aby foukalo ze správného směru, a je to docela snadné :-).
Na vyšší z věží, na Panně, se úplně nahoře leskne vnitřní zastřešení. Věž je úzká, kopíruje tvar sopečného výčnělku. Při porovnání s ostatními částmi hradu je její výška úctyhodná. Na pár okamžiků mám v hledáčku obě věže najednou: symbol Českého ráje z ptačí perspektivy, téměř na dosah. A je to pohled z říše snů!

Trosky se neúprosně vzdalují, ale ještě dlouhou dobu sledujeme jejich siluetu doplněnou o přítomnost druhého balónu; vlastně tam jsou balóny dva. Původně to měl být fotograficky nevýrazný let v nižší výšce, a najednou je z toho špičkový zážitek!
Každý let trvá zhruba hodinu a podle pravidla, že s krásnými zážitky čas utíká dvojnásob rychle, než se nadějeme, je čas na přistání. Pilot vybral skvělé místo: velkou posekanou louku. Při zemi je ale téměř bezvětří, a tak není úplně snadné dostat se na tu správnou stranu elektrického ohradníku. Na druhý pokus se to podařilo; rychle klesáme a následuje hladké přistání. Opodál pasoucí se skot si nás pak přišel zvědavě prohlédnout. Na stejné louce, jen o pár metrů dál, přistává i Magic.

Teď už jen složit balón, pokřtít nové vzduchoplavce, předat křestní listy a je čas i na zvídavé dotazy. Hodně zajímavé mi přišlo přirovnání, jaký objem má obal balónu: 4 tisíce metrů krychlových, což je například 8 miliónů piv. Tohle si představit nedokážu, ale pamatovat si to budu.

Chcete vědět víc? Zařiďte si výlet balónem a nechte se unést.
Záznam z dnešního letu najdete na videu.

---

Se začátkem října přišel podzim; je nevlídno, sychravo a větrno, průběžně prší nebo aspoň poprchává. Skoro pořád je mi zima, nejen venku, ale i doma. Závidím medvědům (těm skutečným) jejich zimní spánek. Ale na druhou stranu, některé okamžiky by bylo škoda prospat: když vykoukne sluníčko, dokáže přece jen ještě hřát a sychravý den promění v zajímavou hru světla a barev. Taky by bylo škoda nechat si uniknout akce, které se jen tak neopakují. Jsem přizvána účastnit se celkem výjimečného letu: Česká televize natáčí další díl dokumentárního pořadu Národní klenoty, průvodcem je opět Miroslav Táborský.
Včerejší šedivé nebe vypadalo téměř beznadějně… Sraz tradičně v Sedmihorkách, ráno v půl sedmé. Dolaďují se poslední detaily: kdo všechno ze štábu poletí a upřesňuje se lokalita. Přesuneme se k Borku a nepsaná dohoda opět funguje: po neskutečně modrém nebi se prohání jen pár obláčků :-).

V koši Artabanu poletí pan Táborský a s ním kameraman, zvukař, režisér a samozřejmě pilot. Magic ponese druhého kameramana pro snímání záběrů zdálky. Kamera je umístěná na stativu, ale ještě se tu najde místo pro tři samostatné fotografy. Předstartovní přípravy probíhají pozvolna, ale synchronizovaně. Je potřeba zajistit souběžný start a i po startu musí být balóny nějakou dobu ve stejné úrovni a relativně blízko u sebe. Kameraman má k natočení startu jen jeden pokus.

Vše se podřizuje filmařům: spolu s balónem potřebují mít v záběru i Trosky. Zkoordinovat pohyby dvou balónů je náročné, ale zkušení piloti si s tím hravě poradí. Spojení mezi štábem a druhým kameramanem zajišťují vysílačky. Při záběrech zdálky se zbytek štábu v koši balónu schová, aby to vypadalo, že je v koši s pilotem jen pan Táborský. Iluze je dokonalá! Škoda že neslyšíme průvodní slovo, které k záběrům patří.
Při pohledu na druhou stranu je vidět krásně osvětlený Rokytnický rybník, součást Podtroseckých údolí.

Na dohled máme Hrubou Skálu, stejným směrem, ale mnohem dál jsou zasněžené vrcholky Krkonoš. Pro mě už jsou na samé hranici rozlišitelnosti. Přímo před námi se vynořuje vrch Vyskeř. Ten naopak vidím dost dobře; po několika minutách prolétáme přímo nad kaplí. Bystrému oku pozorovatele neunikne hrad Kost a zámeček Humprecht; sice v dálce a v mlžném oparu, ale vidět jsou. Člověk se pomalu nestačí rozhlížet, kolik krásných míst je tu k vidění.

Potřebné záběry jsou natočeny, kameraman už může pořizovat libovolné záběry. S druhým balónem se vertikálně míjíme. Artaban míří směrem k rybníku Žabakor a postupně klesá. Nebo je to spíš tak, že my stoupáme. Ve výšce asi 1000 metrů nad zemí jsme se ocitli ve vrstvě oblačnosti. Jako kdyby během pár vteřin padla mlha. Všude kolem nás je bílá tma. Hodně zajímavý zážitek! Stačilo klesnout o něco níž a temná oblačnost je nad námi.

Sluneční paprsky se prodírají řídkou oblačností a tvoří pruhy světla poskládané do vějíře. Jen jen škoda, že rybníky u Žehrova jsou přikryté stínem.
Artaban přistane někde u Žďáru, my měníme směr k Příhrazským skalám. Pískovcové skalní město se nachází na plošině kolem vrchu Mužský; z výšky je vidět, že skalní věže a stěny jsou rozesety v lesích. Snad nejznámější je skalní útvar Kobyla, nazývaný i Kobylí hlava; při pohledu shora je nepřehlédnutelný. Pomalu se přibližuje vrch Mužský… nakonec proletíme téměř nad ním.

Vlevo vidím Valečov, před námi Mnichovo Hradiště a v dálce Bezděz. Těsně pod námi je zaniklý skalní hrad Klamorna a úplně vpravo Drábské světničky. Nezapomenutelný je přelet nad poslední skalní stěnou: nahoře krásně zelená a sluncem osvětlená plošina, pak zlom a prudký sráz. Při pohledu zpátky je vidět část Příhrazských skal, jak ji známe ze silnice. Teď začíná trochu foukat… Jsme těsně před obcí Dneboh, pilot vybral příhodné místo a klesáme.
Přistání v mírném větru jsme zvládli bez problémů, i televizní kamera to přečkala bez úhony :-).

V Sedmihorkách ještě filmaře čeká společný křest vzduchoplavců, my spěcháme do práce. Už teď se ale těším na vysílání nových dílů dokumentárního pořadu. Tenhle díl o Českém ráji si rozhodně nenechám uniknout.
Tady je video z dnešního letu.

---

Už od konce prázdnin je počasí jako vyšité. Takové trochu opožděné léto. Téměř ideální podmínky pro létání… Od včerejška máme pozvání na testovací a fotografický let. V práci nahlásím pozdější příchod a začínám se těšit, protože nás čeká jiná lokalita.
Sraz je tentokrát v Turnově a v koši balónu bude plně obsazeno: 7 pasažérů a pilot. Přesuneme se ke Smrčí, kontrolní balónek potvrzuje správný směr větru – přesně podle plánu. Startovní přípravy probíhají velmi rychle, abychom stihli východ slunce. Nakonec bylo sluníčko rychlejší, ale bylo to jen o fous…

Brzy po startu se pod námi zaleskne hladina mokřadního jezírka u Železného Brodu. Na východě se mezi kopci válí zbytky ranní mlhy. Vítr nás ale unáší směrem na západ. Poznávám kopec Kozákov, za ním Trosky a vpravo od nich se táhne přesně ohraničená linie Klokočských skal. Za nimi pak další linie Hruboskalského skalního města a z mlhy vystupuje vrch Vyskeř.

Pak už vyhlížíme známou siluetu Suchých skal. Přiblížíme se až k nim, visíme přímo nad nimi. Shora je to jen naprosto úzký pruh skal. Věděla jsem to i dřív, že jejich krása je jen optický klam, ale když to člověk vidí takhle zblízka, znovu zůstává v úžasu nad tím, jak zajímavý přírodní útvar to je. Druhohorní usazeniny, rozlámané a vztyčené jako kra do svislé polohy. Při pohledu kolmo dolů jsou jako úsečka položená mezi stromy.

Za údolím Jizery se rýsuje ostrý hřbet, z něhož vyčnívá skalní blok hradu Vranov s nepřehlédnutelnou kaplí; na stejném hřbetě, ale o něco dál, vidíme sluncem osvětlenou věž hradu Frýdštejn. V šedo-modré dálce na obzoru pak výrazný orientační bod – Ještěd.
Proudění vzduchu nám teď maličko otočí dráhu letu a nasměruje nás to směrem na Jenišovice.

Přeletíme nad severní částí obce, nad polem, těsně za domem, kde jsem jako malá bydlela; třiadvacet let jsem tu byla doma a pořád se sem vracím. Zkouknu důvěrně známá místa, která jsem takhle ještě nikdy neviděla. Při pohledu z té výšky si znovu uvědomuju, jak krásný kout země to je. Krajina ne moc kopcovitá, ani úplná rovina, ale něco mezi tím, mírně zvlněná a zajímavá; místo na samém okraji Českého ráje. Ten kouzelný pohled dokreslují i dlouhé stíny a měkké světlo ranního slunce. Je to paráda… můžu dolů i zamávat. Tohle je fakt úžasný zážitek, lepší trasu jsem si ani nemohla přát…
Míjíme oba kostely a křižovatku s kruhovým objezdem. Tady můžeme vidět, jak je obec graficky výrazná: z centra se silnice rozbíhají na všechny strany jako paprsky. Celý přelet obce trvá jen několik desítek vteřin a už je pod námi škola a nese nás to dál, do polí.

Před námi se objevuje výrazný krajinný prvek – zámecká alej Rohanka, která vede až k hlavnímu tahu z Prahy na Liberec. Alej z obou stran obklopují rozlehlá pole, ideální místo na přistání. Ale my máme bonus navíc – zámek Sychrov. Za chvíli se z korun stromů vynořují střechy zámku a obě zámecké věže. Proletíme kolem Oranžerie, nad zámeckým parkem a následuje těsný průlet kolem zámecké věže s běžcem na špičce. Přelet nad zámkem je nezapomenutelný, téměř těsně nad střechami, kdy se postupně pod námi objevuje schodiště, budova, pak nádvoří a nakonec se ukáže zámek z vnější strany.

Na parkovišti u zámku už přistát nepůjde, letíme tedy až do Radimovic a následuje ještě jeden těsný přelet nad rodinným domem. Přistání bylo mírně adrenalinové, ale s naprostým přehledem.

Bylo to skvělé. Přesně tak, jak nám pilot ráno sliboval. Příhodný směr větru a proudění vzduchu nám umožnily proletět plánovanou trasu a vidět tolik zajímavých míst. Celý let byl parádní, ale přelet nad Sychrovem byl třešničkou na dortu. Užili jsme si to a pilot má brumbodík :-).
Připojuji video z dnešního letu.

---

V květnu jsem tvrdila, že balónové létání je návykové; dnes to jasně potvrzuji: letím zase. Ne snad že bych to dopředu dlouho plánovala, ale nedá se odolat. Bylo to takové nečekané překvapení, ale velmi milé překvapení. Z pohledu fotografa je let balónem velmi zajímavý. Už i jen pouhá příprava k letu a plnění balónu vzduchem představuje souhru několika lidí, kteří během chvíle dokážou sestavit vzdušný dopravní prostředek. Takový balón je úžasně fotogenická věc, Magic je navíc krásně barevný. Zachytit tu atmosféru, nebo se o to aspoň pokusit, to je výzva!
Je mlhavé ráno, ale nad mlhou je zcela bezmračné modré nebe. Ze Sedmihorek se přesuneme na letiště na Všeni. Zpestřením je souběžný start druhého balónu. Artaban bude mít v koši čtyři pasažéry (je to rodina s dětmi); s přípravami ke startu začal až po nás, ale má menší objem, vzduchem je naplněný dřív a od země se odpoutal těsně před námi.

Sotva vystoupáme nad úroveň mlhy, krajina najednou ztichne; jsme okouzleni tím prostým a krásným pohledem. Šlehačkově nadýchané obláčky mlhy zalité ranním sluncem. Paráda… Vnímám ten neskutečně krásný prostor; tenhle pohled si budu dlouho pamatovat.
Někdo by mohl namítat, proč létat opakovaně, když je to pořád stejné. Ba ne, není to tak. Je to podobné, ale přitom úplně jiné: letíme sice nad Českým rájem, ale jinou trasou, v jiné výšce, jiné je počasí a jiné je světlo. Tyhle podmínky se dopředu naplánovat nedají; v tom je kouzlo neopakovatelných okamžiků a kouzlo létání; kdo tomu propadne, nikdy ho to neomrzí.

Letíme docela vysoko, asi tisíc metrů nad zemí. Z té výšky mi krajina v mlze připomíná rozbouřené moře a některé záběry vypadají skoro jako z vesmíru. Při pohledu z ptačí perspektivy člověk zapomene na běžné pozemské starosti. Na vše se dívá z jiného úhlu, spousta věcí najednou ztrácí důležitost a zůstane jen nezapomenutelný pocit a skvělý zážitek.

Artaban míří někam ke Kosti, dlouho byl vidět v okolí Trosek, pak mi zmizel z dohledu. Nás proudění vzduchu unáší směrem k jihu. Chvíli jsme měli na dohled i Hradiště, ale hradišťský zámek jsem si musela hodně přiblížit; fotka není moc kvalitní, ale zámek k poznání je.
O něco později míjíme Branžež, Kněžmost a blíží se Přepeře. Podle známého pravidla, že hezké utíká dvojnásob rychle, než se stačíme rozkoukat, je hodina letu za námi a tedy čas vrátit se na zem. Pod námi je pole s dozrávajícím obilím, plujeme těsně nad ním… ale kdepak, tady se přistávat nebude. Pilot zkušeným okem hledá místo, kde balón nenapáchá žádné škody – ani obilí a už vůbec ne makové pole, ale kus louky s nízkou trávou, jen mírně svažitý terén, skoro rovina, žádné stromy a žádné dráty.

Úspěšné přistání; počkáme, než dorazí pozemní doprovod, naložíme koš a za chvíli se obal balónu poslušně skládá na určené místo. Balonáři s pomocí pasažérů vypustí vzduch a složí obal balónu. A samozřejmě pokřtí nové vzduchoplavce ve jménu větru, ohně, vody a země.

Dnešní výlet nad hladinu mlhy končí. Pro mě byl nečekaný a pohádkově krásný. Už se těším na někdy příště, třeba až se krajina obleče do zlatých barev podzimu. Když se vydaří počasí, musí to být z výšky nádherný pohled!
Připojuji video z dnešního letu.

---

Znovu se účastníme letu balónem – tentokrát ale jako pozemní doprovod. V práci si bereme dovolenou, abychom mohli pořídit video- a foto-dokumentaci. Opět vstáváme před pátou a opět to na nebi nijak slibně nevypadá. Sraz je zase v Sedmihorkách, odtud se přesuneme na letiště na Všeni a pak ještě jednou, znovu k Sedmihorkám, protože podle směru větru se tohle místo dnes jeví pro start jako nejlepší. Po včerejším dešti je tráva úplně mokrá. Mlha je hustá tak, že by se dala krájet, ale až se trochu rozplyne, dají se čekat zajímavé pohledy.

Předstartovní přípravy už poznáváme: vyndat obal balónu svázaný do podoby dlouhého hada, složit koš a připravit hořáky, koš převrátit na bok a připevnit k němu obal balónu; ten pak trochu rozprostřít po zemi. Pomocí ventilátoru naplnit balón vzduchem a vzduch ohřát tak, až se balón s košem vzpřímí do obvyklé pozice. Během necelé půlhodiny je vše připraveno. Koš je opatřen dvířky, takže cestující mohou pohodlně nastoupit. Po chvíli přitápění začne balón pomalu stoupat…

Po pár minutách se nám začíná ztrácet v mlze, až nakonec zmizí úplně. Čekáme na pokyny, kterým směrem se máme vydat. V průběhu letu pilot svůj pozemní doprovod naviguje vysílačkou; v koloně jedou i auta s doprovodem, který přijel s účastníky letu. Tohle je ale zcela dobrovolné, doprovod, který nechce, samozřejmě nikam jezdit nemusí. To je jen pro ty, kdo chtějí sledovat balón a kopírovat dráhu letu po silnici. Na první zastávce máme na dohled Trosky a pak už se mlha dočista rozplynula a nad námi je dokonale modré nebe; tedy až na pás vznikající oblačnosti.

A co vlastně bylo vidět z balónu? Vybrala jsem čtyři fotky, které jsem sice nefotila já, ale myslím, že pro dokreslení sem patří.

Přistání je operativně zvoleno u Javornice. Dnes jsme si vyzkoušeli jiný scénář: pilot přistál zcela sám, na nejvhodnějším místě, které v danou chvíli mohl vybrat, a doprovod má za úkol najít poslední úsek cesty až k balónu. Někdy je to docela dobrý adrenalin, protože ne všude se dá dojet autem. Je mi jasné, že obzvlášť pro přistání je potřeba obrovská dávka zodpovědnosti – přistání musí být bezpečné a na dostupném místě. Nečekané situace prověřují sehranost týmu… Rozhodně můžu říct, že i dneska to bylo na jedničku.

Protože balón večer poletí znovu, koš se úplně demontovat nebude. Na auto se dnes nakládá s využitím síly horkého vzduchu. Teprve potom se obal složí, společnými silami uloží do vaku a následuje vyprávění z historie a křest nových vzduchoplavců s udělením titulu hrabě, hraběnka, komtesa. Ještě přípitek, předání křestního listu a pak už můžou noví vzduchoplavci vstřebávat své nezapomenutelné dojmy a zážitky.

Pro zájemce opět připojuji video.

---

Na konci května nastal správný čas pro realizaci vánočního dárku. Medvěd obstaral, zajistil a dohodnul – první termín je určen na úterý 31.5.
Vstáváme před půl pátou; je zataženo, na nebi visí temné mraky. Nechce se mi věřit, že se let doopravdy uskuteční. Po přesunu na určené místo srazu je ale všechno jinak: nad Rovenskem je jasno, oblačnost je jen směrem k Hradišti a mizí pryč.
Nad námi je světle modré nekonečné nebe a vypuštěný balónek stoupá téměř kolmo vzhůru. Cvičené okno balónového profesionála ale dobře ví, kterým směrem se musíme přemístit, aby byl let zcela optimální. První zvolené místo je na louce u obce Blata-Zámostí. Proudění vzduchu by nás ale mohlo nasměrovat do pásu oblačnosti, proto ještě jedna změna a start bude u Javornice. Teď už máme zajištěné bezmračné nebe. Už jen rozbalit a připravit balón, naplnit ho vzduchem a pak vzduch ohřát. Balón je během krátké chvíle připravený k provozu, ještě nalodit posádku a už letíme.

Balón tiše stoupá a jako první vidíme Trosky, Vyskeř a na druhé straně rybníky v Pařezské Lhotě. Pod námi je zeleno, louky a lesy se střídají v nepravidelných skupinách, pohled je to skoro stejný jako z rozhledny, jenom se krajina pomalu posunuje, bližší a vzdálenější části navzájem ujíždějí, každá opačným směrem.

Blížící se pískovna v ranním slunci mírně připomíná doly v měsíční krajině. Ohřátý vzduch tu stojí a na chvíli nás zastavil. Vystoupáme do výšky 1040 metrů nad mořem, tedy asi 700 metrů nad zemí a pokračujeme k Nebákovu – hvozdy lemují břehy rybníků, pak hnědá pole; za pár dnů nebo týdnů už budou zelená, ale teď jsou ještě hnědá v nádherném kontrastu s tmavou zelení stromů. Pole a políčka jsou lemovaná světle zelenými pruhy trávy, barevná nádhera...

Ani hnědá barva není jednolitá – tmavá místa hlíny vypadají jako stíny, nebo dokonce plasticky, jako by bylo pole nepravidelně zvlněné. Ale s viděním prostoru z této výšky nedokážu rozhodnout, jak je to doopravdy. Sledujeme další objekty pod námi: chatičky, zahrádky a bazén... Blížíme se k Libošovicím a hledáme místo na přistání, první tip nevyšel, nese nás to dál, na druhém místě překážky v podobě drátů elektrického vedení, ani tady se bezpečně přistát nedá. Znovu vystoupáme docela vysoko, přiblížíme se ke Kosti, a dráha letu se poněkud stočí k obci Libošovice.

Pilot vybral místečko na okraji pole, přesněji na travnaté cestě. Nikdy bych nevěřila, že tak velký balón dokáže přistát na tak úzkém pruhu trávy. Zcela hladké přistání, posledních pár metrů manévrujeme těsně nad zemí, s nasměrováním navíc pomohl pozemní doprovod, který tvoří nezbytné zázemí pro každý let.
Pak už to jde jako po drátkách: vypustit vzduch z balónu, postupně vystoupí posádka, splasklý balón umístit na zem ve správném směru, svázat páskami, přemístit do velkého vaku, naložit koš a následuje trocha historie a křest odvážných vzduchoplavců, kteří své životy na víc než hodinu svěřili do rukou jednoho člověka.

Nezapomenutelný zážitek. Uznávám, že ten pocit, kdy balón tiše a klidně pluje vzduchem, je celkem návykový, tím spíš nad takhle krásnou krajinou. Navíc počasí vyšlo dokonale a na první pokus :-). Dobré světlo a jasné nebe je přece důležité pro každý výlet – i pro výlet balónem.

Kdo má zájem, může se podívat na video.

---

© Dana Plaňanská - 2021 / GPX trasy jsou zakresleny do mapových podkladů ze služby Mapy.cz